Spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský: Strčme už konečně Husáka do muzea!
Bohuslav Vaněk-Úvalský (1970) je spisovatelem a zároveň majitelem Krásného nakladatelství. Hned jeho první próza, hubotřasný román Poslední bourbon (1995), ho vystřelila mezi sledované autory. Roky byl kmenovým autorem nakladatelství Petrov, kde mu vyšla řada úspěšných titulů. Nyní opět vydává svoje knihy sám ve vlastní grafické úpravě.
Před dvaceti lety vám nakladatelství Petrov vydalo román Brambora byla pomeranč mého dětství. Nyní jste ve svém Krásném nakladatelství vydal knihu se stejným názvem. V čem se liší?
Já to v roce 2001 nedopsal. Ta knížka vyprávěla o mém dětství na přelomu sedmdesátek a osmdesátek a měla končit regulérně v osmé třídě. Jenže mi to nešlo, drhlo to ve mně, ještě v září jsem byl u první kapitoly. Pak jsem odjel do Egypta a jižní slunce mě doslova odšpuntovalo. První dvě kapitoly jsem ze sebe vysypal přímo u Velké pyramidy v Gíze. Vracel jsem se s tím, že to do listopadu odevzdám. Jenže mezitím někdo rozflákal letadla o Světové obchodní centrum a já místo psaní musel do redakce, kterou jsem tenkrát vedl. Knížka tak končila v páté třídě. Víc jsem nestihl. Ale protože je to můj nejlepší román a cítil jsem vůči čtenářům dluh, Bramboru jsem dopsal. Takhle to mělo tenkrát vypadat.
Knížka je teď dvojnásobná... Musím říct, že jsem nepoznal přechod mezi původní verzí a nově dopsanými částmi, které zachycují hlavně první půli osmdesátých let a ve zkratce je vlastně protažena až do současnosti či blízké budoucnosti. Jak těžké bylo vrátit se po letech k původnímu rukopisu a dokončit ho?
Děkuju, to je pocta řemeslu! Bylo to, jako bych vyprávění přerušil, zatímco jsem se odebral do sklepa pro novou slivovici. Vlastně to textu pomohlo. Vrátil jsem se o pár sklínek starší a moudřejší. Tohle si málokdo uvědomuje. Když vyprávíš příběh dětský party, máte jiný témata v deseti letech a jiný ve třinácti. Protagonisti mění slovník i zájmy. Ta dvacetiletá pomlka tohle splnila. Příběh zopravdověl.
Je ta knížka vůbec dnes aktuální? Proč by si ji vlastně čtenáři měli koupit?
Protože jsem pořád nejzábavnější a jdu hlouběji než ostatní. Když jsem ji tehdy psal, skoro nic tu o Husákově totáči nebylo. Nikdo to nechtěl otvírat. Dneska je tu Vyprávěj, retropublikace, memoáry, jsou toho tuny. Tenkrát tu byl jen Hrdý Budžes a Brambora. Budžes byl úspěšný tenkrát, Brambora uspěla v čase. Vyzrála jako ta slivovice. Tady jsou kořeny dneška. Když chcete něco vědět o dnešku, čtěte o tenkrát.
Býval jste kmenovým autorem velkého nakladatelství Petrov. Poté jste se ale osamostatnil a jste sám sobě i vydavatelem. Jaké to má výhody a nevýhody?
Petrov skončil, svoje si odvedl. Když to máte na triku sám, musíte víc bojovat. Zase se nemusíte s nikým dělit. Já mám rád solitéry. Chlápky, kteří si jdou za svým. Namlátí si, vstanou, udělají to jinak. Pořád se učí. To mám rád. Zbytek je o štěstí.
V roce 2019 jste vydal parodické pohádky Princ Gayaya reflektující dnešní dobu pseudokorektního a sebemrskačského náhledu na svět a cancel culture, jež byla příznivě přijata jak kritickou, tak čtenářskou obcí. V březnu 2020 přišel román Žena na Měsíci o komplikovaném vztahu mezi partnery, který ale zcela zapadl. Čemu to přičítáte?
Bylo to těžký téma. Je to knížka o rozbité ženě a muži, co ji chce zachránit. Jenže to je blbost, protože ani on není kluk z růžovýho obláčku. Je to zcela otevřená zpověď o jejich soužití. Je to o těžkých sexuálních závislostech, o běsech, které do nás vložili jiní, je to o selhání rodin, o traumatech z dětství. Taky o lhostejnosti a pokrytectví. Je to vlastně antická tragédie odehrávající se za zdí v paneláku. Jedna z tisíce. Jenže tohle téma je nesmírně citlivý – a těžký. Knížka šla do stroje 11. března 2020, ten den vláda vyhlásila první lockdown. Do našich životů vstoupila hrůza a obavy. Ze dne na den se změnila společenská objednávka a měl jsem po ptákách.
Čtěte také
Jak zvládáte covidovou krizi, která se stala i krizí ekonomickou a brutálně vstupuje do všech sfér lidského konání? Vidíte nějaké světlo na konci tunelu, naději na zlepšení?
Je to průser. Ať je to záměr, neukázněnost, náhoda – změní to všechno. Hele, tohle je důvod, proč jsem vytasil Bramboru. Tohle vyprávění o partě kluků, jedné bezva holce a jejich dobrodružstvích je jako vystřižené ze skvělých letních komedií – má nadhled, je solidní, vlídné s jemnou špetkou ironie, ale hlavně má v sobě to zasuté světlo „starých dobrých časů“. Brambora má schopnost být pilířem, můžeš se o něj i opřít, umí připomenout, co jsme již ztratili. Já vím, je to pyšné tohle říkat o vlastním díle. Jenže já nemám čas čekat, až na to přijde někdo jiný. Vím, co jsem do ní vložil. A pak je tu ještě jeden důvod.
Jaký?
Moc si přeju, abychom Husáka už konečně strčili do muzea. Myslím tím Husáka v nás. Tu strašnou předpodělanost a průměrnost. A taky abychom méně druhé odsuzovali, nálepkovali je a více se společně smáli. Brambora tohle umí. Je to hladivá knížka do tvrdých časů.
