Snové debuty Jakuba Hrůši

Jakub Hrůša, šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra, patří k nejvytíženějším světovým dirigentům. A také k nejrespektovanějším. S Jakubem Hrůšou jsme hovořili nejen o jeho úspěších, ale také o současné situaci, která se dotýká i muzikantů.

Během uplynulých dvou sezon jste zažil dva snové debuty: v roce 2018 jste poprvé dirigoval Berlínské filharmoniky, loni jste poprvé stanul před Vídeňskými filharmoniky. Byly to nejdůležitější debuty vaší kariéry?

No, tyto kategorie jsou vždycky ošidné. Ale je pravda, že pro mnoho lidí jsou ty dva orchestry jakousi výkladní skříní symfonických těles. Před časem byl zveřejněn žebříček těch nejlepších – k těmto anketám je však třeba přistupovat obezřetně –, a k překvapení mnohých se na prvním místě umístil Concertgebouworkest Amsterdam, kde jsem mimochodem už dvakrát hostoval, a na druhém a třetím místě výše zmíněné orchestry.

Jak jste se cítil u Berlínských filharmoniků? Přece jen jsou prubířským kamenem každého dirigenta...

V Berlíně jsem byl loni v prosinci podruhé, a už jsem dostal třetí pozvání. Takové přijetí – především hráči – mluví za vše. Je to orchestr, který má vynikající instinkty a dokáže mnoho rozpoznat. Hráči vědí, jak dobře, inspirovaně, s nasazením se jim hraje. U Berlínských je ta psychologie možná ještě důležitější než jinde, protože jejich potenciál je téměř neomezený a jde jen o to, jak se použije. Tím chci říct, že tento orchestr dovede hrát i se špatným dirigentem dobře, ale i s dobrým špatně, když se tak rozhodne. Má velkou sílu, která může být i destruktivní, ale já jsem ji zažil jako velkou inspiraci a po obě hostování mi bylo s tím orchestrem moc dobře.

Jak v těchto souvislostech vzpomínáte na svůj loňský vídeňský debut?

Ten orchestr jsem znal už z opery (Jakub Hrůša nastudoval ve Vídeňské státní opeře Janáčkovu Věc Makropulos – pozn. aut.), ale v koncertním provozu jsem si filharmoniky oblíbil ještě víc, protože předně tam se podle mě zdůrazní jejich mimořádné kvality – a mimochodem i ona zkušenost z opery. Ve Vídni jsem byl přijat velice srdečně a viděl jsem, že když už se pro někoho rozhodnou a dobře se jim s tím člověkem zkouší a muzicíruje a když je také inspiruje, dovedou dát svou náklonnost opravdu najevo. To jsem dopředu v té míře nevěděl.

Jakub Hrůša

Tu náklonnost dávají najevo při koncertě?

Nejenom. Taky v osobních rozhovorech, v přístupu ke zkouškám, při koncertech i potom... On to byl vlastně takový záskok nezáskok. Za nemocného Marisse Jansonse, který za pár dní bohužel zemřel. A dostalo to přídech, který jsme si nikdo nepřáli. Toto mé účinkování ve Vídni se ovšem odehrálo v době, kdy jsme už intenzivně jednali o jiném termínu v blízké budoucnosti, takže orchestr využil akčně toho, že už jsme byli tak jako tak blízko domluvě.

Jak byste na základě svých nedávných zkušeností srovnal Berlínské a Vídeňské filharmoniky?

Už jen ta dvě města jsou naprosto jiná, kromě jazyka Vídeň a Berlín tolik nespojuje. A mentalita těchto dvou orchestrů je také jiná. Co mají ovšem společné, je to, že hudebníci přebírají poměrně velkou spoluzodpovědnost za fungování orchestru. Ve Vídni obzvlášť, protože Vídeňští nemají šéfdirigenta ani management, orchestr je samosprávný, je reprezentován dvěma delegovanými členy, kteří se starají i o uměleckou stránku. V Berlíně je to podobné – i zde muzikanti velmi pečlivě dohlížejí na to, aby se jim nedělo nic, co jim není milé. Jak jsem už řekl, Vídeňští dovedou být v okamžiku, kdy si člověka oblíbí, velmi přátelští a vřelí. V Berlíně to přece jen může být o poznání náročnější, svou roli ve vztahu k dirigentovi hraje i jistá německá disciplinovanost; orchestr si od dirigenta drží větší profesní vzdálenost. Není v tom ovšem nic negativního – jsou prostě takoví.

To podstatné ve vašem profesním životě jsou návraty k České filharmonii.

Pro mě to jsou návraty domů, ke kořenům, odkud jsem vyšel. Bylo by to tak za všech okolností, ale teď je to tím milejší, že po určité generační obměně a s tím související mentální proměně orchestru, která započala zhruba s nástupem Jiřího Bělohlávka a Davida Marečka, je to dnes nejen čestná povinnost, ale i lidsky milá spolupráce. Oproti dřívějším letům si na tom cením, že s orchestrem mohu pracovat prostě podle toho, jaký jsem, a že to funguje a přináší výsledky. A myslím si, že takového, jaký jsem dnes, mě i orchestr bere.

Jaké důsledky bude mít podle vás současná situace na hudební život – a to jak na instituce (orchestry, festivaly), tak na uplatnění, ba přežití jednotlivých muzikantů?

Situace, ve které se nacházíme, je mimořádně nešťastná a její důsledky dopadají na všechny z nás. Jak se celá věc bude vyvíjet, netuší bohužel nikdo. Musíme se všichni v rámci svých možností snažit o to, aby se hudební život vrátil co nejdříve k normálu. Obávám se, že by bylo troufalé a nemístné předpovídat jakékoli detaily.

Jak teď trávíte čas?

Po návratu z USA a Velké Británie jsme byli v karanténě, kterou jsme poctivě dodržovali. Jsem co nejvíce s rodinou, snažíme se prožít každý den naplno – nejen odpočinkem, ale i prací, každý jinak, každý krásně. Ačkoli si stále uvědomujeme, jak je situace vážná, ordinujeme si každou možnou chvilku maximum pozitivní energie. Osobně mám konečně čas hrát na klavír a věnovat se partiturám, které jindy nemám kdy otevřít. Hodně čteme, a to i nahlas (náš milý rodinný zvyk), fyzicky cvičíme, promýšlíme, co dělat, a tak. Nadto se snažím telefonicky a po internetu pracovat na všeliké podpoře hudebnické obce, která to teď opravdu hodně potřebuje.

Co říkáte tomu obrovskému výtěžku benefičního komorního koncertu členů České filharmonie, během něhož se zatím vybralo ve prospěch pěti českých nemocnic sedm milionů korun?

Je to úžasné a tato podpora veřejnosti mě skutečně dojala. Je to důkaz toho, že se lidé dokážou semknout a nasadit síly pro dobrou věc. Navíc byl ten koncert hudebně i vizuálně opravdu krásný.

Spustit audio
autor: Alena Sojková

Související