Nespolehlivá vypravěčka Pavla Horáková

Nedávno jste se vrátila z dvouměsíčního pobytu ve Vídni. Co jste tam dělala?

Byla jsem tam na stipendijním pobytu. Sešlo se nás devět umělců z celého světa a pobývali jsme v historickém muzejním areálu MuseumsQuartier. Získala jsem stipendium na psaní románu, který bude vycházet z pamětí mé prababičky, jež pocházela z moravského Slováčka, což je od Vídně nedaleko. Babička měla k Vídni rodinné vazby, její tři starší sestry tam byly provdané. Jezdila jim hlídat děti a vozila jim potraviny, když Vídeň hladověla.

Ve Vídni jste tedy chodila po prababiččiných stopách?

Ano. A získávala jsem tak podklady pro psaní. Navštěvovala jsem místa, která popisuje, ulici, kde bydlela u své sestry, kostel, kam chodila na české bohoslužby. Některá z těch míst už neexistují, například historické nádraží, kde končily vlaky z Moravy, nebo budova výstavního pavilonu v Prátru, kterou jako zedník dokonce pomáhal v roce 1872 stavět její otec. Po obou stavbách není dnes ani památky, ale já jsem se na ta místa vypravila a snažila se představit si, jak to tam vypadalo, když tudy prababička chodívala.

Znala jste prababičku osobně?

Ne, bohužel jsme se nepotkaly.

Byla to prababička z matčiny nebo otcovy strany?

Z matčiny. Čistě ženská linie.

Jak rozsáhlé paměti po sobě zanechala?

Tři sta padesát normostran.

Znáte prababičku z rodinných vyprávění?

Minimálně. Můj hlavní zdroj informací o ní jsou tyto paměti. Ale to mi nevadí, protože je vnímám jako literaturu, ne jako dokument. Beru je jako text, jehož autorka by mě neměla zajímat. Při psaní románu se snažím nemyslet na rodinné vazby.

Za román Teorie podivnosti získala Pavla Horáková v roce 2019 cenu Magnesia Litera |foto: Martin Pekárek

Dokážete to takto racionálně oddělit?

Říká se, že „autor je mrtev", že bychom neměli pátrat po jeho životním příběhu. Vnímám to podobně, je to pro mě uzavřený text.

Co vás k takovému postoji vede?

Nepíšu rodinnou kroniku, ale beletrii, fikci. Autorka pamětí a zároveň jejich protagonistka je pro mě literární postava. Vnímám ji, řečeno literární terminologií, jako „nespolehlivou vypravěčku". Pátrat po historické pravdě není mým cílem. Důležité pro mě je, co o sobě a o světě napsala, jak na mě její dílo působí, a s tímto jejím textem se já jako jiná „nespolehlivá vypravěčka" musím nějak vyrovnat, reagovat na něj.

Jak dlouho si prababička paměti psala?

Několik let velmi intenzivně, protože ke konci života byla těžce nemocná a nepohyblivá a psaním si krátila čas. Psala v noci, když nemohla kvůli bolestem spát. Psala si do sešitů, existuje jich několik. Moje babička je přepsala na stroji a já jsem je, už před nějakými patnácti lety, přepsala ze strojopisu do počítače. Od té doby jsem přemýšlela, jak s nimi naložím. Postupně jsem používala drobné úryvky, posílala jsem je například do jednoho moravského národopisného časopisu. Části jsem také použila v pořadu Polní pošta, který jsme s kolegou Jiřím Kamenem připravovali pro stanici Vltava, a ve dvou knihách, jež na základě vltavského cyklu vznikly.

Jak bude váš nový román vypadat?

Paměti pokrývají první dvě třetiny 20. století na Moravském Slovácku s cestami do Vídně a Brna. Obsahují vzpomínky na rodinu, na rodnou vísku, na geopolitické poryvy, které se odehrály ve 20. století. Je tam zachycena první světová válka se všemi důsledky, potom první republika, druhá světová válka a nástup komunismu, kdy se projevily charaktery lidí v plné pravdě. Není tam pouze autobiografická linka, ale i anekdoty z vesnického života, legendy, historky o sousedech, pohádky, místní pověsti, popis náboženských slavností a poutí a také sociálních jevů jako třeba nevěry, krádeže, domácí násilí, vraždy v rodinách.

To vše se tam dělo?

Ano, i na bohabojné katolické vesnici se takové věci děly. Jde o svědectví o každodennosti z pohledu velmi inteligentní ženy, která se uměla dívat a svá pozorování písemně zaznamenat. To bude jedna linka románu, ta druhá se bude odehrávat v současnosti a bude vyprávěna z pohledu mladé vypravěčky, která bude chodit po prababiččiných stopách, bude žít vlastní životní příběh a ten původní bude komentovat z dnešního pohledu, z odstupu sta let.

Co se za těch sto let nejvíc změnilo?

Pro ženy nastala velká změna z hlediska přístupu ke vzdělání, možnosti uplatnění, z hlediska svobodné volby, jak bude jejich život vypadat. Samozřejmě se několikrát změnily politické poměry v našem regionu. V pamětech je hezky zachycen moment jedné takové změny. Prababička v mládí jezdila pravidelně bez problémů za sestrami ze Slováčka do Vídně, v rámci jednoho státu, a najednou to nešlo. Když tam koncem roku 1918 vezla jídlo, v Břeclavi do vlaku naskákala nová československá armáda a zabavovala potraviny lidem, kteří neměli československé občanství nebo neuměli česky – přes noc tam vyrostla hranice. A za dalších dvacet let přišla válka a po ní železná opona. Poté už se babička za sestrami nepodívala. A já jsem tam po sto letech opět jela bez pasu, jen na občanku, nikdo vlak nezastavoval, nikdo mi nekontroloval doklady...

Čemu se vaše prababička v životě věnovala?

Ještě za svobodna stihla sloužit v bohatších rodinách. Potom se vdala a přestěhovala se na menší město. Byla v domácnosti, pracovala na poli, starala se o zvířata. Její manžel měl jako válečný invalida trafiku a ona mu tam pomáhala.

I moje prababička za svobodna sloužila a můj pradědeček, její muž, měl trafiku.

Takových rodin u nás budou tisíce.

Za jakým účelem si paměti zapisovala?

Měla velký talent, její písemný projev je velmi zralý, vycizelovaný, uměla výborně pointovat. Disponovala velkou slovní zásobou, psala spisovně, ale také v textu používala slovácké nářečí. Její jazyk je dnes už trochu archaický, tak nám tady a teď může znít exoticky. Historky nejprve vyprávěla svému synovi, který za ní chodil, když byla nemocná. Ten jí řekl, že by to měla psát. Tak psala. Celé paměti začínají oslovením „Moje drahé děti!", i když potom už se ke čtenáři nijak neobrací. Určitě je tam cítit velká míra autocenzury, sama sebe vykresluje v ideálním světle, řekla bych, ale to je zcela přirozené. Na to, že nebyla školená v tvorbě textů, je to mimořádně zralé dílo.

Měla přístup k literatuře?

Ano, zmiňuje, že hodně četla, byla asi velkou knihomolkou od dětství až do smrti. Na vesnici měli svépomocnou knihovnu. Její maminka na to ale zahlížela, neviděla to ráda, protože sama číst neuměla. Už jako dítě musela pracovat v továrně a nestihla se to naučit. Teatrálně jí tedy házela knihy do kamen a podobně.

„Nějak jsme se kulturně a myšlenkově zapouzdřili. Jako bychom světu neměli co říct anebo ho neuměli oslovit,“ soudí Pavla Horáková|foto: Martin Pekárek

Neuvažovala jste o tom, že by prababiččin text vyšel samostatně?

Věřím, že doplněný o mou linku, jako román, bude její text mít šanci oslovit větší množství čtenářů, nejen u nás, ale i za hranicemi České republiky.

Sešli jsme se i proto, že jste se stala tváří pořadu zahraniční redakce Českého rozhlasu, kde v angličtině představujete cizincům české knihy. Můžete mi o projektu říct víc?

Seznam knih vzniká ve spolupráci s Českým literárním centrem a Českými centry. V ideálním případě by měly být přeložené do všech jazyků, v nichž Radio Prague International vysílá. Většinou jde o klasickou literaturu, takže jsem většinu z nich už četla, ale pro účel pořadu si je vždy přečtu znovu, přečtu si i sekundární literaturu a vytvořím asi dvouminutový scénář, podle nějž vznikne krátké video, v němž vystupuji v češtině a v angličtině. Kolegové z ostatních redakcí pak natočí další jazykové verze. Snažím se představit knihu a jejího autora lidem, kteří neznají kontext a neznají Českou republiku, tak abych nevyzradila děj.

Kolik knih budete představovat?

Zatím máme naplánovaných třicet videí, ale to číslo možná ještě není uzavřené. Zveřejňujeme je čtrnáctidenně na stránkách Radio Prague International, v šesti jazycích. Nedávno jsme v centru Prahy natočili Druhé město Michala Ajvaze a pak taky Válku s Mloky.

Představujete i současnou českou literaturu?

Ano, představíme třeba Jezero Bianky Bellové. Jelikož spolupracujeme na dramaturgii s Českým literárním centrem, jehož hlavním zájmem je propagovat současnou literaturu ve světě, zařadili jsme i některá díla, která nebyla přeložená do všech jazyků, v nichž je představíme. A možná se díky tomu překladu dočkají.

Celý rozhovor s Pavlou Horákovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.