Když je virus pop-artovým fenoménem

Ať dnes jeden dělá co dělá, ba dokonce poslouchá-li jen tikot uplývajícího času, beztak se mu druhým uchem dere do vědomí pandemie, její život, úspěchy i prohry. Virus je nyní tou opravdovou celebritou, pop-artovým fenoménem. Být tu dnes ještě s námi Andy Warhol, stvořil by jeho grafickou ikonu v mnoha barevných modifikacích. Leč protože dnes už k nám pop-art promlouvá vlastně odevšad, ani bychom to neocenili.

V uzavřených galeriích dnes tiše odpočívají tisíce tun spícího umění, náhle jaksi zbytečného. Nebo takto poukazujícího na svou zbytečnost již dřívější? Potřebuje ho v této situaci vlastně někdo? Nestačí k jeho zástupnému přežívání výtvarné monografie, vycházející dnes rovněž v masovém množství? A co umění samo, stýská se mu po divácích? Vkrádá se mi do hlavy pocit, že tomu staletí přetrvávajícímu, takříkajíc časem prověřenému, ani moc ne. Myslím na antické sochy v glyptotékách, na krásu zkamenělých bohyň, do nichž je možno se lidsky zamilovat. Na sošnost hrdých césarů, jejichž výraz neklade otázky, jak se dnes do omrzení říká, ale poskytuje odpovědi na otázku kruciální, kterak se důstojně chovat i v nepřízni osudu. Setrvávají ve své dokonalé sdělnosti, jak jsou po staletí uvyklé. Řekl bych, že po divácích se stýská právě tomu umění, vytvořenému výhradně jen pro publikum. A to nastejno pravověrným kýčům, jakož i sofistikovaným, leč efemérní řečí mluvícím vizuálním projevům, jichž je dnes snad většina. Ty i ony se bez okamžité divácké recepce neobejdou, a nyní, chuděry, jaksi předčasně stárnou a roní ve výstavních síních krokodýlí slzy.

Zajatci vlastních domácností budou nyní nejprve asi do omrzení sjíždět filmové žánry, včetně katastrofických a sci-fi filmů s náměty civilizačního ohrožení. A co když se nade vší pochybnost ukáže, že hollywoodské happy endy neodpovídají soudobé realitě?

Umění, rozvíjející se v čase, mezi něž patří vedle umění dramatických i hudba, může alespoň využít možnosti své konzervace v digitálním i analogovém záznamu. Zajatci vlastních domácností budou nyní nejprve asi do omrzení sjíždět filmové žánry, včetně katastrofických a sci-fi filmů s náměty civilizačního ohrožení. A co když se nade vší pochybnost ukáže, že hollywoodské happy endy neodpovídají soudobé realitě? Možná za této situace pochopíme, že jsme i v bezpečí domova vystaveni riziku již postřehnutému, možnosti ubavit se k smrti. A to i prostřednictvím počítačových her, jež někteří též již považují za umění.
Pro soudobou nadprodukci žánrového, popového, mainstreamového umění možná platí totéž co pro techniku a technologii: zkracuje vzdálenosti, ale nevytváří žádnou blízkost. Vzdálenost mezi posláním takového umění a „otevřenou myslí“ jeho uživatelů je zmenšena na nejnižší mez, dokonce tu mez překračuje – odtud případné slovo vlezlost. Blízkost však přesto nenabízí žádnou, neboť z principu slouží samo sobě. Na žádné otázky neodpovídá, tudíž za nic nezodpovídá. Nebudeme-li za odpověď považovat popěvky typu Dej si roušku, na rozdíl třeba od Camusova románu Mor.
Někteří z nás možná v tomto vše relativizujícím čase pocítili jistou paradoxní naději, uslyšeli výzvu, adresovanou stále více se zapouzdřujícímu, grantovému umění či naopak umění vše rozmělňujícímu, prodejnému. Jejich velkým konkurentem se nyní mohou stát – v jiné podobě konzervovanosti – příběhy a myšlenky, druhdy označované coby krásné písemnictví. A to včetně – v liberálním světě již téměř zmarněné – poezie. Nic nám nyní nebrání přečíst si znovu skutečnou literaturu, jež promlouvá jinak ke čtenáři mladému, jinak k vyzrálému a ještě jinak k tomu (použiji-li venkoncem zbytečného eufemismu) bilancujícímu. Abychom – duši na duši – znovu našli slova společné řeči vtom, že jsme četli tutéž důležitou myšlenku v téže knize...