Sklepní inventura. Jak plný krajáč mléka před půl stoletím odstartoval fenomén českého divadla

Když procházíte pražskou čtvrtí Na Dobešce, na skalách nad Braníkem, míjíte jednu rodinnou vilu za druhou. V ulicích je klid, ze zahrad slyšíte občas sekačku, štěkot psa nebo výskání dětí. A docela určitě byste bez povšimnutí minuli i dům, ve kterém se před padesáti lety zrodilo divadlo Sklep. Byla to vlastně náhoda, recese a klukovský hec. Dva spolužáci ze základní školy Jeremenkova David Vávra a Milan Šteindler si na jednom školním shromáždění vyžádali slovo, vystoupili buď na stůl, nebo na švédskou bednu, v tom se dnes pánové neshodnou, a celému auditoriu zarecitovali báseň Pavla Auerbacha Plný krajáč mléka:

„Plný krajáč mléka, po bradě mi stéká,

když ho utřu stéká zas, kéž by ho vzal ďas.“

To bylo tedy první vystoupení dvojice Šteindler – Vávra, které odstartovalo jedinečný fenomén na poli českého divadla.

Padesáté výročí vzniku oslavilo divadlo Sklep představením Výběr z Besídek|foto:René Volfík, Český rozhlas

Pódium z kredence

Dvoudílný rozhlasový seriál nazvaný Inventura divadla Sklep připomíná úplné začátky souboru a dává prostor pěti výrazným osobnostem, které popisují svou životní cestu se Sklepem. Přirozeným průvodcem je David Vávra, který autora dokumentu vzal přímo do onoho suterénního prostoru, kde se klukovská recese proměnila v divadlo. „Šatnu jsme měli v kotelně, kam občas maminka nebo babička přišly přiložit uhlí a staly se tak nevědomky součástí představení. Z improvizované šatny přecházeli herci a herečky přes chodbu do protější místnosti, která má rozměry tak dva a půl krát tři a půl metru. V ní bylo pódium vytvořené z převrácené kredence a na něm jsme hráli první scénky. Někdy až pro šedesát diváků, kteří se sem vůbec nevešli, a tak postávali na chodbě a nakukovali dovnitř jen otevřenými dveřmi,“ vzpomíná na prvopočátky divadla ve sklepě svého domu David Vávra.

Bylo to šťastné setkání vrstevníků z okolí, středoškolských spolužáků obou zakladatelů, ale hlavně mladých lidí, naladěných na stejnou vlnu humoru, který byl v době tuhé normalizace zásadně apolitický. Absurdita, naivismus i černý humor, to byly hlavní znaky rodícího se Sklepa. Jednoho dne se však stalo něco, co vyhnalo mladé divadelní nadšence ze sklepa na denní světlo a v přeneseném slova smyslu i na opravdová jeviště:

„Pavlík Auerbach močí nocí, někdo by řekl, je to hnus,

u zavařovacích lahví náhle se ocit, já vím, tvůrčí urinus.“

Jeden z prvních členů divadla si zkrátka ulevil do sklenic připravených k nakládání ovoce a zeleniny – a to byla pro Vávrovu maminku doslova poslední kapka. Soubor pak chvíli hrál v branickém loutkovém divadle Zvoneček a nakonec se usadil v kulturním domě Dobeška, kde působí dosud. Vlastně až tam se Sklep stal skutečným divadlem.

Zakladatelé Sklepa Milan Šteindler a David Vávra|foto:Filip Jandourek

Voni počkaj

Zpráva o něm se rychle rozkřikla a na Dobešku najednou proudily davy diváků. Aktérům z toho samozřejmě narostl hřebínek, jak vzpomíná Milan Šteindler: „Diváci se tam drali načerno okny nebo zadním vchodem a to nás úplně ohromovalo. My jsme tenkrát dost zpychli. Seděli jsme třeba s Davidem v hospodě U Báby a někdo přiběhl s tím, že diváci už jsou v sále a máme jít hrát. My na to tehdy jen suše odvětili ‚voni počkaj‘ a v klidu jsme si dopili pivo. Nás tehdy vůbec nezajímalo, co si myslí diváci, pro nás bylo důležité, abychom se pobavili my sami.“ Možná právě tahle drzost byla pro publikum přitažlivá.

Hitem divadla jsou už po léta jeho Besídky. Představení složená ze skečů, stand-upů, tanečních výstupů a písniček. Hudba je dalším důležitým motivem sklepácké poetiky. Od roku 1981 je jejím spolutvůrcem David Noll a nelze pominout ani autorky či interpretky písní Lenku Vychodilovou, Martu Marinovou, Janu Hanákovou nebo Lenku Andelovou. A škála jejich repertoáru je opravdu široká, od dechovky, přes pop, folk, častušky až k opeře, přirozeně v parodické poloze.

Z Besídek divadla Sklep pocházejí také legendární scénky jako například Katovna nebo Pohádka o Sněhurce, ve které loutkář František Váša znázorňuje postavy známé pohádky s pomocí lahví s alkoholem. Když jdou například trpaslíci do práce, zahučí v něm v krátkém sledu sedm panáků rumu a stejně to dopadne i s královnou Grappou, králem Aberlourem i kouzelným ginem. „Na představení to samozřejmě Fáňa hraje s náhražkami alkoholu, ale s Davidem Vávrou jednou tuhle pohádku zahráli s ‚ostrými‘ náboji a na konci oba spadli pod stůl,“ směje se při vzpomínce Milan Šteindler. Podobných historek zazní v dokumentu Inventura divadla Sklep celá řada.

Tomáš Hanák během vystoupení divadla Sklep pro stávkující studenty žurnalistiky v listopadu 1989|foto:Alena Lábová, FSV UK

Generační výpověď?

A dojde i na téma vztahů mužů a žen v souboru:

„My nedodržovali gender, ba ani korektnost, co humoru se týče, pouze tři pohlaví, ono, die, der, muž s tyčí, žena u tyče.“

Pánové v souboru totiž nejsou příliš nadšení, když jejich kolegyně chtějí mluvit do režie a podobně. Dlouholetou členku divadla Lenku Vychodilovou to trochu mrzí: „Je to smutné, kolegové z mé generace to nemají genderově úplně srovnané. S tím se nedá nic dělat. Mám ale radost z těch mladších, že už to mají jinak.“

Rozhlasový dokumentární seriál tak poodhalí i kontroverznější stránky padesátileté divadelní legendy a v závěru odpoví na otázku, jestli tvorba divadla Sklep je, nebo není generační výpovědí.