Dítě jako rodinný projekt. Nový film Eriky Hníkové se věnuje problematice výchovy dětí

Očekávalo se, že váš film vzbudí kontroverzní reakce. Nikoliv kvůli kvalitě, ta je nesporně vysoká, ostatně získal ve Varech Zvláštní cenu poroty, ale tématem. Jak na něj reagovalo festivalové publikum?

Po projekci se konala dlouhá a hodně zajímavá diskuse, které se zúčastnil i hlavní aktér, pan Hanuliak. Diváci se ptali, vyjadřovali názory – napůl pozitivní, napůl negativní. Podle mě je film provokativní v tom, že na výchovné metody Hanuliakových, které líčí, neprosazuje žádný názor. Je to takový pozorovací film. Snaží se diváka přimět k přemýšlení, jaký rodič je on sám, nakolik se věnuje svým dětem, jak je vychovává.

Film nevyjadřuje vaše názory, proto se ptám: Jak se díváte na výchovné postupy Hanuliakových vy osobně?

Rozhodla jsem se o nich natočit film proto, že podle mě je jejich výchova skutečně velmi extrémní. Věnují se svému dítěti od rána do večera. Film jsem začala roztáčet s jasným pocitem, že to je špatně. Že by si člověk neměl dovolit takhle ovlivňovat dětskou duši, která přichází na svět bezbranná. Je pro mě ale zajímavé, jak se můj názor proměňoval; v průběhu natáčení jsem začala být Hanuliakovými fascinovaná. Obdivovala jsem, že všechno dokážou zvládnout. A vlastně doteď nevím, co si o tom mám myslet. Jsou věci, které bych já jako matka svému dítěti nikdy nedělala. Například bych neuplatňovala princip, který nazývám „niečo za niečo“: dítě namotivujete tím, že mu slíbíte nějakou větší a dražší věc, pokud bude dlouhodobě trénovat a splní daný úkol. Ale na druhou stranu – vůbec si nedovoluji soudit, jestli je to dobře, nebo špatně. Film nehodnotí, jen doufám, že dost pregnantně ukazuje skutečnost a provokuje diváka, aby si názor udělal sám.

„Byla bych ráda, aby diváci začali přemýšlet nad výchovou vůbec. Nad tím, co dělají pro své dítě. Jestli hodně, nebo málo. A co by mohli dělat líp,“ říká Erika Hníková |foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Ano, rodiče všechny náročné činnosti zvládají, ale co Miško?

Bylo vidět, že ho to baví. Dětský psycholog by možná řekl, že děti mají mít čas na zahálku, na to, aby si samy našly, co je baví. Ale když Miško měl zahálet, sám šel do domácí tělocvičny a zavěsil se na kruhy…

Věděli Hanuliakovi, že s jejich metodami nesouhlasíte?

Znali moje názory, náš vztah je velmi dobrý. Otevřeně jsem mluvila o tom, že film bude vzbuzovat negativní reakce. Ale rodiče jsou si svou výchovou stoprocentně jisti a je jim trochu jedno, co kdo říká. Na sociálních sítích se dost často objevují kritické komentáře typu „vy jste ale blázni“, „chudák dítě!“. Hanuliakovi jsou na to zvyklí, ale stojí si za tím, co dělají. Pro ně je to jakýsi celoživotní projekt, začali s ním, když se Miško narodil. Film mapuje jeden rok rodiny, od tří a půl do čtyř a půl let Miškova života. Na diskusi, kterou zmiňuji, otec reagoval, že na to může mít každý názor, jaký chce.

Film končí vítězstvím malého Míši v dětské sportovní soutěži. Jaké jsou jeho aktivity dnes?

Od dokončení filmu uplynula dlouhá doba, teď je chlapci sedm. Začal se víc orientovat na hokej, má hodně tréninků, s dětmi o tři čtyři roky staršími. Mluví plynně německy a anglicky, hraje dobře na piano. Zatím neměl žádný úraz a rodiče pokračují v nastoupené cestě.

Použila jste výrazu „dítě jako projekt“, to mi přišlo dost děsivé. Pojali to rodiče opravdu tak?

Myslím, že ano. Já bych dítě jako projekt mít nemohla, míjí se to s mým pohledem na svět. Ale oni to tak pojímají. Pro mě je v této souvislosti podstatné, že Hanuliakovi nechtějí mít z Miška vrcholového hokejistu nebo tenistu za každou cenu, nepodrobují ho šílenému drilu, nenutí chodit na tréninky, které by ho nebavily. Tím, že začali už systematicky v útlém věku dítěte, docílili, že ho to všechno baví. Ať divák rozhodne sám, co je přijatelné a co ne.

Snímek z dokumentu Eriky Hníkové Každá minuta života|foto:Aerofilms

Co myslíte, odradí, či získá film lidi pro podobný typ výchovy?

Myslím, že tak jako Hanuliakovi to nikdo dělat nemůže. Už proto ne, že oni mají hodně peněz a povolání, které umožňuje plně se věnovat synkovi. Otec může pracovat večer a v noci, maminka je doma s dítětem.

Váš záměr byl ovšem obecnější, než jen ukázat výchovné metody jedné výlučné rodiny.

Byla bych ráda, aby diváci začali přemýšlet nad výchovou vůbec. Nad tím, co dělají pro své dítě. Jestli hodně, nebo málo. A co by mohli dělat líp. Já sama se od protagonistů filmu naučila zásadě „tady a teď“. Když jsou s Miškem, tak s ním skutečně jsou, nestudují mobily, neřeší práci. Naučila jsem se, že dělím čas na práci, koníčky, na partnerský život, na sebe i na dítě. A když jsem s dítětem, tak se snažím s ním plně být, věnovat se mu, jak nejvíc můžu.