„Malá, ale statečná“ Marta Vančurová. Známá herečka (nejen) o tom, že na DAMU se přihlásila náhodou
Herečka Marta Vančurová začínala jako sboristka v rozhlase a na DAMU se přihlásila náhodou. Záhy se začala objevovat na plátně, kde se stala dokonalým prototypem křehkých oduševnělých dívek. Těmito vlastnostmi oplývá i v osobním životě, přičemž je pro ni charakteristický také nezaměnitelně zvonivý smích. V současné době patří mezi profilové tváře Studia DVA, v němž je společně s Danielou Kolářovou jednou z protagonistek úspěšné komedie Odpočívej ve svém pokoji!
Na začátku vaší umělecké dráhy byl rozhlasový Dětský pěvecký sbor, kde jste působila od deseti let. Jak jste se k Bohumilu Kulínskému staršímu dostala?
Za všechno může dráťák neboli rozhlas po drátě, který jsme doma pravidelně poslouchali. Jednoho dne se v něm objevila zpráva, že Dětský pěvecký sbor bude přijímat nové členy. Od malička jsem chodila s rodiči zpívat do krčského pěveckého sboru Dalibor, a tak se mě tatínek zeptal, jestli bych se nechtěla konkurzu zúčastnit. Odpověděla jsem sice, že je mi to jedno, ale tatínek se nenechal odradit a jel tam se mnou. Navzdory obrovskému počtu uchazečů jsem byla přijata a začala jsem chodit nejprve do přípravného sboru a později i do takzvaného áčka.
Jak dlouho jste tam zpívala?
Do osmnácti. Každý pátek jsme natáčeli v karlínském rozhlase nejen různé dětské sbory, ale také třeba Honeggerovo oratorium Jana z Arku pod vedením Václava Neumanna a za herecké účasti Slávky Budínové. Taky nemohu opomenout, že jsme byli na turné po Itálii s Bachovou Mší h moll, a dokonce jsme ji zpívali při výročí kláštera Mont-St-Michel na pobřeží Normandie, což bylo úžasné. S rozhlasovým sborem jsem tedy zažila mnoho krásných okamžiků, které mě chtě nechtě poznamenaly.
Dostala jste se v rozhlasovém souboru i k práci za mikrofonem?
Ano, pan Kulínský nám jednou při zkoušce řekl, že režisér Josef Henke bude točit pohádku a potřebuje do ní nazpívat dívčí trojhlas. Byla jsem vybrána a společně s dvěma dalšími dívkami jsme zmiňovaný trojhlas natočily. Panu Henkemu jsem zřejmě utkvěla v paměti. Po čase mi zavolal, že připravuje Bergmanovu Malbu na dřevě jako rozhlasovou hru, pozval mě na natáčení, a dokonce mě obsadil do jedné z hlavních rolí. Já jsem se ale strašně styděla, tak jsem se rozhodla, že to budu bojkotovat. Pan Henke mi poté zatelefonoval: „Marto, když nechodíte na zkoušky, budete hrát jednu z vedlejších figur.“ A tak jsem ji natočila.
Po maturitě jste prý pracovala v hydrometeorologickém ústavu. Jak jste se nakonec dostala na DAMU?
Jednoho dne mi v kanceláři zazvonil telefon a ozval se asistent režiséra Henkeho a mimoděk prohodil: „Já stejně nevím, proč ještě nejsi na DAMU?“ Zeptala jsem se: „A co to je?“ Vysvětlil mi, že se jedná o divadelní fakultu Akademie múzických umění, kde se budou v lednu konat talentové zkoušky, a ať to zkusím. Šla jsem se tam zeptat, vzala si přihlášku, naučila jsem se, co bylo třeba, a byla jsem přijata. Vím, že kdyby mě nevzali, už bych to nikdy nezkoušela.
Čtěte také
Kdo vás učil hrát?
Protože jsem do školy nastupovala na podzim 1968, mohl mě v prvním ročníku vyučovat ještě Rudolf Hrušínský, jemuž poté téměř všechno zakázali. Naším ročníkovým pedagogem byl Vítězslav Vejražka, dále jsme měli Františka Vicenu, Leo Spáčila, na hlasovou výchovu Libuši Havelkovou a další osobnosti. Na DAMU učili zajímaví lidé, mohla jsem díky nim získat představu o té profesi i techniku, ale hrát vás nikdo nenaučí.
Během studia jste hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kde jste pak získala angažmá. Jedna z prvních rolí, kterou jste tu vytvořila, byla Mela v Morálce paní Dulské, titulní roli ztvárnila Jiřina Štěpničková. V čem bylo setkání s ní přínosné?
Když jsem přišla ze školy do opravdového divadla, byla jsem zvyklá na pomalejší proces. Najednou jsem ale spadla do konverzačky, kde naopak vše muselo jít rychle a střihem, a pamatuji se, že právě Jiřina Štěpničková mně při zkoušce řekla: „Hele, malá, jestli mi nepřisadíš, tak tě přejedu!“ Bylo to rychlé, stručné a pomohlo mi to. A po letech, v době, kdy jsme se museli rozhodovat, jestli něco podepsat nebo ne, si jednou v klubu ke mně přisedla a řekla mi: „Ty jsi taková malá, ale statečná,“ a začala mi vyprávět, co všechno kdysi musela prožít a jak to s ní vlastně bylo. Cítila jsem, že mi důvěřuje, a to bylo nejvíc.
Vaším častým jevištním partnerem byl Jiří Adamíra. Jak si ho vybavujete?
Jiří byl zkušený, výborný herec, kterého jsem měla ráda i po lidské stránce. Moc mě to s ním na jevišti bavilo, protože jsem měla pocit, když jsme spolu hráli třeba v Čechovově Rackovi, že se dozvídám prostřednictvím jeho role i něco o něm samotném, což s každým hereckým partnerem takhle nefunguje.
V roce 1970 jste debutovala na filmovém plátně, a sice titulní rolí v režijní prvotině Jiřího Suchého Nevěsta. Jak jste se seznámili?
Jednoho dne se objevil ve studovně na DAMU. Zůstal stát na schodech a rozhlédl se po všech přítomných studentech, přičemž se podíval i na mě a chvilku se zarazil. Pak mě pozvali na Barrandov na kamerové zkoušky, kde nás bylo asi deset, a nakonec vybrali mě.
Jak režíroval?
Jako Jiří Suchý. Pro mě bylo něco nepředstavitelného, že najednou točím s člověkem, na kterého jsem stála dlouhé fronty v pasáži Alfa, kde sídlil Semafor. Jirka byl ale natolik normální, že jsem s tím neměla problém, a zažili jsme při natáčení mnoho legrace. Jednou jsme stáli proti sobě a on mi vysvětloval, co bude v dalším záběru, a při tom zaregistroval, že mám na prsou medailonek s podobiznou mého dědečka, a řekl: „Takhle bych chtěl jednou viset.“
Do povědomí filmových diváků jste vstoupila v roce 1974 rolí Blanky v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! s řadou nesmrtelných gagů. Vznikly přímo na place, nebo byly ve scénáři?
Film režíroval Oldřich Lipský a hlavní roli hrál Luděk Sobota, takže většina gagů vznikala přímo na place. Pro mě osobně byl tento snímek něco nového, protože do té doby jsem v žádné filmové komedii nehrála, byla jsem za tu příležitost vděčná.
O dva roky později jste se stala protagonistkou psychologického melodramatu Den pro mou lásku. Zde byl vaším partnerem Vlastimil Harapes. Jak se s ním hrálo?
Režisér Juraj Herz si vybral nejdříve mě a poté hledal mého partnera. Vystřídalo se jich několik, ale když ke mně v autě přisedl Vlastík a jeli jsme na Barrandov na kamerovky, okamžitě jsem cítila, že to mezi námi funguje, což se při kamerových zkouškách potvrdilo. Hrálo se mi s ním bezvadně.
Točila jste pod vedením režisérských bardů Františka Vláčila, Oldřicha Lipského, Karla Kachyni a Juraje Herze. Jak se lišil jejich tvůrčí přístup?
Každý z nich byl jiný. S Jurajem Herzem jsem měla pocit, že mě vlastně vůbec nerežíruje, což samozřejmě nebyla pravda, ale při natáčení panovala obrovská pohoda. S Františkem Vláčilem jsem se toužila potkat, tudíž jsem byla moc ráda, když mě obsadil do hlavní ženské role Terezy ve filmu Stíny horkého léta. Při natáčení příliš nemluvil, takže jsem odezírala z jeho výrazu, co asi tak po mně chce. Jako režiséra jsem ho velmi obdivovala, protože za sebou zanechal úžasná díla. Taky točil Vančuru, a možná právě proto mně byl tak blízký. (smích)
Vaší první stěžejní televizní rolí byla titulní úloha v seriálu Jana Eyrová. Jak vzpomínáte na tuhle roli?
Už jako malá jsem ráda četla knížky sester Brontëových, protože z nich vyzařovala zvláštní atmosféra. Co se týče tohoto seriálu, byla to moje první velká role v televizi. Interiéry jsme točili v dětské redakci v Měšťanské besedě, kde režisérka Věra Jordánová často natáčela televizní pohádky. Vzpomínám si, že se vše odehrávalo až v legračně jednoduchých kulisách, a přitom to ve výsledku vůbec nevadilo, protože samotný příběh byl velmi silný.
V sedmdesátých a osmdesátých letech jste hrála i v televizních dílech Jaroslava Dietla, a to Lucii Krnáčovou v seriálu Inženýrská odysea a Annu Cirklovou v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. Která z nich byla náročnější?
Při natáčení Inženýrské odysey jsem byla těhotná, a to mě trochu rozptylovalo. Do paměti se mi určitě více vryla Anna Cirklová. Jednak to byla skvěle napsaná sága, kde bylo co hrát, protože se jednalo o velký časový úsek, a člověk tak musel zvládnout proměny dané figury od raného mládí až po zralý věk. Taky jsem vždycky obdivovala sklářské řemeslo a v neposlední řadě se mi líbilo, kdo všechno byl v mé seriálové rodině. A že se tady sešla skutečně úžasná herecká sestava počínaje sourozenci Petrem Kostkou, Jirkou Krampolem, Danou Kolářovou, Janou Preissovou, Jardou Hanzlíkem, Sváťou Skopalem a konče naším tatínkem Luďkem Munzarem.
Režisérem seriálu byl Jaroslav Dudek. Jak byste jej charakterizovala?
Jako velkého profesionála, u něhož jsem měla vždycky jistotu, že z každého scénáře udělá záležitost.
Z dob Jaroslava Dietla máte nepochybně laťku seriálového žánru nastavenou hodně vysoko. Ovlivňuje vás to vzhledem k současným seriálům?
Ano, potřebuji téma, které mě zaujme, a jedná-li se o silný příběh, vůbec mi nevadí, že budu hrát třeba i malou roli. U nekonečných seriálů ale herec někdy ani neví, co bude zítra. V životě tomu tak je, jenže herec má přinášet určité zprávy. Lidé se ptají, proč jsem tak málo vidět na televizní obrazovce. Na to existuje řada možných odpovědí. Třeba proto, že mám důvod něco odmítnout, nebo že těžko snáším čekání, což je nedílnou součástí každého filmování, nebo si chci užít přírodu, anebo si mě nikdo nevybere.
Celý rozhovor s Martou Vančurovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Marta Vančurová a Vlastimil Harapes jsou Na větvi s Halinou Pawlowskou
Herečka Marta Vančurová a herec, tanečník, režisér a choreograf Vlastimil Harapes jsou hosty pořadu Českého rozhlasu Na větvi s Halinou v pondělí 20. ledna po 18. hodině.
-
Hvězdný prach s Martou Vančurovou
Nad nahrávkami z rozhlasového archivu rozmlouvá Jaromír Hanzlík s Martou Vančurovou.
