Zub času zde straší aneb Hledání podpisu Jaroslava Haška na Lipnici

V bráně lipnického hradu mě čeká jeho správce a zároveň i místostarosta Lipnice Marek Hanzlík. „Poté co Jaroslav Hašek přicestoval 25. srpna 1921 do našeho městečka, brzy nepochybně navštívil i hrad, kam pak chodíval často a velmi rád. Vlastně až do své smrti,“ vypráví. Do smrti, to byl v Haškově případě jen velmi omezený čas sedmnácti měsíců. V Lipnici zesnul 3. ledna 1923.

Chytrý idiot Švejk

„Hrad byl v době Haškově příchodu skutečnou zříceninou, kde kromě sklepení byla přístupná jediná místnost, a to takzvaný mázhauz. Romanticky upravený sál pro místní honoraci, která se tu scházela u piva a k  bujarým večírkům,“ líčí kastelán. Pražský intelektuál a navíc „dobrá kopa“ se tak během několika dnů stal vítanou posilou veselé společnosti.

Stojíme v mázhauzu, který je tvořen dvěma klenutými sály a postupem času se proměnil v pokladnu a zázemí pro návštěvníky. Na snímku z Haškovy éry vidíme v místnostech stůl a židle vyrobené v  historizujícím slohu. „Židle se nedochovaly, stůl zůstal autentický. A není pochyb, že u stejného stolu napsal Hašek také několik kapitol ze Švejka,“ prozrazuje Hanzlík. Dosvědčují to mimo jiné vzpomínky písaře Klimenta Štěpánka, kterého si spisovatel najal v Lipnici.

Dlouhý stůl se často vynášel i na hradní nádvoří, kde se popíjelo na zdravém vzduchu, jak ukazují jiné dobové snímky, které kastelán našel v archivech. Je to zvláštní pocit, dotýkat se dřevěné desky, na které vznikal rukopis mimořádné literatury. Neboť jak pravil Ivan Olbracht v  kritice prvního dílu Švejka, „Josef Švejk je chytrý idiot, snad přímo geniální idiot“.            

Hradní mázhauz v době Jaroslava Haška|foto:Ivan Motýl

Tajemství podpisu

O důvodech, proč se Hašek přestěhoval na sklonku léta 1921 z Prahy do Lipnice, bylo popsáno hodně papíru, seznam biografické literatury o autorovi Švejka má stovky položek. Stručně řečeno, vydavatel prvního dílu románu František Sauer měl vážné obavy, že v pražských hostincích se bude psaní dalších kapitol zbytečně protahovat. Nakladatel si někdy v druhé půlce srpna postěžoval malíři Jaroslavu Panuškovi, který mu nabídl, že literáta odklidí na Vysočinu. „Bude mi nosit stojan a barvy, já budu malovat – a on si pak může někde v klidu psát,“ prý prohlásil.

Nápad byl dokonce stvrzen dohodou, že Panuška dočasně uhradí i Haškovy náklady na pobyt v Lipnici, dluh se pak smaže z výnosů dalších dílů Švejka anebo povídek.

Spisovatel se ubytoval v hostinci U České koruny, který patřil Alexandru Invaldovi, bohémské výstřelky, které do maloměstského restaurantu přenesl z pražských lokálů, jsou dostatečně známy. Méně se ví, jak hluboko se Hašek zamiloval do středověkého hradu nad Lipnicí.

Za kastelánem Markem Hanzlíkem přicházím s knihou Vladimíra Stejskala z roku 1953 s názvem Hašek na Lipnici. Na straně 102 si lze přečíst: „V rozsáhlém sklepení hradu byly žaláře a mučírny. Tady Hašek s oblibou používal své bujné fantazie jako průvodce při líčení mučitelských metod, nad nimiž návštěvníkům hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Najdeme tu i Haškův podpis, vyškrábaný na zašpiněné omítce.“

Kastelán je překvapený, informaci o podpisu nezná, a to na státním hradě slouží od roku 1992. A směle ho lze nazývat i haškologem.

Kastelán Marek Hanzlík pátrá po Haškově jméně vyrytém ve skále v podzemí hradu|foto:Ivan Motýl

Pátrání ve sklepení

„Obecně se tady v minulosti chtěli podepisovat snad všichni návštěvníci. Dneska to naštěstí pominulo, tenhle zlozvyk z hradů a zámků takřka vymizel,“ porovnává Hanzlík. Možná je to zaneprázdněností dnešních turistů, kteří při prohlídkách mačkají spouště mobilů a fotky v přímém přenosu odesílají na sociální sítě. Na „rytiny“ do stěn nezbývá čas.

Kastelán zná téměř každý podpis, škrábanec, klikyhák či další grafické značky v podzemí hradu. „Na Mistrův podpis jsem nikde nenarazil, ale můžeme se ho pokusit najít,“ vyzývá k sestupu do sklepení, jehož stěny tvoří gotické zdivo i skalní masiv z lipnické žuly. 

Nejvýrazněji z kamenů vystupují vyškrábaná srdíčka opatřená  iniciály milenců. Bůh ví, jak staré lásky to jsou, možná třicet a možná i šedesát let. Lidoví rytci se tu podepsali i mnoha kosočtverci a jedna „litografie“ nápadně připomíná mužský úd. Na zdi čteme příjmení Hrbek anebo jméno Elinka. „A hele, to jsem já,“ zvolá Marek Hanzlík u iniciál M. H.

Ve skále nacházíme i několik písmen v azbuce. Je známo, že na hrad za socialismu občas zavítala nějaká sovětská delegace, neboť Hašek strávil část války nejen v československých legiích, ale i v Rudé armádě. A propaganda po roce 1948 stále dokola zdůrazňovala, že byl revolucionářem, komunistou a přítelem sovětského lidu.

Hanzlík ovšem říká, že azbuka má starší původ: „Spíš to bude památka na Rudou armádu z roku 1945. Ruská posádka tehdy na Lipnici zřídila jakýsi štáb a hrad nemohl uniknout pozornosti vojáků.“

Hrad Lipnice v době, kdy ho navštěvoval Jaroslav Hašek|foto:Ivan Motýl

Průvodčí cizinců

Haškův podpis patrný ještě v roce 1953 zřejmě podlehl pověstnému zubu času. „Vážení pánové! Dnes sešli jsme se uvědomit sobě, že marnost vše a hrad je zříceninou, zub času straší,“ napsal Hašek 30. října 1921, když si připravoval projev k uvítání hostů na lipnickém hradě. V hostinci U České koruny bydlel sotva dva měsíce, ale už měl v městečku takovou důvěru, že disponoval klíčem od hradní brány i mázhausu, kde občas psal povídky i Švejka. Občasné turisty jeden den srdečně vítal, další den ho obtěžovali a snažil se je z hradu vyhnat.

O Haškově líčení mučitelských metod, při kterém návštěvníkům vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, již byla řeč. Někdy v říjnu 1921 humorista svoje zkušenosti dokonce vykreslil i literárně. „Vznikla kouzelná povídka Průvodčí cizinců, což je možná jediná povídka světově významného autora o tom, jak se provádí po hradě. Samozřejmě podaná jeho jedinečným humorem,“ upozorňuje kastelán.

V humoristické črtě průvodčí čili průvodce po hradě mučí skupinu profesorů historie z Prahy například těmito banalitami: „Co zde vidíte, je zřícenina. Dá se předpokládat, že dříve na tomto místě stával hrad. Tomu nasvědčuje již ta okolnost, že tomuto místu se říká zříceniny hradu Lipnice.“ A vyděšené publikum drtí i následovně: „Staré fresky jsem dal seškrábat, poněvadž ony byly na stěnách tamhle v prvním poschodí a my jsme to chtěli dát obílit, aby mohli turisti se na stěny podepisovat.“    

Ajsme opět u podpisů v hradních interiérech, proto se s kastelánem domlouváme, že po tom Haškově budeme ještě pátrat. Nápisy ve sklepení detailně vyfotografujeme a prozkoumáme na obrazovkách počítačů.

Socha Jaroslava Haška na Lipnici, spisovatelův pravnuk Martin a prapravnuk, také Martin|foto:Ivan Motýl

Blbové ničí hrad

Jaroslav Hašek žil na Lipnici jen půldruhého roku, podle pamětníků se ale stal skutečným znalcem historie hradu. A také zahájil úřední bitvu o jeho záchranu. Jeho list Státnímu památkovému úřadu v Praze, v němž vylíčil nelegální praktiky hledačů pokladů přímo v areálu zříceniny, dokonce vzbudil mediální ohlas a Národní listy vydaly text: „Barbarství na cenné památce historické.“

Spisovatel ale upozornil na postupnou zkázu zříceniny v haškovském stylu: „Na různých místech byly učiněny pokusy prokopávati podlahy k nalezení tajných chodeb do Německého Brodu, do Humpolce od různých blbů.“ Dopis stále známějšího spisovatele nakonec způsobil, že opuštěný hrad koupil v roce 1924 Klub československých turistů a od té doby je objekt nepřetržitě renovován. 

Haškův dopis památkářům je na hradě vystaven ve Světničce Jaroslava Haška. Do Lipnice přivedl spisovatele malíř Jaroslav Panuška a právě jeho skica visí v čele světničky. Výjev z počínající bouře nad městem Lipnicí načrtnutý z vysokých hradeb. A protože Panuška scénu také důkladně popsal, dozvíme se něco i o Haškovi: „Bouře se smrští spojena táhne na Lipnici od Humpolce, polámala mnoho stromů i několik střech vzala, kresleno z hradu, kde jsem s Haškem a kamarády při ohni seděl.“

Sklepení hradu Lipnice. Skrývá se tu někde vyrytý podpis Jaroslava Haška?|foto:Ivan Motýl

Černé na protest

Pouto mezi hradem a Haškem nebylo přerušeno ani po sto letech. „Hostinec u České koruny dnes vlastní Haškův pravnuk Martin,“ říká kastelán Marek Hanzlík a společně zamíříme k výčepu, v němž Jaroslav Hašek začal psát počátkem září 1921 druhý díl Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války.

Nad pípou se sklání spisovatelův pravnuk a po chvíli začne s kastelánem probírat předvánoční Šunkobraní na lipnickém hradě, tradiční akci domácích výrobců pršutu a piva světlého i černého. V městečku se těmito gurmánskými koníčky zaobírají už skoro dvě desítky nadšenců včetně kastelána Hanzlíka a Haškova pravnuka.

„Nevymyslel jsem ale nic nového, pivo se tu doma vařilo i dříve,“ podotkne kastelán a dává mi přečíst zápis o hradní slavnosti z 15. listopadu 1921, kterou uspořádal Jaroslav Hašek na oslavu literárního úspěchu prvního dílu svého románového Švejka. Starosta lipnického Sokola tehdy pro spisovatele uvařil několik várek čtrnáctistupňového černého ležáku. Zřejmě inspirován počátkem románu, o jehož budoucí světové slávě neměli hosté slavnosti ani páru.

„Civilní strážník Bretschneider definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve příchodem Švejka, který, vstoupiv do hospody, poručil si černé pivo s touto poznámkou: ‚Ve Vídni dneska taky mají smutek.‘“