Síla lidského hlasu je neuvěřitelná, říká malířka Kateřina Ašenbrennerová

Od 25. května se znovu otevře i Galerie Vinohradská 12 v budově Českého rozhlasu v Praze. Každý čtvrtek od 12 do 18 hodin zde až do konce června budou k vidění obrázky malířky Kateřiny Ašenbrennerové, inspirované rozhlasovými hrami podle známých děl české i světové literatury. Každý obraz je opatřen informací o nahrávce a malou ukázkou. „Mým velkým přáním je, aby pohled na obraz ponoukl diváka k poslechu daného díla,“ prozrazuje autorka.

Vaším učitelem arteterapie byl malíř Milan Kyzour st., který prohlásil, že „výtvarné vyjádření je svým způsobem unikátní a nepřenosné". Přál si, aby jeho obrazy měly pozitivní dopad na člověka. Souzníte s tím?

Ano, obrazy jsou přeci malovány pro pozitivní dopad na nitro člověka, tedy pokud nejde o téma, které má svým námětem posunout například zaběhnutý, spíše škodlivý způsob žití. Často nenamaluji danou situaci přesně tak, jak se stala, ale tak, jak bych si to přála. Pak pro mne nenastane odsunutí negativní vzpomínky do temné komůrky, ale dojde vlastně k poděkování, protože nebýt oné situace, nemohl by vzniknout obraz, který druhé naladí na optimistickou vlnu…

Mohla byste popsat vaši techniku malby?

Maluji olejovými barvami na plátno. Barvy nevrstvím, ale roztírám po jednotlivých plochách. Po zaschnutí stínuji a nanáším bílou, která slouží jako podklad pro domky, papírové loďky, stromy, nádobí… A pak se čeká, až bílá zaschne, a znovu se roztírá barva a stínuje. A nakonec drobounký štěteček vykouzlí lavičky, plůtky a drobné lístky trav. A znovu se čeká, až barvy vyschnou docela, aby je lak utvrdil v jejich příběhu.

Ašenbrennerová_Postřižiny

Do obrazů ráda vkládáte prvky na první pohled skryté. Proč?

Ráda umožňuji druhým ten pocit z objevení maličkosti, někdy mi lidé volají i po roce, že na obraze, který si koupili, objevili něco nového. Možná to pramení i z mého ne zrovna šťastného vyjadřování, neumím jednoduše podat druhým jakýkoli příběh. Je tam tolik odboček, náznaků, až se v tom sama zamotám… Naštěstí v těch obrazech to nevadí, tam je na to čas. A také ráda předkládám skrze názvy obrazů či v jejich popiscích další rozměr příběhu – rozšiřují to, co na obrazech vidět není. Pro mne je to kolikrát důležitější než obraz samotný.

Kdy vznikl nápad propojit rozhlasovou tvorbu s výtvarnou?

Při jednom rozhovoru pro českobudějovický rozhlas vznikla myšlenka využít prostor rozhlasové galerie k výstavě. Mám ráda, když každou novou výstavu spojuje dohromady nějaké téma. Rozhlasový svět mne provází již od dětství, i mé děti vyrůstají v prostředí mluveného dobrodružného slova a každá neděle je zakončena pravidelným hodinovým cyklem Láska za lásku malíře Jiřího Anderleho.

Vaše výstava nese název O věcech jiných než barva hlasu. Kdo je autorem výběru her? 

Zadání rozhlasových her či četby jsem si vybírala sama. Vyhledávala jsem jak mezi staršími kousky, tak i v novinkách. Jednalo se převážně o klasiku – mezi nejstarší hry na výstavě patří Krysař z roku 1964, kde Krysaře kouzelně ztvárnil Luděk Munzar. Z těch nových mě uchvátily například Postřižiny z roku 2016. Na ztvárnění filmových Postřižin bych si netroufala – jak chcete překonat nádherný obraz tváře paní Vášáryové... Ale pak se ke mně dostala nahrávka, kterou čte Tereza Bebarová, a před očima mi roste „její" Maryška, ta něžná potvůrka, která v podání paní Terezy tak rozkošně trápí svého muže. A ten nápad, aby strýčka Pepina mluvila v nářečí! Totéž se stalo u četby Čarodějův učeň – jak dát stranou verzi Karla Zemana s Krabatem? Ale hlas Lukáše Hlavici vás přiměje k tomu, že nemůžete nechat kantorku v jeho podání jen tak odejít…

Podle jakého klíče jste hry vybírala a kolikrát jste je musela poslouchat, aby vaše tvorba souzněla s tou rozhlasovou?

Nejdříve jsem si vytvořila seznam her, které se mi líbily a které mě provázejí od dětství. Aby mohl vzniknout návrh, nejdříve jsem si hru poslechla najednou. No, v podání šestihodinových stopáží to bylo na etapy a při malování jsem se k tomu vracela. Protože jsem pracovala i na třech obrazech najednou, tak třeba Maryška z Postřižin končila při dramatizaci Anny Kareniny. Někdy se během malování začalo na plátně tvořit cosi, s čím jsem v návrhu nepočítala, znovu jsem se zaposlouchala a k mému úžasu to tam patřilo. Ta síla lidského hlasu je neuvěřitelná! O tom jsem se přesvědčila, když jsem malovala obraz Žítkovské bohyně, které opět čte Tereza Bebarová, ale ve zcela jiné poloze. Na výstavě v Českých Budějovicích za mnou přišel jeden reportér a ptal se mě, zda jsem na Žítkové byla. „Ne," odpovídám. Nemohl tomu uvěřit: „Já tam byl, pracoval jsem tam na reportáži o bohyních – a tam to v noci přesně takto vypadá…"

Ašenbrennerová_Láska za lásku

Ovlivnila filmová zpracování některých her vaši poslechovou představivost?

Znáte to, říká se, že je lepší nejdřív si přečíst knížku, a pak zhlédnout film, který je podle románu natočen. Když je to naopak, lidská fantazie těžko opouští svět, který mu byl předložen jako první. V případě rozhlasových her a filmového zpracování si myslím, že to neplatí – můj oblíbený a již zmiňovaný Zemanův Krabat zůstal po celou četbu Lukáše Hlavici uschován ve „filmové poličce" a v jeho podání nastal jiný čas, jiná krajina, jiné tváře a já si vychutnávala jeho zvučný hlas. A ty jeho pauzy!

Spustit audio
autor: Zdeňka Mlýnková

Související