Kladenské Zrní na náměstí Nebeského klidu

Vedle producenta Ondřeje Ježka, v jehož portfoliu Zrní figuruje dlouhodobě, se na zvukové podobě alba podílel taky o dvacet let mladší a stále vyhledávanější Slovák Jonatán Pastirčák alias Pjoni, který je podepsán například pod progresivní proměnou písničkářky Katarzie. Respektovaní zvukoví inženýři pro nové písně skupiny nehledali přiléhavou uniformu, každá ze skladeb zní jinak, nejde zaměnit s jinou, jejich ráz odpovídá tématu písně, textům, v nichž zpěvák Honza Unger tentokrát upřednostnil aktuální hutné obrazy před poetickou drobnokresbou.

Kladenská pětice Zrní natočila svou zvukově nejradikálnější a textově nejangažovanější nahrávku|foto: Zrní s.r.o.

„Vejděte do mě maoisti, vejděte do mě greenpeace a hippies / vejdi do mě berlínská zdi, čínská zdi a mexická zdi,“ stojí v jedné z písní a problémy současného světa konfrontujícího bídu lídrů establishmentu s politickými idealisty a donkichoty ekologie reflektují i mnohé další. Nekompromisního ducha nových skladeb ostatně avizoval už pilotní singl alba Neposlušnost, v němž Unger zpívá o mezigeneračním střetu, tak příznačném pro dnešní globální dění: „Nakonec vás dostanou / ty, kterým se vysmíváte / ty, který jsou na to ještě moc mladý."

Zrní na své šesté řadové desce, posíleni třeba o zpěvačku Lenku Dusilovou i dětský sbor Beznot, vykročili směrem, kam se za nimi asi nemůže vydat každý. Klenuté a snadno zapamatovatelné písně, jakými prošpikovala třeba starší skvělé album Následuj kojota, na novince tentokrát až tak nenajdeme, ale osobitou poetiku, muzikantskou hravost ani myšlenkovou hloubku skupina rozhodně neztrácí. Možná spíš naopak.