Seifertovo svědomité sochařství
Ze zpětného pohledu šlo o záviděníhodné časy českého sochařství, tedy o druhou půli šedesátých let. Kdo byl připraven, pochytal z impulzů světového umění, kolik se do objemu jeho schopností vešlo.
Až pak nastala kulturní siroba let sedmdesátých, a dříve příznačně družní výtvarníci zůstali ve svých ateliérech sami se svými myšlenkami, tématy... A se svým svědomím. Silným uměleckým individualitám byla tato nedobrovolná izolace spíše k užitku. Osobnostní „zapouzdření" je vedlo k důslednosti, neúhybnosti cesty za ideálním sochařským tvarem.
Jiří Seifert (1932-1999) byl robustním typem lidským i uměleckým. Vyhovovaly mu tvrdé materiály i velké sochařské formáty v plenéru, rád vytvářel svou sochu pro konkrétní umístění, v souladu s krajinou země i vlastní duše. Jistěže byl přitom ovlivněn českou barokní tradicí, archaickým sochařstvím i jeho modernistickými transformacemi v díle Hanse Arpa, Constantina Brancusiho a Henryho Moora. Jako jeden z prvních využíval kolektivní inspirace sochařských sympozijí, v jeho době formotvorně spjatá s iniciační osobností rakouského sochaře Karla Prantla.
Seifertovým poznávacím znamením je mistrovská práce s materiálem. V sedmdesátých letech pracoval s otisky lidských těl, obdobně jako v téže době Eva Kmentová či Adriena Šimotová. Později tvrdý materiál konkávně prohluboval abstraktní ornamentikou kanelur, známých z antického sochařství (ostatně tehdy nalézal obživu coby restaurátor odlitků antických soch).
Jiří Seifert, jehož dílo vystavuje do 9. června Museum Kampa, byl sochařem, jenž ve svém díle spojoval ovlivnění světovými tendencemi s domácí tradicí plastického uvažování. Jeho svědomitost vůči zvolenému materiálu ve smyslu dokonalého průniku do jeho podstaty je - bohužel - přístupem dnes nevídaným. Není nikterak nadsazena úvaha, jíž jej česko-italská kurátorka výstavy Miroslava Hajek zařadila mezi nejvýznamnější sochaře druhé poloviny 20. století.
