Nemít prachy nevadí
Nemohla jsem se zbavit zafixovaného obrazu nervního a protivného náčelníka kriminálního oddělení. Čekala jsem, v jakém rozpoložení herec a režisér Miroslav Hanuš dorazí, a byla jsem příjemně překvapená. Sympaťák v motorkářském mundúru, který humorem nešetřil. Poznala jsem emotivního vypravěče, který se nebojí v divadle plakat a smát se.
Zaujalo mne tričko, které máte na sobě.
Trička jsou moje slabost. Mám rád zejména taková, která mají nějaký nápaditý motiv. Rodina mi je dává jako dárky. Mám své oblíbené s obrázkem Rychlých šípů. Fascinuje mne, jak jednoduchá a obyčejná věc, jako jsou foglarovky, se stala kultovní záležitostí stejně jako Vinnetou, toho mám také na tričku, i nožík „rybičku". V mé sbírce najdete i Homera ze seriálu Simpsonovi, kde místo jeho hlavy je hlava má. To, které mám na sobě dnes, je žluté a je tam nápis Zdenka, což je název taveného chorvatského sýra. Musím ještě říct, že obecně nesnáším reklamy, takže značku na mém tričku neuvidíte. Ale tady jsem udělal výjimku. Když přijedu do Chorvatska, tak si ten sýr hned běžím koupit. A tak mi Ježíšek loni vyrobil tohle tričko.
Chorvatsko je jedna ze zemí, kam se rád vracíte? A není to jen kvůli Zdence?
Víte, já nerad cestuju. Mě když někdo přesadí, tak trpím a už se těším domů. Ano, jsem poněkud konzervativní. Do Chorvatska ale jezdím rád. Každý rok se vypravíme s mojí ženou, mojí maminkou, třemi dcerami a jejich partnery do pronajatého domu a užíváme si to. Je to taková velká rodinná výprava dvěma auty. Vezeme si kola a já se pokouším každé ráno jezdit pro mlíko, aby to bylo jako ve francouzském filmu. Holky jsou sice velké slečny, ale rády jedou s námi, a je to moc hezké. Je to rodinná pospolitost a jiná zábava než doma. To, co se na občasné návštěvě nezažije, si tady vynahrazujeme. Hry, zábava, vaření, odpočinek, povídání...
To je idyla. Bydlíte všichni ještě v Praze?
Ano, i dcery se svými polovičkami. Já i moji rodiče jsme z Prahy. Tatínek už bohužel nežije. Žijeme v rodinném domě, který jsme postavili společně s tátou v osmdesátých letech, a je nám dobře. Když jsem tátovi pomáhal, byl jsem na gymplu a fyzická práce mne těšila. Tu jsem zúročil později jako kulisák.
Co vám toto období do života dalo?
Kromě společné práce na domě, která trvala s pomocí víkendových melouchářů dva roky, tak pocit zázemí. Táta přišel z chirurgického sálu, já ze školy a šli jsme stavět lešení. Byl šikovný chirurg-urolog a fyzické práce se nebál. Asi také proto, že původně byl tělocvikář. Byl zručný, pracoval obratně jak pravou, tak levou rukou. Tohle jsem po něm nezdědil, ale šikovný jsem.
Z toho vašeho vyprávění cítím, že jste měl pěkné rodinné zázemí. Od tatínka jste dostal dobrou školu, fyzické práce se nebojíte. Rozdělovalo vás něco?
Neměl takové pochopení pro divadelní umění, které jsem chtěl dělat. Chtěl mít ze mne ekonoma, což bylo tehdy velmi lukrativní zaprotimluv, městnání s výhledem zahraničních cest, ale nakonec byl rád, když jsem se etabloval v hereckém světě. Pochopitelně nebyl nadšený, když jsem se stal nejprve kulisákem. Ale myslím, že ke konci naší společné pouti byl na mne vyloženě hrdý.
Když se s odstupem podíváte na své rozhodnutí opustit ekonomii a zvolit herectví, zalitoval jste někdy?
Na ekonomku jsem se dostal, ale zvolil jsem si ji spíše z nouze, nebot jsem nevěděl, kam po gymplu jít. Nelituju, že jsem se stal hercem. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného. Nastoupil jsem do angažmá na Kladno. Jít „na oblast" se už mezi současnými absolventy tolik nenosí, většina chce zůstat v Praze. Ale opravdu je to dobrá škola. Tehdy jsem ještě nic netočil, věnoval jsem se čistě divadlu. A to divadlu, po kterém jsem toužil, tedy klasické činohře a v rámci souboru, kde jsou zastoupeny všechny věkové kategorie a kde člověk může pozorovat své „mistry".
Co je pro vás klasika?
Třeba to, co vytvářelo Realistické divadlo s režisérem Pistoriem. Nebo Radok a Krejča. Také Vinohradské divadlo ve slavné éře Dudka a Remundy nebo původní Městská divadla pražská. Pro mne je klasika příběh, postava, situace. Dneska je to trochu naruby. Hlavním proudem je alternativa. To je snad ne? Z mého pohledu je to módní vlna, která sytí diváky vizuálně. Ono to opadne a diváci si zase budou žádat jednoduchost. Kdybyste chtěla jít na dobré klasické divadlo, musíte vážit, kam jít.
A do jakých divadel si rád zajdete?
Třeba ke Kašparům do Celetné. Tam nejsou prachy a to je taky pro něco dobré. Některé věci tam nemůžete realizovat, protože na ně nemáte. A tak se v klidu obejdete bez tří projekcí, milionu světel, ze kterých je polovina tak inteligentních, že jsou chytřejší než vy, a tak dále. Jsou to představení založená na hereckém výkonu. To mám moc rád. Herec a dobrý text. A navíc herec s režisérem slouží autorovi. Jednoduchost mne láká stále víc.
Jaký titul vás strhnul?
Vidíte, a já si teď zrovna žádný titul nevybavím. Ale někde tam vzadu je to snad uložené. Buď mám slabou paměť, anebo - a tomu dávám přednost - se toho do mne tolik nevejde. A proto abych přežil tenhle svět, musí to ze mne zase ven. Jsem emotivní člověk, který se jako divák často u divadelního představení rozpláče. Do divadla chodím, abych se smál či plakal. Divadlo jsou emoce. Myšlenky a zážitky se mne dotýkají, a abych se z toho nezbláznil, tak prostě musí pryč. To si nestěžuju, to si libuju. Je to krásné a očistné.
Jste tedy spontánní a citlivý divák. Jste také kritický?
Pochopitelně se na divadlo dívám i očima profesionála. Někdy jsem až příliš kritický. Když chybí řemeslo nebo talent, tak mě to „neba". Rozhodně nemám rád, když režisér mezi mě a hru staví stěny svého jájínkovství, přes které se k tomu jádru nedostanu. Chci vidět tu hru a ne to, že si někdo myslí, že je chytřejší než její autor. Ale pokouším se být otevřený i věcem, které nejsou, abych tak řekl, pro mne.
Vy jste herec. Proč jste si k tomu přibral režisérské řemeslo? To, co jste zmínil, byste tedy měl dodržovat. Daří se vám to?
Chtěl jsem se účastnit toho uměleckého procesu taky jiným způsobem než jako herec. Už na škole mne tato disciplína bavila, zajímal jsem se o ni. Když jsme se sešli na Kladně s ostatními mladými herci, chtěli jsme udělat něco svého. Nikdo se k tomu neměl, tak jsem se toho ujal. Vybrali jsme si Jonáše a tingl-tangl od Jiřího Suchého, protože jsme měli rádi Semafor. A byl z toho kabaret.
Pozvali jste pana Suchého?
Ano, byl vstřícný a poskytl nám texty. Přišel se podívat, zazpíval a zahrál na banjo. Pokecal s námi, to bylo fajn. Dneska vím, že jsem se vlastně potkal nablízko s jedním ze svých učitelů, myšleno přeneseně. Já třeba také píšu texty k písničkám a pan Suchý je mi nedostižným a milovaným vzorem. Když člověk potká „své učitele" na všech stupních života, je to velké štěstí.
Potkal jste takové?
Ano, třeba na gymplu jsem měl výbornou češtinářku Marii Výbornou, která nám seděla na krku, a muselo se číst.
Jaká kniha vás bavila?
Třeba Erich Maria Remarque. Paní - tenkrát soudružka - profesorka pravila: „Do příštího týdne přečíst Tři kamarády." A já ho pak do měsíce přečetl celého. Dnes, kdy musím číst texty a studovat souběžně literaturu, která se vztahuje k roli, na čtení nemám čas a chci si taky mentálně odpočinout. Takže občas jen čumím na tenhle svět a je to také hezké. Musím se přiznat, že pět let jsem nevzal oddychovou knihu do ruky. Když se vrátím k té paní češtinářce, uvědomuji si, jak je těžké být pedagogem. Představuju si, že stojím před třídou plnou malých a pubertálních dětí... Nevěděl bych si rady. Ta naše češtinářka byla taková malá žena, která si jediným pohledem zjednala klid. Ta, podle mého, si to své místo našla. měla talent. A tak to máte s každou profesí. Jedním z umění je najít si své místo. To mne fascinuje, když potkám ty správné lidi, z toho mám zážitek. Ona byla borec ve svém oboru. A já také vždy pokukoval po těch svých hereckých borcích -Adamírovi, Besserovi... Mám rád pestré mezigenerační divadlo. Baví mne. A ještě se při tom máte komu dívat pod ruku. Třeba pan režisér Pistorius byl pro mne takovou osobností. Věděl, co chce, a tak dlouho šťoural s láskou prstíčkem do duší herců, až to z nich vyšťoural.
Vy jste teď v pozici režiséra, který také může prstíčkem šťourat. Ve Studiu DVA jste režíroval dvě výrazné profesionálky Martu Vančurovou a Danielu Kolářovou a vzniklo představení hry Odpočívej ve svém pokoji, dramatika a scénáristy Davida Lindsayho - Abairea.
Ano, také jsem si dovolil šťourat. Přirovnal bych to k masáži, kdy masér hledá to bolavé místo, které se musí rozmasírovat. Co se týče spolupráce s Martou Vančurovou a Danielou Kolářovou, byla velmi profesionální. Obě jsou hvězdy, ale přitom jsou zvyklé pracovat s pokorou. Hezky jsme se spolu pasovali. S Danielou Kolářovou jsem se neznal, takže v té první fázi jsme se oťukávali. Když chcete režírovat, musíte před těmi vlčáky či vlčicemi obstát. Jinak to nefunguje. Musím si je získat. Nejdu do konfliktu, na herce nekřičím, nevynucuji si nic násilím, ale jsem důsledný. Rád se věnuji zkoušce a nesnáším opozdilce. Vadí mi i mobily při zkouškách, nechal bych je v šatně. Já to nemám rád. Vadí mi, když ti, kteří zrovna nehrají, sedí v portále, čumí do mobilu a jsou prostě mimo. Oni sice pak dokážou vstát a vystřihnout to. Ale nejsme jaksi spolu. A to je na divadle fajn.
Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
