Na návštěvě ve filmovém muzeu

Tady to žije a pulzuje. Jsme přece ve filmovém muzeu. I když slovo ,,muzeum" nám po setkání s domem ve Františkánské zahradě připadá jen jako půl pravdy. Není to totiž běžná sbírka historických předmětů, ale i prostor pro imaginaci, fantazii a kreativitu. Osvěžující zážitek. Můžete si tu natočit animovaný film, vytvořit ruchy a zvuky, obdivovat zajímavé i půvabné exponáty.

Nebo se na chvíli posadit a dívat se na film. Národní filmové muzeum NaFilM je mladé a nápadité - stejně jako jeho zakladatelé. Zrodilo se v hlavách tří vysokoškolských studentů, když jim bylo sotva dvacet, a vyrostlo z jejich nápadů, práce a vytrvalého snažení.

V domě číslo třicet v Jungmannově ulici v Praze zpívala Ema Destinnová, navštívil jej Leoš Janáček a další slavní muzikanti. Není divu - budovu zvanou Mozarteum z roku 1913 navrhl architekt Jan Kotěra pro hudebního nakladatele Mojmíra Urbánka. Ve třicátých letech tu působilo Déčko E. F. Buriana či Devětsil, po roce 1945 zde sídlilo divadélko Větrník a hudební vydavatelství. Teď je ve dvou patrech filmové muzeum. Kotěra projektoval dům ve stylu geometrické moderny, což k filmovému muzeu padne jako ulité. Jde totiž o vůbec první muzeum svého druhu v Česku, a tak jde vlastně také o avantgardní kulturní počin.

Studentský nápad

Příběh pražského filmového muzea není dlouhý, zato je pozoruhodný. Název NaFilM vznikl ze sloganu Národ na film!, s nímž rozjížděli finanční sbírku zakladatelé projektu - studenti filmové vědy na pražské filozofické fakultě Terezie Křížkovská, Adéla Mrázová a Jakub Jiřiště. „Studovaly jsme s Terezií v jednom ročníku, Jakub o ročník výš," začíná spoluzakladatelka muzea Adéla Mrázová, když spolu sedíme na kávě, a pokračuje: „Asi před pěti lety, ve druháku, jsme společně dělali výzkum východoevropského sci-fi a v jeho rámci jsme jezdili do zahraničí.

Chodili jsme do muzeí a v Polsku jsme navštívili i to filmové. Na cestách jsme zjistili, že si rozumíme a že chceme dělat něco, co má smysl..." Myšlenka filmového muzea napadla Adélu asi o půl roku později v Praze, prý cestou po Karlově mostě. Vzpomíná: „Uvažovala jsem o tom, proč u nás takové muzeum nemáme. Pak jsme to probrali s Jakubem a Terezií a rozhodli jsme se, že se na to zaměříme." Začali pátrat, jak to dělají ve světě, a zkoumali, jestli vůbec jde vystavovat film. „V té době jsme to řešili jen teoreticky, s podporou naší katedry na fakultě." Později usoudili, že by měli výsledky výzkumu vystavit. Když ale dostali nabídku od Musea Montanelli v pražské Nerudově ulici, zjistili, že vedle „papírů" potřebují exponáty. „V těch krásných prostorách přece nemůžeme vystavit jen vytištěné desky s rešeršemi. A tak jsme se rozhodli pro skutečnou filmovou výstavu. Chtěli jsme zároveň otestovat, jestli jsme schopni to udělat a zda to lidi bude bavit," dodává Terezie.

Od výstavy k muzeu

Kladli si však spoustu otázek. „Věděli jsme, že chceme založit muzeum, že má smysl to zkusit. Ale teprve realita dokáže, jestli jsme zrovna my ti praví. Dobrý nápad je fajn, ale jiná věc je ho uskutečnit. Jsme my tři teoretici a historici schopni vytvořit funkční expozici? Budeme to umět všechno vymyslet, zpropagovat, rozjet a udržet?"

Výstava v Museu Montanelli dokázala, že to půjde. Zakladatelé se proto rozhlíželi, kam z Nerudovky dál. Po výzvě na Facebooku, že hledají prostory pro filmové muzeum, se jim ozvali ze správy Kolowratových domů, jimž patří Palác Chicago za Národní třídou. Tehdy to byl holoprostor, který čekal na nájemce. Studentský tým se nabídky chopil a s finanční pomocí vybudoval v Paláci Chicago zajímavou filmovou expozici, na kterou chodila široká veřejnost. Byly zde už vystaveny i přístroje z filmařské branže, vyrobené podle vlastních návrhů, pořádaly se tu besedy a přednášky.

Františkánská zahrada

V Paláci Chicago setrvala filmová výstava rok a půl. Když přišel čas na další stěhování, už se o projektu dost vědělo. Nebylo proto překvapením, když spřízněné duše upozornily tříčlenný tým na řadu let nevyužité místnosti v Mozarteu. V samém centru Prahy! Dům vlastní Mojmír Urbánek, vnuk prvního majitele. Když se s ním mladí muzejníci dohodli, začali budovat sice opět „od nuly", zato podle svých představ.

Předchozí výstavy potvrdily, že na to mají, navíc ve veřejném prostoru rozšířily povědomí o muzeu. Když začali shánět finanční podporu, celkem brzy se našli sympatizující jednotlivci i organizace a otevřené peněženky. Na rekonstrukci získávali muzejníci prostředky i z veřejných sbírek na Hithitu. Když se z neformálního studentského týmu ustavil spolek, podpořily jej i státní instituce, mimo jiné Státní fond kinematografie. Pomoc nabídl třeba i Zlín Film Festival.

Výtěžek veřejné sbírky potvrdil, že publikum o muzeum stojí. Naplňovalo se heslo „Národ na film". Zakladatelky muzea a dnes jeho ředitelky vzpomínají: „Lidé měli chuť se za projekt postavit a finančně ho podpořit. Bavil je nápad, i když zatím nevěděli, jak dopadne." Podpora přišla i od filmařské komunity. „Věděli jsme, že je důležité, aby se vyjádřili i filmaři, proto jsme jim náš projekt představili.

Reagovali nadšeně, zdálo se jim důležité, aby takové muzeum vzniklo, aby se diváci mohli dozvědět o filmu víc." Jistě, vždyť’ i filmařům může muzeum pomoci k početnější divácké obci. Podpořili je například režiséři Helena Třeštíková, Olga Sommerová, Jiří Menzel či Jan Hřebejk. Jména těch, kteří přispěli k vzniku muzea, visí u vchodu. Úctyhodný seznam.

Národ na film!

Interiér byl od základu přestavěn, rekonstrukce trvala půl roku. Muzeum se otevřelo vloni v prosinci a po zkušebním měsíci funguje od ledna 2019 v normálním provozu. Pro bakalářky filmové vědy Adélu a Terezii to znamená celotýdenní zápřah. A taky nedostatek času pro sebe - dosud třeba nestihly dopsat magisterské práce. Během rekonstrukce to vůbec nešlo, v současném denním režimu zatím taky ne. Zato si muzeum našlo početné publikum, i když nemá žádnou zvláštní propagaci. Informace se šíří na sociálních sítích, ústním podáním a doporučují si je vzájemně i maminky na nedalekém dětském hřišti.

Dopoledne je vyhrazeno školám. „Neděláme zvláštní nábor, spíš je to tak, že k nám ze zájmu přijde učitel, a pak se vrátí se svou třídou. Často chodí učitelé technických předmětů, třeba fyzikáři, aby si s dětmi ověřili, jak fungují některé optické jevy." Odpoledne dorazí mladí lidé, středoškoláci, vysokoškoláci, dospělí, turisté. O víkendu zase rodiny s dětmi. „To je naše vážená cílová skupina, máme je rádi. Vnoučata vysvětlují babičkám a dědečkům, co je to virtuální realita, senioři zase vyprávějí, jak to chodilo v kině dřív. Je zajímavé, že dospělí si netroufnou na nic sahat, nejsou na to zvyklí, ale děti už ano. K přístrojům se chovají se samozřejmou jistotou. Dochází k pěknému mezigeneračnímu propojení."

Na první dobrou

Je v čase YouTube, her na mobilech i v počítačích vůbec zájem o filmovou historii? Jistěže je a kurátorky to vysvětlují: „Film je naštěstí poměrně mladý umělecký druh, je mu jen něco přes sto let. Spousta lidí má k němu blízko. Pomáhají tomu i aktivity na sociálních sítích. Chodí k nám spousta mladých lidí, mezi nimi hodně návštěvníků Prahy, kteří si vygooglují, co je v Praze k vidění. A film je zaujme hned na první dobrou. Má svou trvalou přitažlivost a nabízí řadu překvapení, což platí i pro filmovou historii." Funguje tu i zvědavost. Než návštěvník vstoupí do muzea, nedovede si představit, s čím se setká. Nikdo moc nečeká, co tu nakonec dostane. A pak je příjemně zaskočen.

Překvapení tu můžeme potkat bezpočet. Snad největší je hravě interaktivní charakter expozice. Na přístroje si lze sáhnout, uvést je do chodu, ovládnout, něco s nimi vytvořit. Samozřejmě, všude jsou stručné návody k použití a kurátorky na dosah. Všechny přístroje i doprovodné texty vznikly díky vlastní tvořivosti, nelze je vidět nikde jinde. Adéla a Terezie ale připomínají: „Vymysleli jsme je my, ale aby byly vyrobeny, potřebovali jsme řadu kreativních spolupracovníků. Nejdřív jsme exponát navrhli a potom jsme s kamarády hledali, kdo by to uměl dát dohromady. Každý kus je autorské dílo, vyráběl ho odborník. Střihač, zvukař, výtvarník.

Třeba pro ruchárnu, kterou jsme tady určitě chtěli mít, bylo třeba pozvat lidi více profesí - programátory, zvukaře, truhláře..." Jako by tu všechno čekalo, až si divák přečte návod a chopí se kliček, páček, tlačítek. Až osahá, zkusí, roztočí a přesvědčí se, jak to funguje. Jak se rodil a rostl film. Krok za krokem, poutavě a s neodolatelnou hravostí se tu seznamujeme s dějinami kinematografie, s filmovou tvorbou i technikou v průběhu mnoha desítek let. Autoři expozice nezapomněli ani na souvislosti se světovým vývojem hraného nebo animovaného filmu. Muzeum ovšem nabízí ještě jednu hodnotu, velmi důležitou: přesah historie do současnosti. Je tu všude slyšet a cítit. Návštěvník ji určitě objeví.