Samota je odjakživa moje téma, říká zpěvačka a skladatelka Katarzia

19. duben 2020

Zpěvačka a skladatelka Katarzia patří k těm slovenským umělcům, které už v Česku považujeme za „své“. První dvě desky Generácia Y a Agnostika ji proslavily mezi klubovým publikem, ale předloňské album Antigona se stalo vyloženou událostí – a to nejen na Slovensku a nejen proto, že písně napsané původně pro divadelní hru odrážely společenskou deziluzi v zemi šokované vraždou novináře Jána Kuciaka. V časech koronaviru přichází čerstvě třicetiletá umělkyně s novinkou Celibát.

V titulní písni nového alba zpíváš „o lásku neprosím, nie som osamelá". V jiné, Posledný tanec, zazní, že jsi vyčerpaná vztahy. Je to vztahové vyčerpání jedním z témat desky?

Nechtěla bych úplně vysvětlovat svoje texty. Každý si může mé písně interpretovat po svém. Ale ano, jsem vyčerpaná partnerskými vztahy, o to víc dbám o čisté a zdravé kamarádské vazby, včetně těch s rodiči. Snažím se rozvíjet pozitivní stránky života, bývala jsem často negativní, plná hněvu, nebyla jsem úplně šťastný člověk. Teď je to o hodně zdravější.

Když zpíváš, že ti samota nevadí, získává to v dnešní době další kontext. Jak snášíš karanténu, rušení koncertů, tím pádem patrně i krátící se příjmy?

Smiřuji se s tím, jako se vším, co se v životě děje, snažím se to brát jako fakt a nehroutit se z toho. Je zajímavé pozorovat lidi, to, jak na to všechno reagují. A taky je pro mě karanténa inspirativní. Samota je moje téma odjakživa, jsem jedináček, a proto jí potřebuju hodně. Ale zároveň jsem byla vždy závislá na obdivu od někoho druhého. Písnička Celibát je můj pokus smířit se sama se sebou a nebýt závislá na tom obdivu, na nikom. Netvrdím, že už jsem toho dosáhla, ale věřím, že jsem na nejlepší cestě.

Už přes pět let žiješ v Praze. Máš pocit, že jsi tu zdomácněla, zakořenila?

Ano. Praha mi vyhovuje, je tu o hodně víc kultury, nevím, jestli se to vůbec dá se Slovenskem srovnávat. Není fér říct, že na Slovensku není takové město jako Praha. Ta je vůbec hodně speciální, včetně toho, jak se tu umění vnímá a jak ho tady lidi vyhledávají.

Katarzia

Taky asi můžeš v Praze rozvíjet svou kariéru víc než doma na Slovensku, ne?

Víš co? V mém případě asi ano, je tam ale víc důvodů. Já mám Slovensko moc ráda, ale žít tam nechci. Můj vztah vůči té zemi je komplikovaný.

Na nové desce pokračuje tvoje spolupráce s producentem a zvukovým inženýrem Jonatánem Pastirčákem aka Pjonim. Jak pracujete? Ty mu dodáš materiál a on ho podrobí své kreativitě, nebo na skladbách děláte společně?

Je složité to vysvětlit. Některé z písniček na novém albu jsem už v průběhu skládání kompletně rozpracovala v Abletoně, což je program na tvorbu a produkci hudby. To znamená, že jsem připravila jednotlivé nástroje, zvuky, melodickou linku, zpěv, vokály. Využila jsem Omnisphere, Native Instruments nebo Abletonovou banku. Taky jsem si některé zvuky sama vyrobila. Pak jsem nahrávku poslala Jonatánovi a dalším producentům, kteří na albu pracovali, jako takzvaný Ableton projekt. Oni si ho v počítači otevřeli a pracovali s tím dál.

Jak moc se tvoje „Ableton" projekty pod jejich rukama proměnily?

Někdy byly ty zásahy výrazné, někdy kluci jen zmixovali to, co jsem už udělala. Například v písničce Bonsai jsou původní demo zpěvy a nástroje ze zvukových bank, Jonatán zachoval úvodní část a některé stopy, ale kompletně předělal beat a přidal další zvuky. Track Fairies jsme si takhle posílali s baskytaristou Lukášem Mutňanským, v němž cítím skvělý producentský potenciál, v písni je například můj hlas, který jsem vložila do elektronického nástroje, granulátoru, a tím jsem vytvořila syntetizátor, na nějž se dá hrát i přes klávesnici počítače. Skladbu Drag Queen zase s úžasným Oliverem Torrem. Mimochodem, ty zvuky žab jsem nahrála na telefon ve Stromovce a potom taky vložila do toho granulátoru. A k písničce Zostalo mi po tebe prázdno jsem vytvořila syntetizátor z hlasu nahraného přes autotune, programu upravujícího lidský hlas na trochu strojový. Producent Alexander Vincent, který tehdy žil v L.A. a dnes je v Torontu, to pak jen zmixoval a předělal beat, ale stavba tracku zůstala původní.

Na albu jsou i písničky natočené s kapelou. Ty vznikaly jak?

Na písničkách s kapelou jsme pracovali jinak, materiál jsme nahráli ve studiu a potom ho Jonatán dotvářel. Některé písničky jsme spolu s kapelou aranžovali už ve studiu při natáčení, jako třeba skladbu Hoří i voda. Jinou píseň V noci dodělával s Jonatánem producent Aid Kid, který přijel na víkend do Bratislavy a spolu se snažili posunout tu písničku do více elektronické podoby. Jonatán toho na albu odmakal nejvíc.

Jak je pro tebe Pjoni důležitý jako muzikant a jak lidsky?

Jako muzikanta ho obdivuju. Sleduju ho už víc než deset let, jeho živé koncerty, na kterých jsem byla, pro mě znamenaly vždycky velký zážitek. Poslední roky hraje pod pseudonymem Isama Zing. Je strašně originální, v tom, co skládá, je hodně daleko a energie, kterou má v sobě, je unikátní. Nikdo z česko-slovenské scény mě jako hudebník nebaví tak jak on. Ale taky to vnímám hodně subjektivně, protože ho mám moc ráda jako kámoše. Už v průběhu práce na minulém albu Antigona a následné tour jsem si uvědomila, že si rozumíme nejen hudebně, ale že to je i můj velmi blízký člověk. Ztotožňujeme se v pohledu na svět, v tom, co si myslíme o politice, společnosti, máme podobné představy o tom, jak by se k sobě měli lidi chovat, a naší společnou hlavní hodnotou je empatie. I když on je o něco víc radikální, mě už některá společenská témata nedokážou tak rozrušit.

Mluvila jsi o svém pohledu na svět. Jak v něm vidíš sebe?

Mým hlavním cílem není shromažďovat majetek a být slavná, ani nikdy nebylo. Pro mě je podstatou života být hodný člověk. To neznamená, že už jsem tam, kde bych chtěla být. Ale ten cíl mě posouvá dál, ukazuje směr, jakým můžu růst. Chtěla bych eliminovat svoje ego, snažím se být pozornější k ostatním, což neznamená být naivní, ale mít ráda lidi bez očekávání, že něco dostanu zpět.

A jaké místo má ve tvém životě hudba?

Hudbu dělám proto, že mě naplňuje. Nic jiného mě tak nebaví, tím pádem považuju to, že skládám písničky, za čisté. Podstata toho, proč tvořím, jsou ty písničky a koncerty. A to, že je chtějí poslouchat i jiní lidi a chodí na nás, je bonus, za který jsem vděčná.

Do jedné z nových skladeb přispěl vokály herec Cyril Dobrý, který teď zářil na obrazovce v seriálu Zrádci. Jak došlo k téhle spolupráci?

Můj tour manager Vojta Loskot, který mi od zimy pomáhá i s bookingem, je z komunity lidí kolem kulturní lodi Altenburg, kde jako dramaturg vytváří program. Cyril, kromě toho, že hraje, má svou dílnu a svařuje – a taky na lodi Altenburg udělal kus práce. Kromě toho se potkáváme v Ankali, což je pražský techno klub, kam ráda chodím, protože mají skvělý sound systém a vůbec všichni lidi kolem toho klubu jsou moc fajn. Jednou v noci jsme si v Ankali s Cyrilem povídali a já mu navrhla, aby mi pomohl nahrát písničku Blues o dešti. A ten náš „krčmový sľub" jsem chtěla dodržet.

Nevěděl jsem, že Cyril zpívá.

Já taky ne. Nejdřív jsem ho viděla v hospodě mezi našimi kamarády a netušila jsem ani, že je herec. Pár dní jsem ho pozorovala, protože je opravdu kouzelnej. Až jednou jsem ho viděla v divadle hrát i zpívat. Nakonec jsem pro něj vymyslela písničku Hoří i voda, která začíná citací z románu Obraz Doriana Graye, Cyril mi ji pomohl přepsat tak, aby i čeština byla v pořádku, a pak nazpíval vokál. Jsem moc ráda, že jsme se díky tomu mohli poznat, Cyril je výjimečný a opravdu „dobrý“ kluk.

Katarzia

Skladby z předchozí desky Antigona vznikaly původně pro divadelní inscenaci. Musela ses tedy aspoň rámcově držet „zakázky“. Byla pro tebe práce na novince Celibát svobodnější, mohla ses víc rozpřáhnout?

I práce na Antigoně byla dost svobodná, režisér Ondrej Spišák pracuje principem, kterému fandím a taky ho uplatňuji: vyberu si umělce, techniky, produkční a dám jim důvěru, jen s nimi konzultuju svou představu a celkový záměr díla. Ne vždy to vyjde, ale většinou ano. Rozdíl mezi Antigonou a Celibátem vidím spíš v tom, že jsem tentokrát nepracovala v tak úzkém časovém rozpětí, některé skladby na nové desce jsou i tři roky staré.

Vyznění alba Antigona před dvěma lety zásadně ovlivnily události kolem vraždy Jána Kuciaka. Psala jsi je už s vědomím toho, co vyšlo najevo, nebo si je ta doba prostě „našla"?

Vznikaly ve stejném čase, v jakém se to všechno na Slovensku událo, některé možná s měsíčním předstihem, a seděly i na situaci, která v zemi nastala potom. Byly jako věštba z Théb.

Hudebně se vyvíjíš od písničkářství přes kapelový zvuk po elektroniku. Je to vlastně cesta opačná, než bývá obvyklé, směřuješ od populární hudby k alternativě. Vnímáš to tak?

Dost záleží na tom, s kým album dělám. Třeba Agnostika zní až jazzově kvůli tomu, že na ní hrají Martin Valihora a Marek Minárik, některé písničky jsem navíc složila s jazzovými harmoniemi. A písně Hodinový Hotel a Michal, to byly zase moje juniorské experimenty se syntetizátorem a produkcí v počítači. Předznamenaly, kam se budu ubírat. Našla jsem pak odvahu učit se pořádně „programovat“, chodila jsem na hodiny do pražské Electronic Music Academy k Martinovi Hofferovi, který mi ukázal vše od základních věcí až po možnosti, které by mě samotnou nenapadly. Tím pádem se nyní víc blížím k elektronice, už skládám spíš v počítači než s kytarou.

Na tvém posluchačsky asi nejvstřícnějším albu Agnostika jsi měla i hitové skladby jako Z izby do izby nebo Milovat se s hudbou. Napadlo tě někdy směřovat k popularitě, tak jak ji chápe většina, k mainstreamu?

Ja nejspíš nikdy rádiové hity neudělám, takové písně se v rámci české a slovenské scény buď vytvářejí jako produkt a dělají je lidi, kteří kopírují producentské postupy zahraničních producentů, anebo je dělají kolegové, kteří to cítí úplně jinak a je to tak naprosto v pořádku. Každý ať si dělá muziku po svým, já ty kolegy respektuju a mnoha z nich si vážím, i když se mi nemusí líbit to, co dělají. Nerozumím ani neprůstřelným dramaturgům hitových rádií, ani vlastně netuším, co rádia hrají, protože poslouchám jenom Radio Wave, Vltavu a Český rozhlas Plus. Když jsi zmínil zrovna Z izby do izby, tak tuhle písničku jsme začínali produkovat s Patrikem Hlavenkou a on vymyslel bicí podle popové skladby od Taylor Swift. Mně je tento princip přímé inspirace i vkusu proti srsti, možná i to jsou důvody, proč jsme se hned v úvodu pracovně rozešli. Ale přesto si myslím, že je to výborný muzikant a držím mu palce.

Jak jsi potom album Agnostika dokončila, bez producenta?

Sama, i když jsem na to neměla zkušenosti ani vědomosti. Ale měla jsem dost drzosti myslet si, že to „nějak zvládnu". Taky mi pomohli muzikanti, kteří album nahrávali, a Milan Cimfe, který ho mixoval.

Existují i v mainstreamu muzikanti, jejichž tvorba snese tvoje měřítka?

Jsou někteří „rádioví“ umělci, kteří se mi líbí, ale já o sobě vím, že do těchto škatulek nepatřím a jsem s tím ok. I když si myslím, že my děláme totální pop, ale náš hudební trh má více vrstev a principů. Třeba někteří kolegové mají miliony zhlédnutí na YouTube a tisíce followerů na Instagramu, ale na živý koncert jejich fandové moc nejezdí, kdežto my zase žijeme hlavně z koncertů a prodeje fyzických nosičů. Tím teď vlastně hodně trpíme. Taky jsem zvědavá, kdy se to u nás dostane na americký anebo britský level, kde jsou rádiovými hity i skladby od kreativních umělců jako James Blake, FKA Twigs, Thundercat nebo The Internet. Tím nechci říct, že bychom tady dělali něco tak dobrého jako oni, ale zkrátka nečekám, že v blízké době budou rádia otevřená něčemu, co by se vymykalo představám jejich dramaturgů o popu.

V klipu k titulní písni alba Celibát jsi zveřejnila svoje cestovatelská videa. Jak neseš to, že se patrně dlouho nikam ven nepodíváš?

Nesu to lehce, protože z finančních i časových důvodů stejně moc necestuju. Kromě toho si uvědomuji, že létat letadlem není ohleduplné k životnímu prostředí. Víc než moje neuskutečněné výlety mě mrzí, že tu lidi umírají a doktoři nemají od státu ani ty roušky. Na Slovensku je to ještě o hodně horší než tady. Náš rodinný přítel, lékař, dostává místo respirátoru jednu obyčejnou roušku na celý den – a přitom v nemocnici rodí děti.

Vnímáš ten koronaprůšvih, v jakém se dnes lidstvo plácá, nějak obecněji?

Beru to tak, že ani zvýšený tlak aktivistů a ekologů, ani vědomí akutní nevyhnutelnosti změny a ani protesty studentů a dětí nezabraly proti kapitalistické honbě za ziskem a ekonomickým růstem dost rychle a účinně. Pořád si nechceme připustit, v jakém stavu je naše planeta a jak špatně se chováme ke zvířatům a k sobě navzájem. Modlím se za to, aby si víc lidí uvědomilo, že i tak základní věci, jako třeba že nehodím plast do kontejneru na papír nebo že nebudu jíst tak často maso, můžou pomoct zpomalit ekologickou katastrofu.

Celý rozhovor s Katarzií sei přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Související

Více o tématu