Deset dní na útěku s Josefem Čapkem

„Rudolf Aksamit a Václav Kala, kamarádi v dobrém i zlém, se shýbali nad kořistí. Ty modrý, černý a zelený lese, ty lese hnědý a mlhavý! Divá radost jim probíhá pytláckými nervy, pod prsty měli tělo zvířete, to krásné tělo srnce. – Byl jejich."

Baladická novela Josefa Čapka Stín kapradiny vycházela v roce 1930 v Lidových novinách jako čtení na pokračování. Knižní podobu pak příběh dvou pytláků, Rudolfa Aksamita a Václava Kaly, dostal na podzim téhož roku. Čapek chtěl oslovit širokou čtenářskou veřejnost, a tak před výsostně básnivými pasážemi upřednostnil silný příběh s jasným členěním.

Do děje rovnou a bez varování vstupujeme brutální vraždou, která jako stále přítomný stín stojí v pozadí všech následujících peripetií až po dramatické zakončení vyprávění o neschopnosti přijmout odpovědnost za vlastní činy, o cestě do nicoty a o hluboké kráse přírody, jež trvá nezávisle na lidském konání a jež je zároveň přímým pozorovatelem a vlastně i účastníkem onoho útěku před vlastním osudem. Lyrické popisy přírody se v textu snoubí s pasážemi reflektujícími osud člověka, život a smrt, skutečnost a sen, právo a svobodu.

V dubnu před pětasedmdesáti lety se v koncentračním táboře Bergen-Belsen uzavřel život Josefa Čapka. Jeho symbolický hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově v Praze.|foto: Hana Novenková

Takto Stín kapradiny charakterizuje Josef Čapek v dopisu Josefu Florianovi z 23. října 1930: „Psal jsem to pro Lidové noviny, kde šéfredaktor Heinrich vyžaduje, aby ‚to bylo také pro chudý lid‘, prosté, čitelné – a kde by to bylo složité, aby to ten chudý lid nepoznal a nemrzel se. Ale psal jsem to přece pořádně a poctivě a dával jsem tam prožitého, co jsem mohl, a čekal jsem, že mně pak každý řekne, že to nic není. Vy jste toho o tom řekl tolik pěkného, až jsem se červenal, tak mnoho jste z mých záměrů uhodl; opravdu mně nešlo jen o nějaký ten kousek děje a holou líčeň přírody."

Stín kapradiny si čtenáře podmaňuje nejen lyrickými pasážemi, ale také svou baladickou atmosférou s mytickými prvky. V hustém lese se může stát cokoli, zákony života ve světě lidí v tomto prostředí tak docela nefungují, zato mravní řád nepozorovaně získává na váze umocňován jednoduchým principem samoty, která mu poskytuje přirozený prostor. Jak napsal literární historik Jiří Opelík, Stín kapradiny „je básní o nevymýtitelné sociabilitě individuálního lidského činu, o jedincově odpovědnosti za vlastní skutky a o dialektice této odpovědnosti".