Pearl Jam: Gigaton na rozhraní stylů

Vyhněme se mentorování, zda muzice Pearl Jam svědčila víc raná éra explozivního, sebestředného grunge nebo pestřejšími barvami nasvícená rozmanitost pozdějších alb. Pearl Jam ostatně s každým dalším počinem vyslali jasný signál, že nějaké škatulky pro ně nehrají vůbec žádnou roli. Jejich hudební příběh je svědectví o změně, o pohybu a zrání. A přiznejme, také o nevyhnutelném stárnutí.

Gigaton otevírá hutná pecka Who Ever Said, která překvapí harmonickými postupy a extatickým refrénem. Netradičně zní elektronicky nařasená Dance of the Clairvoyants, grungeový šmrnc má Quick Escape s ikonickým kytarovým sólem Mika McCready. Nevšední zvukovostí zaujme díky klávesákovi jménem Boom Gaspar tajemně magická Alright. Hitový potenciál z rodu Wishlist nebo Elderly woman… kapela potvrdila v atmosférické Seven O´Clock, ovšem s jednou malou zvláštností: píseň má přes šest minut a automaticky se vzdává (nejen délkou) aspirace na rádiový hit. U Pearl Jam ostatně nic nového pod sluncem.

O cover alba se snímkem tajícího ledovce v Norsku se postaral mořský biolog a fotograf Paul Nicklen|foto: Republic Records

Také druhá polovina alba má slušně nakročeno. Pomalejší tep je zde vybičován energickou peckou Never destination. Punkovější a grungeové kořeny kapela obnažila v živelné vypalovačce Take the Long Way s nádherně pokrouceným 7/8 taktem. Folkovou něhu má Buckle Up, bluesově bublá Comes Then Goes. Finále obstaraly výživné balady Retrograde a typicky závěrová River Cross.

Hudba Pearl Jam počínaje albem Vitalogy vyžaduje značnou míru tolerance. Gigaton nezní opotřebovaně ani unaveně. Album je stylově široce rozprostřené a velmi vstřícné. Sice se nepoddává na první poslech, ale většina písní se postupně vyloupne a Vedderův hlas neztrácí na vypravěčské sugestivitě. Nezní už ostře, zato upoutá soumračnými barvami a zpívá o věcech, nad kterými stojí za to přemýšlet.