S mikrofonem za sportem!

Reportér Karel Malina

Těžko říct, kdy měl slavný pořad S mikrofonem za sportem premiéru, ani hrstka posledních pamětníků si to nevybavuje. Jisté však je, že byl téměř sedmdesát let rozhlasovou perlou a v dispečinkové podobě S mikrofonem za kopanou či za hokejem evropským unikátem.

Začalo to zcela jistě někdy v padesátých letech minulého století. S mikrofonem za sportem se rozhlasoví reportéři vydávali každou neděli odpoledne. Ale nebyly to přímé reportáže, spíše natočené příspěvky, rozhovory, psané texty pro hlasatele. Vím to jistě, coby student jsem se neděli co neděli přičiňoval z vodního slalomu, pozemního hokeje, badmintonu... Sportovní redakce tehdy čítala čtyři muže a jednu ženu - první rozhlasovou sportovní redaktorku, vynikající basketbalovou reprezentantku Evu Dobiášovou, později Skutinovou, Křížovou. Redaktory byli všichni, ale reportéry pouze šéf Jaroslav Beneš a Stanislav Sigmund. Karel Malina jezdil na cyklistický Závod míru, Zdeněk Sucharda občas vyrazil za motoristy, Eva nejčastěji psala fejetony a sloužila noční. Zkrátka Sláva se Standou si to pohlídali.

OBRAT JMÉNEM PIPEK

Až v roce 1961 přišel do sportovní redakce nový vedoucí Josef Malý, dosud vedoucí sekretariátu ústředního ředitele. Štíhlý, vysoký a elegantní, vzezřením anglický lord s nezbytným parapletem přes paži, i když nepršelo. Měli jsme ho brzy rádi a neřekli mu jinak než Pipek. „Co to je za rozhlasáky, když skoro nevysílají?“ pravil a jednal. Karel Malina se dostal k mikrofonu i na fotbalových stadionech a v roce 1962 již vysílal slavné mistrovství světa v Chile.
A zrodil se nápad: vyjedeme na všechna hřiště, na všechny hokejové stadiony, když se budou hrát ligová utkání, propojíme je po linkách s ústředím na pražských Vinohradech, budeme si předávat slovo, vzájemně na sebe reagovat. Posluchači užasli. Byli při tom, a třeba současně na šesti sedmi místech.
Pořad to byl československý, stejně jako ligové soutěže. Slovenské stadiony obsazovala redakce v Bratislavě. Na každý zápas vyrazila tříčlenná osádka - řidič, přenosový technik a reportér. V Praze nebo v Bratislavě vše řídili režisér a hlasatel - průvodce. Předat slovo tam, kde to bylo napínavé, hlídat čas, protože ctí každého režiséra bylo „pochytat“ konce, tedy zapojit vždy ten stadion, kde utkání právě končilo. Ale uhlídejte to na osmi stadionech, když se hokej hraje v čistém čase a zvláště v závěru bylo přerušení až moc. S grácií a zvláštní něhou to zvládala v Bratislavě tradiční režisérka Marienka Lukačovičová, později Zavarská, kterou milovali i posluchači v Česku.

ZRODILI SE REPORTÉŘI

Byla to mistrovská škola rozhlasové reportáže. Sluchátka na uších, v nich slova kolegů z ostatních míst, oči na ledové ploše, kde hráli „ti moji“, a napjaté čekání na pokyn režiséra. Reagovat na jeho slova, pohotově, chytře a nápaditě, povědět, co se stalo v minutách, kdy se vysílalo odjinud, a chviličku popisovat děj na ledě. I na vtipy došlo. Zvláště s Gabo Zelenayem jsme se rádi trumfovali. „V Litvínově se ještě hraje, ale bolí z toho oči, hokej se někam vytratil, asi pořadatelé špatně zavřeli vrata,“ žertoval jsem. Gabo reagoval: „Prý je tady v Bratislavě, někde pod viechou, i s tím, který zmizel také tady. Zajdeme tam, Karolko, zvu tě, máš raději červené, nebo bílé?“
Každý stadion byl jiný, různé byly i podmínky. Nejlepší v Litvínově. Ta kabina! Nad červenou čarou proti střídačkám, vysunutá nad led, jako bychom jezdili s Hlinkou, Bublou, Zelenkou, Rumlem (to bylo tenkrát mužstvo!). V Pardubicích si reportér připadal jako na rozhledně, kabina vysoko pod střechou, a když zavedli povinnost pro všechny hrát s přilbou, po ledě jezdilo najednou hejno modrých, červených a já nevím jakých hříbečků. Houby bylo reportérovi platné, že mnohé hráče znal, poznal je podle stylu bruslení, v nejhorším podle čísla na zádech. Nic nevidět, jenom hříbečky. A v Chomutově? Tam se lezlo do kabiny po žebříku.
Pořad měl sugestivní znělku, na rozhlasových webových stránkách ji kdosi nazval ikonickou. Původně to byla nenápadná melodie, prý jakéhosi sovětského autora. Když jsme se v září 1968 vrátili do rozhlasu, zdevastovaného sovětskými vojáky, Standa Sigmund rozhodl: „To už hrát nebudeme.“ Chopil se za asistence kolegů obyčejných nůžek a na předpotopním kredenciózním magnetofonu Studer sestříhal melodii Josefa Kumoka Ta naše jedenáctka válí. Standovo dílo uvádělo pořad desítky let.
Vzpomínky na pořad s Mikrofonem za sportem (fotbalem, hokejem) patří určitě mezi nejmilejší pro každého rozhlasového sportovního reportéra (nikoliv komentátora, prosím, jak se stále častěji plete, komentátoři jsou v televizi). Byl to rozhlasový Olymp, náročný a krásný.
A že končí? Prosím vás, v čase internetu, sociálních sítí, mobilních telefonů - kdo by poslouchal? Ale vzpomenout, třeba i dojatě a s úklonou, můžeme.