Ivan Zachariáš: Víc, než jen vyprávět příběh
Režisér Ivan Zachariáš se k médiím chová vlídně, ale publicitu nevyhledává. Prozrazuje, že při práci na reklamách či na znělkách pro karlovarský filmový festival mu autorská anonymita vyhovuje. Baví ho prostě především práce, „to okolo už ne“. Nicméně z „anonymity“ v poslední době vystoupil přinejmenším dvěma kvalitními filmovými seriály: před třemi lety Pustinou a nyní titulem Bez vědomí, který právě uvádí HBO.
V seriálu Bez vědomí je velmi věrohodně vylíčena tíživá předlistopadová atmosféra; vy si leccos z té doby můžete pamatovat, ale jak to dokázal napsat scenárista Ondřej Gabriel, který je příslušníkem mladé generace?
Ondra studoval politologii, zřejmě se tou dobou zabýval mnoho let, a i když tu dobu pořádně nezažil jako dospělý, měl ji dobře nastudovanou. Myslím, že ji ve scénáři vykreslil naprosto perfektně. Neměl jsem k tomu v podstatě žádné připomínky.
Podařilo se vám vytvořit zvláštní, depresivní atmosféru Prahy té doby, je přítomná v tísnivých interiérech i temných odstínech exteriérů. Dalo vám hodně práce najít nejvhodnější lokace?
Bylo to opravdu velmi těžké. Nebo spíš zdlouhavé. Trvalo to asi čtyřicet dní, v podstatě celé léto jsme jezdili, hledali a skládali střípky pracně dohromady, aby to fungovalo jako jedno koherentní místo. Protože Praha se za třicet let hodně změnila.
K lepšímu?
To je otázka. Samozřejmě že k lepšímu, je to čisté a fungující město. Na druhou stranu pro mě je to vizuálně horší; domy jsou natřeny ošklivými barvami, Praha se stává trochu unifikovaná, až příliš podobná jiným městům v Evropě, což je škoda.
Při tvorbě seriálu jste měli odborné poradce, jednak odborníka na StB, jednak někdejšího příslušníka CIA. Pomohli vám třeba při vybavování interiérů a instalaci různých „hejbátek“ estébáků?
Určitě pomohli, úzce s nimi spolupracoval hlavně scenárista Ondra. Ještě i v průběhu natáčení byla spousta telefonátů, řešili jsme různé technické detaily. Takže ti lidé byli pořád na telefonu a připraveni pomoct. Bez nich bychom vůbec nevěděli, jakou techniku estébáci a ostatní služby používali.
V obou seriálech se vám podařilo něco důležitého: v Pustině prostřednictvím thrilleru, v Bez vědomí formou špionážního dramatu vyjádřit závažné sdělení o současnosti. Proč jste se rozhodl, že to zkusíte právě thrillerem či napínavým špionážním příběhem?
Na vyjádření myšlenky má v Bez vědomí hlavní podíl Ondřej Gabriel, který to napsal. Pak jsme spolu už jen korigovali, upravovali tak, aby to fungovalo, působilo co nejlíp a nejvěrohodněji. Aby to bylo prostě uvěřitelné. Za to může hlavně on, ne já.
Nicméně aktuální, společensky potřebný námět jste si dobrovolně vybral. Přitom jste zvolil jiný žánr, než bývá u politických témat obvyklé.
Jiný žánr jsem zvolil i proto, že tady se něco takového jako špionážní drama netočí. Tak jsem si řekl, že by bylo dobré to zkusit. Baví mě dělat věci pokaždé trošku jinak a žánr, v němž je Bez vědomí natočeno, jsem dosud nikdy nedělal. Jak to dopadne, to bylo určité riziko. Člověk musí dávat pozor, co dělá, a když už to dělá, aby tím taky něco řekl. Proto mi jde i o závažnější sdělení než jen o pouhý příběh. O to jsem se vždycky nějak snažil a doufám, že mi to vydrží.
Jak jste se dostal k práci na Pustině? Oslovili vás, nebo jste za producenty přišel, protože vás zaujal Hulíkův námět?
Oslovili mě oni, myslím, že přede mnou to nabídli i jiným režisérům, což nějak nedopadlo. Tak hledali, až to poslali i mně. Byl jsem minimálně třetí volba.
Pustina získala Cenu filmových kritiků, ocenění Trilobit, České lvy, líbila se divákům. Nepolekal vás trochu závazek, který s sebou úspěch přináší?
No samozřejmě, že to je dost nepříjemné, vždycky se pak od tvůrce očekává víc. A ono to není tak snadné. Jsem jistě rád, že Pustina se lidem líbila, to je fajn. Doufám, že Bez vědomí je taky osloví. Ale je to úplně jiný žánr, takže si asi bude muset najít trošku jinou obec diváků.
Pustina se odehrává v severních Čechách, jako řada jiných českých filmů i televizních seriálů poslední doby. Co na tomto regionu vás filmaře fascinuje, že se tak rádi vydáváte natáčet na sever?
To je sice pravda, ale spousta ostatních se tam vydala až po nás, takže teď bohužel do toho boomu spadáme trochu neprávem. Ten kraj má určitou poetiku, je tam České středohoří, krásné na pohled, do toho naprosto brutálně vpadly doly. Vytváří to velký kontrast. Komunisti natolik zničili přírodu i architekturu krajiny, až se z ní stala vlastně fotogenická lokalita. Což je paradoxní.
Vnímal jste téma Pustiny stejně aktuálně jako scenárista Štěpán Hulík?
Příběh se mi líbil tím, jak je reálný, že se může stát komukoliv, není to fikce. Proto jsem měl pocit, že budu vědět, jak na to. Pro mně je vždycky důležité, abych už na začátku sám viděl, jak to chci pojmout. Kdyby mi bylo nabídnuto třeba nějaké sci-fi, vůbec bych netušil, co s tím mám dělat.
Mimochodem, v seriálu skoro vůbec nezasvítí slunce. Což byl zřejmě záměr...
Ano, měl jsem takový záměr. Chtěl jsem, aby součástí budování atmosféry se stalo i světlo, přesněji přítmí, snažil jsem se, aby minimálně až do konce šestého dílu bylo všechno zahaleno do potemnělého oparu. A pak, v jarní části děje, se scéna měla naopak rozsvítit, což vlastně působí proti závěru. Natáčení byly samozřejmě velké šachy, když jsme museli skrýt sluníčko, které svítilo v nevhodné chvíli.
V každém záběru vašich seriálů projevujete velký smysl pro detail, „hraje“ vám každá krabička sirek, každý telefon. Projevuje se i tady průprava z vaší předchozí filmařské praxe - ze znělek či z reklam?
Myslím, že jo, člověk se na detail vytrénuje. Ale možná je to vůbec součást mého pohledu na věc. Každý filmař je jiný, někdo dbá na detail, někdo na něco úplně jiného, ale já si myslím, že bez pozornosti k detailu to nejde, je hodně důležitý.
Od reklam a vtipných „karlovarských“ znělek se slavnými světovými filmaři, držiteli Křišťálového glóbu, jste přešel k hrané tvorbě. A hned k seriálům, přesněji k minisériím. Myslíte, že takové menší seriály, jaké točíte, jsou budoucností kinematografie?
Myslím, že teď zažívají zlaté časy. Asi je to tím, že v této formě se základní příběh může víc rozvinout a že diváka vtáhne daleko líp do děje. Je tu zkrátka k dispozici větší plocha. Pro autory je výhodné, že jednotlivé postavy můžou víc rozehrát, lépe charakterizovat. Tvůrce se prostě dostane hlouběji. Takže myslím, že tento formát má budoucnost. A byl bych rád, kdyby to tak bylo, protože sám jsem se poslední tři roky začal na seriály taky koukat a některé mi přijdou opravdu bezvadné, obdivuji, jak jsou udělány.
Televizní kanál HBO má zřejmě ambici dělat seriály jinak a svůj záměr „být jiný“ naplňuje. Jak se vám s ním spolupracuje?
U HBO jako autor opravdu pocitůji, že má velkou ambici dělat kvalitní věci. Jinak je to ovšem podobné jako všude jinde: tvůrce se snaží udělat to co nejlíp, ale vždycky je otázka, kolik lidí a jak intenzivně mu do toho mluví. Každý režisér vám řekne, že by byl nejradši, kdyby mu do práce nikdo nemluvil.
Půjde vývoj dál spíš touto seriálovou cestou?
Myslím, že ano. A má to své důvody, které jsem říkal prve: možnost větší plochy, prostor pro to, aby se šlo víc do hloubky.
Zaniknou tedy podle vás celovečerní filmy a nahradí je seriály a minisérie?
To si nemyslím, celovečerní filmy určitě neumřou. Ale seriály jsou rozhodně alternativa, když se člověk chce víc ponořit do nějakého příběhu a ví, že je na seriál dost kvalitní a nosný. V tom případě je to bezvadný formát.
Pokud vím, vy sám teď připravujete hraný film pro kina.
Spolupracuji se scenáristou Ivanem Arsenjevem, chtěli bychom příští rok točit. Ale je ještě brzy s jistotou říkat, zda se natáčet bude.
Celý rozhovor si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
