Rudolf Formis: muž, který se nevzdal

7. říjen 2018
Hotel Záhoří, dějiště vraždy Rudolfa Formise, zmizel pod hladinou Slapské přehrady. Stál v místech, kde je dnes hráz.

Na přelomu let 1934 a 1935 se německý uprchlík, vynikající radiotechnik Rudolf Formis, ukryl v malém hotelu Záhoří v místech nynější Slapské přehrady a z vlastnoručně sestavené rozhlasové stanice vysílal do bývalé vlasti pravidelné protinacistické relace. V lednu 1935 byl vypátrán agenty nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst a za dramatických okolností se stal obětí fémové vraždy, provedené na základû tajného ilegálního rozsudku.

Jeho osudy líčí autor tohoto článku ve svém právě vydávaném románu Přehodit řeku (vychází i jako audiokniha v podání Lukáše Hlavici). Inženýrův skutečný příběh se tu prolíná s literárním příběhem novináře, který chystá o dávných událostech knihu. Práce na ní ho přivede k seznámení s mladou ženou, která závažným způsobem vstoupí do jeho života, ale i ke zjištění, v čem všem se svět dneška podobá světu poloviny třicátých let minulého století.

V následujících řádcích ale setrváme u osudů Rudolfa Formise. Jaký byl příběh tohoto osamoceného muže, muže, který se nevzdal?

Vychovatel princů

Nedlouhý životní příběh Rudolfa Formise, kterému bylo popřáno pobýt na tomto světě pouhých čtyřicet let a necelý měsíc k tomu, je už takřka od svého počátku plný dramatických událostí a zvratů. Narodil se 25. prosince roku 1894 ve Stuttgartu. V hlavním městě Bádenska-Württemberska ovšem nesetrval příliš dlouho. Už v šestnácti letech, někdy okolo roku 1910, odešel z domova, vydal se do světa, cestoval, učil se jazyky. Dostal se až do Siamu, tedy dnešního Thajska, kde se stal vychovatelem dvou synů tamního císaře.

S nimi přijel zpět do Evropy, kde je zastihl začátek první světové války. Formis se postaral o jejich odchod do bezpečí v Anglii a sám jako mladý vlastenec se přihlásil do německé armády. Začínal tu jako granátník, ale nadřízení si záhy všimli jeho jazykových znalostí. Protože ovládal i turečtinu, byl přidělen do štábu pro koordinaci s tureckou armádou. Začal se ovšem živě zajímat i o radiotelegrafii a radiofonii, jimž se rozhodl věnovat i po skončení války. Vystudoval vysokou školu, získal inženýrský titul a s velkým zápalem se naplno věnoval zvolenému oboru. Vedle soukromých výzkumů a bádání se stal spoluzakladatelem klubu německých radioamatérů a získal také nezanedbatelnou funkci technického ředitele rozhlasu ve Stuttgartu.

Formisova vysílačka, jak ji vyfotografovala vyšetřovací komise, přímo v mansardě č. 17 hotelu Záhoří

Píše se 15. únor 1933. V přeplněné městské hale ve Stuttgartu se chystá večerní projev Adolfa Hitlera, první, který pronese jako čerstvě zvolený říšský kancléř. Projev, který přímým přenosem vysílá i stuttgartský Jihoněmecký rozhlas. Přesně o půl deváté ale přenos náhle umlká. Někdo ho přerušil. A tím někým nemůže být podle gestapa zřejmě nikdo jiný než technický ředitel Ing. Rudolf Formis. Je zatčen, vyslýchán, odvezen do koncentračního tábora. Bezohledně rozbita a zničena je jeho radiotechnická laboratoř, v níž vzaly zasvé výsledky mnohaletého inženýrova bádání.

Formis je po propuštění z koncentračního tábora vyhozen z rozhlasu. Snaží se živit, jak se dá, ale další setrvávání v Německu je pro něj čím dál tím nebezpečnější. Zážitky z výslechů a věznění si rozhodně už nechce zopakovat, a tak se zjara roku 1934 rozhoduje pro emigraci. Dne 24. dubna toho roku překračuje poblíž Železné Rudy zelenou hranici a uchyluje se jako řada jiných uprchlíků do jedné z mála demokratických zemí tehdejší Evropy, do Československa.

Vysílačka, kterou Rudolf Formis tajně používal od roku 1934, byla k vidění v roce 2012 ve Stuttgartu na výstavě věnované odporu vůči národnímu socialismu.

Přes Plzeň putuje do Prahy, kde mu nadace zřízená literárním kritikem F. X. Šaldou k podpoře německých politických emigrantů pomůže sehnat alespoň provizorní bydlení. Československá metropole ale nemá být inženýrovou konečnou zastávkou. Částečně vlakem, částečně pěšky, jak mu nevalná finanční situace umožňuje, vydá se napříč celou tehdejší republikou a na Podkarpatské Rusi tajně překročí hranice do Rumunska v úmyslu pokračovat až do Turecka. V Rumunsku je zatčen, několik dní vězněn a pak navrácen zpět do Československa. Za několik týdnů je tedy opět zpátky ve svém žižkovském podnájmu takřka bez peněz a v podstatě bez budoucnosti. Praha té doby je plná německých emigrantů, s nimiž Formis navazuje první kontakty, ale je i plná nacistických agentů, a tím pádem ne docela bezpečná.

Hovoří černá fronta

Právě v té době vstupuje do života Rudolfa Formise důležitý aktér jeho dalších osudů. Je jím tehdy šestatřicetiletý Otto Strasser. Spolu se svým bratrem Gregorem patřili po určitou dobu k prominentům nacistického hnutí. Po roztržce s Hitlerem se ale oba ocitli v nepřízni, která neodpouští. Otto lépe vyhodnotil situaci, emigroval do Československa a založil tu protihitlerovskou opoziční organizaci Černá fronta. Gregor zůstal v Německu a stal se jednou z mnoha obětí bezohledných poprav za „noci dlouhých nožů“. Nacistické vedení mělo pochopitelně spadeno i na Otto Strassera a koncem jara roku 1934 vydalo rozkaz kjeho likvidaci. Atentát v Praze se ovšem nezdařil.

Paradoxem je, že tentýž atentátník, specialista Sicherheitsdienstu Alfred Helmut Naujocks, dostal od Reinharda Heydricha v lednu 1935 ještě jednu šanci. Tentokrát se týkala jiného nepřítele říše - Rudolfa Formise.

Otto Strasser se po pokusu o atentát v létě roku 1934 na čas uklidil do malého hotelu Záhoří nedaleko Prahy, do míst, která v roce 1954 měla zmizet hluboko pod hladinou Slapské přehrady. Sem také na podzim čtyřiatřicátého přivedl svého nového známého, nadaného radiotechnického inženýra ze Stuttgartu. Financoval jeho pobyt a nákupy součástek na stavbu tajného rozhlasového vysílače. Ve svém novém známém se nezklamal. Už v listopadu téhož roku se začal v rozhlasovém éteru dobré poloviny Německa pravidelně ozývat pochod toreadorů z Bizetovy Carmen a po ní upozornění „Pozor, pozor, hovoří Černá fronta“. Tak začínal inženýr Formis svá vysílání, v nichž komentoval dění ve třetí říši, uváděl na pravou míru lži nacistické propagandy, zprostředkovával informace exilové opozice a přehrával projevy Otto Strassera natočené na desky.

Hon na osamělého muže

Hitlerovské vedení zuří. Vydává naprosto jednoznačný rozkaz: okamžitě najít černý vysílač a umlčet ho. Už v prosinci roku 1934 se ohlašuje na československém ministerstvu zahraničních věcí v Černínském paláci německý velvyslanec Koch, aby tu předal protestní nótu své vlády. Píše se v ní o nelegální vysílačce, která působí na území Československé republiky a jejíž činnost je s odvoláním na mezinárodní závazky obou zemí zcela nepřípustná. Německá vláda proto požaduje její okamžité odstranění.

Důležitým faktem zůstává skutečnost, že už v materiálech, které byly Kochovi doručeny z Berlína, je uvedena jako působiště vysílačky obec Záhoří, vzdálená asi osmdesát kilometrů od Prahy. Někdo tedy poskytuje informace. Někdo, zřejmě z okruhu Černé fronty, zná jméno hotelu, odkud inženýr vysílá, ale mylně jej považuje za název obce.

Technicky ovšem v té době inženýrův vysílač ještě nebyl zaměřen. Československé úřady v tom směru začaly podnikat první kroky, ale pracovníci radiokomunikací, kteří nechovali k nacistické říši zrovna vřelé sympatie, se do odhalení osamělého muže zrovna nehrnuli.
Jistým paradoxem zůstává, že kdyby bývalo došlo k odhalení Rudolfa Formise československými úřady, s největší pravděpodobností by to znamenalo jeho zatčení a případně vyhoštění do některé jiné demokratické země, pokud by se taková v tehdejší Evropě našla.

Jeho osud se ale vyvíjel docela jinak. Počátkem ledna 1935 se věci ujal SS Gruppenfuhrer Reinhard Heydrich. Povolal si k sobě jednoho ze svých prominentních mužů, Alfreda Helmuta Naujockse, a pověřil ho úkolem vydat se do Československa, vypátrat a umlčet nepříjemný vysílač. V neděli 13. ledna 1935 míří od Berlína k československé hranici čtyřsedadlový Mercedes Benz s kuhlskou poznávací značkou, který řídí Alfred Helmut Naujocks, vybavený říšskoněmeckým pasem na jméno Hans Muller. Na vedlejším sedadle sedí plavovlasá berlínská učitelka tělocviku a tance, Naujocksova přítelkyně Edith Kasbachová, a domnívá se, že cílem jejich společného výletu je pár dnů lyžování v sousední zemi. Ve skutečnosti v té chvíli začíná poslední kapitola příběhu Rudolfa Formise.

Poslední dějství

V neděli dvojice přenocovala v Praze a následujícího dne zamířila podél Vltavy do zimně ztichlého letoviska Štěchovice, kde si najala pokoj v hotelu U parolodi. Na úterý si Hans Muller a Edith Kasbachová naplánovali výlet na lyžích podél Svatojánských proudů a zanedlouho dorazili ke skutečnému cíli své cesty - k hotelu Záhoří. Naujocks si okamžitě všiml dlouhého drátu vedoucího od střechy k lesu. Je to nepochybně anténa. Naujocks se neprodleně pustil do plnění svého úkolu. Ubytoval se se svou přítelkyní v takřka prázdném hotelu a ještě téhož dne se oba seznámili s důvěřivým německým krajanem. Nazítří využil nepozornosti hotelové uklízečky a otiskl si do mýdla klíč od inženýrova pokoje. Pořídil také několik fotografií zdánlivě na památku z dovolené, na kterých pak při krátké návštěvě Berlína ověřil totožnost své oběti.

V sobotu 19. ledna se Alfred Naujocks alias Hans Muller se svou přítelkyní vrací do Prahy. Ubytují se v hotelu Wilson a očekávají příjezd dalšího z aktérů posledního dějství Wernera Gottsche, vybaveného říšskoněmeckým pasem na jméno Gerd Schubert. S ním se pak v pondělí 21. ledna přesouvají nazpět do štěchovického hotelu U parolodi, kde dokončují poslední přípravy.

Podle nich se mají Naujocks a jeho přítelkyně ve středu v podvečer opět setkat v hotelu Záhoří s inženýrem Formisem, zatímco Gottsch zůstane skryt v nedalekém lese. Až se Rudolf Formis odebere do podkrovní mansardy k poslednímu večernímu vysílání, využije Naujocks kopii klíče, vstoupí do jeho pokoje, otevře okno a svěsí lano, po němž v patřičném okamžiku vyšplhá Gottsch. Inženýra přepadnou, omámí, spoutají a unesou, když předtím zničí jeho radiostanici. Ve středu 23. ledna skutečně postupují podle plánu, ale ten se náhle zhatí. Formis není muž, který by se vzdával bez boje. Při přepadení má zbraň a střílí. Zraní Naujockse, ale sám zůstává ležet na podlaze pokoje mrtev. Werner Gottsch potom zahání vyděšeného číšníka Fliegera pistolí do pokoje a zakazuje mu až do rána vyjít. Polekaný číšník poslechne, a tak když je na místo konečně povolána policie, jsou inženýrovi vrazi už dávno v bezpečí v Německu, odkud nebudou nikdy vydáni.

Osamělý muž, který se nevzdal, je o dva dny později pochován na malém hřbitůvku u slapského kostela sv. Petra a Pavla. Jeho příběh však v čase nemizí.