Alena a Fatoumata, spojení dvou světů

7. říjen 2018
Když bylo Aleně šestnáct let, rozhodla se pomoci holčičce z Guineje. Po vyučování prodávala langoše a zmrzlinu, výdělek pak posílala do Afriky. Díky tomu mohla Fatoumata chodit do školy.

Když bylo Aleně šestnáct let, rozhodla se pomoci holčičce z Guineje. Po vyučování prodávala langoše a zmrzlinu, výdělek pak posílala do Afriky. Díky tomu mohla Fatoumata chodit do školy. O mnoho let později pozvala Alenu na svoji svatbu. Dva zcela odlišné světy – guinejský a český – se propojily. O spojení těchto světů vypráví dokument Týden v Guineji, který v premiéře 21. října odvysílá Dvojka Českého rozhlasu.

Když bylo Aleně šestnáct let, rozhodla se pomoci holčičce z Guineje. Po vyučování prodávala langoše a zmrzlinu, výdělek pak posílala do Afriky. Díky tomu mohla Fatoumata chodit do školy. O mnoho let později pozvala Alenu na svoji svatbu. Dva zcela odlišné světy - guinejský a český - se propojily. O spojení těchto světů vypráví dokument Týden v Guineji, který v premiére 21. října odvysílá Dvojka Českého rozhlasu.

„Otec má jen příležitostná zaměstnání, matka je negramotná a bez zaměstnání. Celá rodina (tři sourozenci) žije pohromadě v jedné místnosti bez vody a elektřiny. Rodiče nemají prostředky zaplatit svým dětem školní docházku." Tato slova a fotografie malé holčičky v plastových sandálech přesvědčily Alenu z Vyškova, aby každý měsíc posílala zhruba pět set korun do africké Guineje. Tehdy byla brigádnická mzda asi čtyřicet korun na hodinu. V té době šestnáctiletá Alena měla motivaci pomáhat. Jak dnes sama říká, chtěla „zachránit svět". I když ji od toho mnozí odrazovali, někteří se jí dokonce smáli, vytrvala.

Rýže a odpadky

Později se do Guineje vydala, prožila tu několik měsíců a s „tou holčičkou" se osobně setkala. Dnes je Fatoumatě dvacet čtyři let. Její vrstevnice mají mnohdy několik dětí a často neumějí ani číst, ani psát.

Fatoumata díky Aleně dokončila základní a střední školu, a dokonce vystudovala i univerzitu. V tak chudé zemi, jako je Guinea, to rozhodně není běžné. Fatoumata už dávno není malá. Pozvala Alenu na svou svatbu a požádala ji, aby šla za svědkyni. Alena, dnes už maminka tříletého syna, se rozhodla, že do hlavního města Guineje Conakry pojede. Myslela si, že už se sem nikdy nevrátí. Po osmi letech ale znovu vyrazila do země, kterou tak nějak není proč mít rád. Cizince sem lákají jen zásoby nerostného bohatství nebo stále živá kultura. Guinea je centrem západoafrické hudby a tance.

Conakry každopádně není místo, kam se jezdí na dovolenou. Pláže a ulice jsou plné odpadků. Město ochromují dopravní zácpy a smog. Jí se tu hlavně rýže - místní kuchyně rozhodně není kulinářský zážitek. Věčně nefunguje elektřina. Je hrozné vedro. Většina lidí žije v bídě. Podvýživa, nezaměstnanost, zoufalá zdravotní péče. Guinea se vytrvale drží mezi desítkou nejchudších zemí světa. Turistický potenciál? Nula.

Přesto jsou lidé, kteří se sem vracejí, a dokonce mají Guineu rádi. Jedním z nich je právě Alena. Žije na kraji lesa, v malé vesnici na jižní Moravě. Její domov je pravý opak guinejského Conakry. Proč cítí „lásku ke Guineji", to vlastně nedokáže vysvětlit. Ale pořád v ní je. I po osmi letech. Alena si to uvědomila, když znovu potkávala své známé a vracela se na místa, kde prožila silné -ne vždy pozitivní - zážitky. Na jeden týden Alena přijela do světa, se kterým má společného možná víc, než si kdy myslela. Cílem cesty bylo završení česko-guinejského přátelství, které začalo adopcí na dálku. Začalo tou fotkou africké holčičky, jejíž šance na lepší život se zdály být mizivé.

Ať žijí svatebčané

Fatoumata si vzala Salama, sympatického kluka, který má vzdělání, slušnou práci, umí pár slov anglicky a je s ním legrace. Dali se dohromady i díky tomu, že Fatoumata studovala na univerzitě. Provdala se do bohatší rodiny. Její budoucnost už pravděpodobně není v hliněném domku bez elektřiny, v podobném tomu, kde strávila své dětství. Také díky pomoci z Česka se dokázala vymanit z bludného kruhu chudoby.

O mnoho let později Fatoumata pozvala Alenu na svoji svatbu (na snímku vpravo autorka dokumentu)

Fatoumata a Salam měli svatbu ve velkém stylu. Když si řekli na radnici své ano, zakřičel oddávající: „Ať žije Guinea, ať žijí svatebčané." Přišlo mnoho příbuzných a známých. Přijely i tetičky ze Senegalu. Ženy si oblékly slavnostní šaty z tradičních afrických látek. Ty jsou tak barevné, až z nich přechází zrak. Všichni se chtěli potkat s Alenou, všichni o ní slyšeli.

Divoce se tančilo. Hudba se rozléhala z obrovských reprobeden na celé Kipe, jak se jmenuje čtvrť, odkud Fatoumata pochází. Večer se nevěsta převlékla do rudých šatů a dostala deštník pokrytý bankovkami, symbol bohatství.

Večer se nevěsta převlékla do rudých šatů a dostala deštník pokrytý bankovkami, symbol bohatství

Alena byla u toho. Přijela na svatbu dívky, kterou poprvé viděla před mnoha a mnoha lety na fotografii, když ještě chtěla „zachránit svět". Tehdy si neuměla představit - ona ani lidé, kteří se smáli její naivitě -, jak se celý tenhle příběh vyvine. Alena strávila týden v Guineji. Možná tu byla naposledy. A možná taky ne. Pokud se Fatoumatě a Salamovi narodí holčička, bude se prý jmenovat Alena.

Spustit audio
autor: Tereza Hronová