Věci jsou tak, jak mají být

7. říjen 2018
Bára Hrzánová a Aneta Langerová

Každá má své publikum, které na ně nedá dopustit. Na herečku Báru Hrzánovou chodí do Divadla Kalich, kde společně s manželem Radkem Holubem vystupuje ve hře Začínáme končit - a samozřejmě je jinde stále k vidění ve veleúspěšném Hrdém Budžesovi, Aneta Langerová zpívá na koncertech s doprovodnou kapelou a smyčcovým triem. A pochopitelně hraje i písničky ze svého zatím posledního alba Na Radosti.

Obě se sešly při práci na audioknize Pane Bůh, tady Anna, jejíž text dávno předtím obě silně zasáhl. Bára čte příběh holčičky, kterou jednoho dne z ulice zachrání muž jménem Fynn, a ona mu na oplátku svým čistým, jasným viděním ukáže, jak by se mělo žít... Aneta k téhle audioknize napsala, nahrála a nazpívala hudbu, která není jen doprovodným prvkem, ale celkové vyznění povyšuje a dává mu smysl.

Co ve vás zarezonuje, když se vysloví jméno Anna?

Bára Hrzánová: Láska, světlo, čistota, řád, vesmír, příroda, krása.

Aneta Langerová: Životní síla.

Jednou jste prý jely spolu na výlet a zjistily jste, že každá máte v batohu tutéž knihu -Pane Bůh, tady Anna. Přitom jste se předem nijak nedomluvily. Svědčí to o vašem vzájemném napojení na sebe?

Bára Hrzánová: To svědčí o tom, že vesmír funguje v pořádku, můžeme být klidní. Jen se odevzdáme, a nemusíme se nijak víc snažit. Nemusíme dělat vůbec nic. Náhoda prostě neexistuje. Jasná zpráva.

Aneta Langerová: Nemám skoro co dodat. Věci jsou tak, jak mají být. Je příjemné, že se to takhle děje. My s Bárou si toho nemusíme moc říkat - takováhle věc se nám nestala poprvé. Napadají nás podobná témata, v jednom okamžiku řekneme totéž... Je to pěkné, když máte v životě člověka, o kterého se můžete opřít a zároveň s ním sdílet takhle důležitá témata.

Aneto, jednou jste řekla, že se cítíte dobře ve společnosti starší kamarádky Báry Hrzánové. Ne proto, že by vám nahrazovala mámu, ale protože je vám vzorem, přirozeně vám předává profesionální zkušenosti, své cítění světa, svůj druh humoru. Rozumí vám často mnohem víc než vy sama sobě. Je takovýto vztah intuitivní hledání opory nebo je v tom i potřeba inspirace?

Aneta Langerová: Bára je pro mě inspirací, to je jasné. I proto, že je živoucí důkaz toho, že lze dělat to, co člověk dělat chce, a ne musí. Mám na mysli věci, které mají smysl. A v tomto ohledu je pro mě Bára obrovská opora - vím, že ta cesta existuje a když po ní jdu, je to pro mě správné. Nemusím se nikde hrbit ani podřizovat. Vyplývá z toho i ujištění, že člověk vůbec o nic nepřijde, když se nezúčastní nějakých večírků, kam ho tlačí, ale ve skutečnosti cítí, že by tam být neměl. Vliv Báry mi také pomáhá vzepřít se tomu tlaku, kdy vás okolí do něčeho podobného nutí, a říct s klidným svědomím a vědomím, ne já tam nepůjdu, nepatřím tam. Bára je totiž sama sebou a v tom naplňuje mé intuitivní hledání opory.

Bára Hrzánová: Když nám zbyde trocha času a můžeme ho trávit spolu, čehož si moc vážím, tak mě naopak velmi těší, když se můžu až sobecky stylizovat do pozice dítěte. Jsem nepraktická, občas se ztratím... Anet se chytnu prstíkem za batůžek a poslouchám ji na slovo. Protože vím, že jsem v naprostém bezpečí, kde si můžu úplně vydechnout. A k té vzájemné inspiraci... No to je samozřejmé.

Hudba, kterou Anet dělá, jak ji dělá, jak přistupuje k lidem kolem sebe a ke všemu, co ji obklopuje, její otevřenost, pozornost, empatie a odvaha, to všechno se od ní zase učím já.

Bára Hrzánová a Aneta Langerová

Jak dlouho se vlastně znáte a kdy jste spolu začaly spolupracovat?

Bára Hrzánová: V žádném případě vás nechci vylekat, ale my dvě s Anetou se známe už několik životů. Aneta Langerová: To potvrzuji. Bára Hrzánová: Kdybychom se opravdu znaly jen těch pár let, jako se to teď děje v tomto životě, nemohlo by nikdy dojít k takovému prolnutí ve všech otázkách, odpovědích, pojímání světa. I v tvorbě. Za tu krátkou dobu, co se známe, bychom si to všechno nestihly ani říct.

Aneta Langerová: Naše první setkání proběhlo v Kavárně Potmě, ještě v době, kdy jsem byla patronkou Světlušky. Pozvali jsme Báru, aby společně s námi otevřela pojízdnou kavárnu. Když jsme vešly dovnitř, slyšela jsem už jen Bářin smích a její výrazný hlas. Podruhé jsme se viděly v Lucerně na koncertě pro Světlušku, kde Báru doprovázel úžasný muzikant Mário Biháry. Po koncertě jsme si zalezly do nejzazšího rohu v přízemí a tam jsme u mříže, za kterou už je jen kuchyň, prozpívaly celou noc. Po náročném večeru z nás všechno spadlo a zpívaly jsme si Olmerovou, Kubišovou.

Bára Hrzánová: prostě ty správné holky.

Aneta Langerová: No a vydrželo nám to do pěti do šesti do rána.

Bára Hrzánová: Tak jsem se intenzivně celou dobu radovala - z toho zpívání a povídání -, byla jsem tak šťastná, že těm mladým ještě stačím, že jsem přišla domů a jen tak si lehce na dvě hodinky zdřímla. Když jsem pak chtěla vstát, zjistila jsem, že to vůbec nejde, protože mám úplně zablokovaná záda. Asi jsem u těch mříží malinko ofoukla. I zavolala jsem své fyzioterapeutce, která mi sdělila: „Jo jo, tady už se všechno ví. Ty ses skamarádila s Anetou Langerovou, viď? No tak pojeď. “

Aneta Langerová: S tím právě hodně bojujeme. Naše rozhovory nejde zastavit. Čas nehraje vůbec žádnou roli.

To, o čem mluvíte, je patrné na vašem posledním společném CD. Co vy ztvárňujete svým hlasem, svým přednesem, Aneta dokáže dotvořit svou hudbou, která plynule přechází v mluvenou řeč a naopak. Je i tohle výsledek vašeho vzájemného napojení?

Aneta Langerová: Samozřejmě! Bez něho by to vůbec nevzniklo. Kdyby nebylo Báry, nikdy bych se nepustila do hudby k audioknize. V tomhle případě jsme se ale rozhodly, že to, co jsme spolu sdílely, vezmeme a pošleme to dál. Jsme totiž obě přesvědčené, že lidi tuhle knížku musejí znát!

Bára Hrzánová: Kdyby nebylo Anety, ta audioknižka by nevznikla. Kdyby mě přemlouval někdo jiný než Aneta, asi by mě nepřemluvil. Sedět hodiny a hodiny ve studiu není žádný velký šlágr. Ale to víte, byly jsme na cestách, já byla zaháknutá, tak jsem poslechla.

„Rozhodly jsme se, Ïe to, co jsme spolu sdílely, vezmeme a po‰leme to dál. Jsme totiÏ obû pfiesvûdãené, Ïe lidi kníÏku Pane BÛh, tady Anna musejí znát!” shodují se Bára Hrzánová a Aneta Langerová.

Aneto, vaše muzika k téhle audioknížce působí jako jeden celek. Je znát, že vás původní kniha hluboce ovlivnila.

Aneta Langerová: Hudba měla obsah a Bářin přednes podpořit. Atmosféru, situace..., ne sama na sebe strhávat pozornost. Domluvily jsme se s Bárou, že hudba bude co nejprostší, nejnahatější, tak aby korespondovala s Annou a prostotou celé knížky. I proto jsem si možná troufla tu hudbu nahrát sama, byť nejsem žádná velká klavíristka.

Báro, je asi zbytečné se ptát, jak se vám spolupracuje s Hanou Kofránkovou, když je to vaše dvorní režisérka. Presto, jak vypadá vaše studiová spolupráce?

Bára Hrzánová: Tak jak Anet tuhle audioknihu vydupala ze země a ze mě a já jsem měla podmínku, že k ní napíše hudbu, chtěla jsem i mít spolehlivou korekci ve studiu. A nikoho jiného než Hanu Kofránkovou jsem si neuměla představit. Spolupracuji s ní od doby, co jsem ukončila školu, udělaly jsme spolu spoustu rozhlasových her, četeb, audioknih, dokonce nám režírovala i představení ve Viole. S Hanou Kofránkovou jsme přítelkyně a naprosto jí důvěřuji. Vím, že když Hana Kofránková řekne takhle ne, poslechnu ji. Nemám ráda, když interpreti obtěžují svými emocemi posluchače. Samozřejmě když máte něco tak rádi jako já Annu, emoce tam pochopitelně jsou. Ale měla jsem jistotu, že Hana Kofránková v režii to všechno ohlídá. Když bude hlas nalomený, když budu polykat slzy, ale ještě to bude pro ucho snesitelné. Dojímat se má posluchač, ne interpret.

Bára Hrzánová a Aneta Langerová

Jaká scéna v knize je pro vás nejdojemnější, nejsilnější?

Bára Hrzánová: Moje nejmilovanější kapitola jsou Noční lidé - Starej Woody, Bláznivá Lill a Starej Pazourek, to jsou ti bezdomovci u ohňů, to jsou moji lidé, s nimi si rozumím, tam patřím, to je moje rodina.

Aneta Langerová: Připojuji se k Báře. Když začala číst tuhle kapitolu, byly jsme obě štěstím úplně bez sebe.

Ve Fynnově knížce je téma víry ztvárněné oním prostým, dětským základním způsobem. Jak jste tohle vnímaly?

Bára Hrzánová: Já jsem věřící člověk. První je duše a až potom všechno ostatní. Proto mám tak ráda i tuhle knížku. Jak totiž Anna pojmenovává život kolem sebe, vztahy, které ji obklopují, vidí to tím jasným okem bez klišé, bez společenských zvyklostí, potřebuje si to ona sama pojmenovat, uchopit, pochopit a potom v srdci zpracovat a podle toho jednat, byla to pro mě velká úleva, že to je takhle jasně, čistě a láskyplně otevřené. Jak se v knížce píše: Každý problém, který se vyskytne, Anna nejdřív spolkne, sežvýká, rozcupuje a složí z toho ten řád, který každý z nás potřebujeme. Pro mě je setkání s Annou velmi občerstvující. A říkala jsem si, že když je to takhle prosté, musí se s tím textem seznámit co nejvíc lidí. Možná by pak všechno bylo veselejší.

V jakém smyslu veselejší?

Bára Hrzánová: Je mi velmi blízké Annino vysvětlení, proč nechodí do kostela: „No do kostela jdeš, když seš úplně malej, abys pochopil poselství. Když ho jednou pochopíš, tak musíš jít ven a konat. A ne pořád chodit do kostela a poslouchat to poselství. Když tam musíš pořád chodit, tak jsi buď to poselství nepochopil, nebo se tam chodíš naparovat."

Již jsme připomněly, že jste, Aneto, byla patronkou Světlušky, a zmínily jsme, že jste se s Bárou seznámily v Kavárně Potmě. Jak na vás zapůsobila první návštěva téhle kavárny, kde se všechno odehrává v černočerné tmě?

Bára Hrzánová: Myslím, že jsem byla v úplně první kavárně - s malým synem a s Radkem -, a pamatuji si, že jsem tam byla moc šťastná. Mně tam bylo tak dobře! Najednou v té úplné tmě zmizí odlesky v očích i to světlo, které ještě zůstává zvenku, je úplná tma. Měla jsem pocit štěstí, že jsem v nekonečném prostoru, jako kdyby mě vystřelili do vesmíru, a bylo to pro mě ohromně bezpečné. Jen jsem vnímala ty hlasy a představovala jsem si, že v tom prostoru pluju. Bylo mi tak dobře! Potmě funguje jen hlas. Volíte slova, protože ta plevelná v tom okamžiku nemají žádný význam, a navíc -musíte se obejít bez gest a přesně doslovovat to, co máte na mysli. Taky musíte volit teplou, měkkou barvu hlasu. Přece jsem nemohla ty paní, které s námi seděly u stolku, vyděsit!

Aneta Langerová: Já a tma? Pro mě jsou hlasy to nejdůležitější. A na ně se člověk ve tmě zaměří mnohem intenzivněji. A nejen ve tmě, ale vůbec všude kolem nás lze vyčíst z hlasu to nejpodstatnější o člověku. O lidech, které potkáváme kolem sebe, až po politiky. Snažím se odmyslet si jejich obličeje a poslouchám jen ten hlas. pro mě je to zajímavá sonda do společnosti. Pěkné je, když potkáte člověka, který má hlas jistý a vyvážený. Řeknete si, že to je člověk, který si je jistý sám sebou a nemá v sobě žádné strachy a obavy. Takový člověk vás dokáže svým hlasem držet. Přijde k vám, začne na vás mluvit, tím hlasem vás chytne, a vy si řeknete, fajn, tak na to nejsem sám.

Zakončeme tento rozhovor vaším výrokem, Báro, o potřebě zázemí, které pro vás představuje vaše milovaná liškovlčí smečka, již tvoří vaše rodina a ještě pár lidí, které máte ráda. Jak byste tuhle důležitost blízké smečky popsaly?

Bára Hrzánová: Myslím, že už jsem to řekla. Člověk je vždycky sám, ale smečku potřebuje. Nejsem tak silná, abych bez své smečky dokázala žít.

Aneta Langerová: Pro mě je slovo smečka taky důležité. I proto, že máme mezi sebou přezdívky: Bára je Stará liška a já jsem Malé vlče. Se vším, co v životě zažiju, mám spojené vlčí asociace. Možná si čtenáři tohoto rozhovoru budou myslet, že jsme se zbláznily.

Bára Hrzánová: to už máš jedno.

Aneta Langerová: ale mně se o vlcích často zdá a vlk je pro mě nejbližší zvíře. Kvůli tomu, jak neuvěřitelně krásné vztahy mezi sebou vlci mají. To je něco tak fascinujícího! Dokonce existuje spousta knih, v nichž se dočtete, jak bychom se my lidé měli od vlků učit. Vyznávají svobodu, ale zároveň je tam silné rodinné pouto. A to je kombinace, která mně osobně nejvíc vyhovuje. Bez své pečlivě vybrané smečky si nedokážu představit svůj život.

Spustit audio
autor: Alena Sojková