Richard Krajčo: Kluk, co to má v paži

Jsou kapely, které hrají i déle než Kryštof, ale skoro každá si prošla obdobím útlumu a mlčení nebo si její frontman odskočil na sólovou dráhu. Nic z toho se Kryštofovi nestalo. V čem tkví dlouhověkost a nepřetržitá existence téhle skupiny?

Kluci se mnou měli velkou trpělivost. Přes dvacet let jsem jim dělal taky manažera a chudáky nutil i do toho, do čeho se jim nechtělo. Třeba do kostýmů a pódiové prezentace vůbec. Nebylo jim to po chuti, vždycky namítali: „My jsme konzervatoristi, rozumíš, takové věci neděláme.“ (smích) I když jsme kamarádi z jednoho dvorku, tak to se mnou prostě neměli lehké. Ale když se někdy opijeme a vyprávíme si o tom, tak uznávají, že bez všech těch pro ně nepříjemných věcí bychom asi nikdy nedosáhli toho, čeho jsme dosáhli. Takže to mělo smysl.

Jste pořád kamarádi, nebo už spíš, řekněme, společníci?

Kapela byla pro každého z nás vždycky zásadní. Zároveň jsme ale zůstali těmi kamarády. Aspoň myslím. Já si třeba moc nedovedu představit, že bych vyměnil kamaráda za nějakého lepšího hráče. Mně je jedno, jaký je kdo hráč. Je to prostě můj kamarád. A když ve studiu něco nezvládáme, navzájem si pomůžeme. Máme se v kapele pořád rádi, těšíme se na sebe, známe svoje slabiny i bonusy. A každý dovede potlačit vlastní ego, to je pro dlouhověkost kapely důležité.

„Kapela byla pro každého z nás vždycky zásadní. Zároveň jsme ale zůstali těmi kamarády. Aspoň myslím. Já si třeba moc nedovedu představit, že bych vyměnil kamaráda za nějakého lepšího hráče,“ říká Richard Krajčo|foto:David Turecký

A co peníze? Spousta kapel se rozpadla právě kvůli prachům.

Hned na začátku jsme si určili, jak to s penězi bude. Když se lidi na penězích nedohodnou, začnou se kvůli nim dřív nebo později hádat. A ještě jednu zásadu jsme si hned zkraje stanovili. Zakázali jsme si balit stejné holky. Může to znít srandovně, ale taky to dělá neplechu. Když v Kryštofovi někdo balil holku, tak už ji nikdo druhý balit nesměl.

Už spoustu let žijete v Praze, ale kapela zůstala v Ostravě. Nelitujete, že jste odešel do hlavního města?

Řeknu vám, že když jsem odcházel do Prahy, což bylo někdy v roce 2003, kdy jsem získal angažmá v Národním divadle, bylo mi strašně smutno. Pronajal jsem si byt v Nuslích, kam bychom se vešli dva i tři. A přemlouval jsem kluky, ať jdou se mnou, že to v Praze bude fajn. Ale zůstali doma. Svým způsobem se jim nedivím, nepotřebovali odcházet. Někdy jim i závidím. Jenže přede mnou se tehdy otevřely nové možnosti, nové světy a já toho chtěl využít.

Čtěte také

Nejvíc se trápím, když skládám texty, přiznává zpěvák Richard Krajčo

Jestli se nemýlím, na obalu nového alba Halywůd máte fotku známé ostravské hlušinové haldy Ema…

Tak to jste mi udělal radost. Zatím nikoho nenapadlo pátrat, co to na tom obalu vlastně je. (smích)

Jenže vy jste tu Emu po vzoru slavného nápisu v Hollywood Hills vyzdobili obřími písmeny s fonetickým přepisem Halywůd. To může svádět ke spoustě výkladů. Napovězte.

Obal desky je lehce ironický hold našemu kraji. A Ostravě. To je ten náš moravskoslezský Hollywood. (smích) Titulní píseň je o tom, jak pořád spíš mluvíme a sníme, než konáme. Radši si postěžujeme, než abychom se svým životem něco udělali. Hodně to cítím právě z Ostravska. Když je dobře, všichni jsme hrdinové, mistři světa a olympijští vítězové. Stačí ale, aby bylo jen trošku hůř, a už za to nemůžeme my, ale vždycky „oni“.

Složil jste i písňový hold Milanu Barošovi, legendě fotbalového Baníku Ostrava. Jaký je příběh téhle skladby?

Milan a jeho žena Terezka jsou moji kamarádi a fanoušci Kryštofa, jezdí i na naše koncerty. A jednou mi Tereza zavolala, že Milan bude mít rozlučku s fotbalem, jestli bych pro tu příležitost něco nesložil. Tak jsem udělal coververzi naší písničky Naviděnou, protože je v ní hodně textu a dá se tam odvyprávět celý Milanův příběh. Takže písnička Baroš je původně dárek pro Milana. Ale ukázalo se, že ji lidi rádi poslouchají, kamkoli přijedu, děcka křičí, že chtějí Baroše. A když jsme se ženou připravovali vánoční stream a nechali fanoušky hlasovat o písničky, které by měly zaznít, tak na prvním místě byl duet Srdce nehasnou, druhá byla Vánoční a třetí byl Baroš. Říkal jsem si, že by bylo asi škoda tuhle písničku na nové album nedat. I když se vymyká obsahově i zvukem.

Richard Krajčo: „Obal desky je lehce ironický hold našemu kraji. A Ostravě. To je ten náš moravskoslezský Hollywood.“|foto:David Turecký

Taky nové album Kryštofa ovlivnila pandemická opatření. Prý jste měli natáčet ve Francii?

Album mělo vyjít jindy a za jiných podmínek. Původně jsme měli natáčet v už objednaném studiu sto padesát kilometrů jižně od Bordeaux. Nakoupili jsme letenky a těšili se na natáčení na pláži… Všechno se ale změnilo, přišli jsme dokonce i o část peněz, které jsme museli zaplatit jako zálohu. Nakonec se deska dělala tady, ale zase jsem díky tomu pracoval s lidmi, se kterými bych se asi jinak nepotkal. Přišlo mi to vlastně fajn. Po všech těch zahraničních produkcích, které jsme si zkusili, probíhalo natáčení nové desky v příjemné domácké atmosféře.

V nových písničkách si moc nelámete hlavu s těžkostmi světa, působí pozitivně, uvolněně, radostně.

Je to tak, v tvůrčím smyslu pandemie desku nijak zvlášť nepoznamenala. Žádné velké stěžování, žádné utrpení, naopak, všechno se mi přetavilo spíš do optimismu. A taky jsem trošku rekapituloval, protože jsem si říkal, že Halywůd může být naše poslední deska. Kdo ví. I to jsem se do nových písní snažil ukrýt.

Vyloženě pozitivní je píseň Hned teď, která v době nejtěžší epidemie působila jako recept na zahánění černých myšlenek.

To jo, Hned teď byla napsána jako povzbuzující, motivační věc. Ale jinak jsem nechtěl brečet nad rozlitým mlékem ani kázat, chtěl jsem se vyzpívat z toho, co jsem cítil. Na prvním místě byly emoce a ty byly paradoxně spíš pozitivní. Je to bujará oslava života. Možná mě celá ta koronavirová doba odšpuntovala a já psal lehčí rukou.

Dotkl se nějak koronavirus vás osobně?

Myslíte, jestli jsme onemocněli? No samozřejmě, já jsem to prodělal, žena to prodělala, dcera taky… Moje maminka dokonce skončila v nemocnici. Ale přestože na tom nebyla dobře, pořád jsme se na to koukali s nadhledem.

Máte za sebou desítku koncertů letního turné, po delší době jste opět vystupovali před spoustou lidí. Bylo složité přivést je zpátky do hledišť?

Před tolika lidmi jsme hráli po roce. Loni v létě se taky rozvolňovalo, ale tehdy byly koncerty kapacitně omezeny na dva tisíce lidí. Letos to bylo uvolněnější, měli jsme štěstí, že jsme hráli pro ještě víc lidí. Jsme rádi, že přišli, protože situace nebyla úplně standardní. Pro celou kulturu bylo strašně zmatečné, že nebyla stanovena pravidla. Když chystáte festival nebo letní turné a až v půlce června se dozvíte, kolik může přijít lidí, nemáte jako organizátor moc šanci s tím pracovat. Nikdo ani pořádně nevěděl, jestli budou muset mít návštěvníci testy, očkování, co roušky a tak. My pořádali turné ve vlastní produkci a fanoušky máme věrné, takže to byl i ekonomicky úspěch. Ale stejně jen na Kryštofa mají lidi doma ještě na sto tisíc lístků. Z akcí, které zatím neproběhly. A tak jsme netušili, jestli budou chtít přijít a nebudou spíše čekat.

Na novince Halywůd je jedenáct písní, z nichž čtyři se už nějaký čas v médiích vyskytují. To je dneska běžné, kapely a interpreti přicházejí s novými alby, které soustřeďují třeba i ze třetiny písně, co již vyšly jako singly a klipy. Znamená to, že album, jak jsme ho znali, je mrtvé, že lidé už chtějí spíš jednotlivé písničky?

Je to odraz dnešního digitálního světa. Velká část trhu se přesunula do digitálního contentu, posluchači víc konzumují singly, jak na Spotify, tak na Apple Music nebo YouTube. I kapely, které byly zvyklé vydávat album a k nim třeba jeden singl, vydají dneska singly dva nebo tři, a když vyjde deska, tak rovnou čtvrtý. Přibývá posluchačů, kteří už nechtějí celá alba, nepotřebují je, vystačí si s jednotlivými písničkami. Myslím, že každý dneska čeká, jak to dopadne. O tom, jestli bude formát alba v budoucnu ještě někoho zajímat, rozhodne mladá generace.

Richard Krajčo a Karel Gott nahráli před dvěma lety vánoční píseň. Premiéru měla až 5. listopadu 2020|foto:Universal Music

A jak to vnímáte jako muzikant? Alba konzervují různá muzikantská období a díky albům se k nim můžete vracet.

No, mně teda jeden singl nestačí. Jenže já jsem starej… (smích) Na albu jsem nikdy nehledal jen hitové singly, kolikrát jsem si objevil poklady, které byly úplně jiné než písně, co se pak hrály v rádiích. Přesně jak říkáte, alba mi jako posluchači ukazují, kam interpret dospěl, jestli se nějak posunul, nebo naopak zjistím, že ten muzikant nemá odvahu jít někam dál. Mám pocit, že dneska je strašně málo hudebních fanoušků, převládají spíš konzumenti. Přestali hudbu vnímat tak, jak jsme ji vnímali my, se vším všudy, to znamená – album, turné, plakáty… Mizí fanouškovství.

Týká se to i Kryštofa? Sám jste zmínil, jak jsou vaši posluchači věrní.

Máte pravdu, my ty klasické fanoušky pořád máme. Vyrostli jsme s nimi a oni s námi. Možná v tom spočívá i úspěch našeho letního turné. Posluchači Kryštofa mají pocit, že jsou jeho součástí. Neberou nás jen jako jednohubku na léto.

Mluvil jste o tom, že rád posloucháte starší desky svých oblíbenců. A jak jste na tom se starými nahrávkami Kryštofa?

Moc je neposlouchám. Jen když sestavuju playlisty na různé koncerty a události, kde máme hrát, to si pak naše desky projdu. A musím říct, že někdy jsem překvapený, co najdu! (smích) Ale víceméně v dobrém. Zavzpomínám na dobu, kdy jsme nějakou písničku nahrávali, a třeba si řeknu, že takhle bych ji už dneska nenatočil. Anebo bych to tak už ani neuměl. Jako muzikant i člověk se zkrátka posouváte, zažíváte jiné věci, jinak myslíte.

Říkal jste, že si na deskách nacházíte i svoje osobní poklady, které se často neprosadí masově, ale vás baví. Je i na Halywůdu nějaký takový favorit?

Mám hrozně rád Vohul basy. To je moje rekapitulační píseň, ve které jsem se vyzpíval ze všeho, co jsem zažil, co mám rád a za co jsem fakt vděčný. Ta skladba má i osmdesátkový sound, protože v ní zpívám o dětství a o tom, jak to všechno začalo, a přišlo mi, že takový zvuk jí sedne jako ulitý. Ještě mám rád písničku Chci žít, což je zase trošku protestsong, je to asi nejalternativnější skladba na albu. A zmíním i písničku Koupím celý vesmír, kde je zase nejvíc nadsázky. Napsal jsem ji na pláži v Dubaji a představoval jsem si při tom, jaké by to asi bylo, kdybych byl tím týpkem, o kterém zpívám. Klukem, který má všechno v paži a už si jenom žije tak, jak chce a jak se mu to líbí. A koupí celý vesmír…

Zanedlouho to budou tři desítky let, co v Havířově vznikla kapela Kryštof|foto:Universal Music

Ani jednu z těch tří písní jste na singl nevybrali. Nebo ji nevybral vydavatel? Do jaké míry můžete jako autor ovlivnit to, co bude z vaší desky nabídnuto do rádií? Názor vás jako autora a interpreta nemusí být stejný s tím, na co sází label.

To nemusí. Ale my už od začátku fungujeme tak, že si singly vybíráme sami, a klipy, které k singlům vzniknou, si taky točíme podle svého. Vždycky to tak bylo. Když jsme ještě vydávali u EMI, řekl mi šéf toho vydavatelství Vladimír Kočandrle: „Ty jsi už tolikrát šlápnul do lejna a vždycky ti to prošlo, že už tě nechám dělat, co chceš!“ To bylo v roce 2002, kdy jsme měli po naší první desce. Od té doby máme totální svobodu.

Ještě před nějakými deseti lety se o vás psalo jako o zpěvákovi a herci. Před kamerou se ale už moc neobjevujete. Byl tím klíčovým okamžikem odchod z Národního divadla v roce 2013? Připomenu, že to bylo na protest proti odvolání tehdejšího ředitele zlaté kapličky.

Ne, to s tím nesouviselo. Já si musel obecně vybrat, co bude pro mě zásadní. A vybral jsem si kapelu. Už nešlo zvládat rodinu, kapelu a do toho se naplno věnovat herectví. Ale zůstal jsem aspoň v Divadle Ungelt, kde dodneška hraju s Davidem Švehlíkem ve hře Deštivé dny. Prý je to nejúspěšnější inscenace Ungeltu, momentálně ji hrajeme deset let. A v Ungeltu mě čeká i nová inscenace, sice až za dva roky, ale čeká. Dneska mám herectví už jen jako koníčka, když je čas, tak něco vezmu, když není, nedá se nic dělat.

Čtěte také

Nevěděl jsem, co dabuju, vzpomíná Richard Krajčo na svoji roli Bleska McQueena

Co všechno už jste jako herec odmítnul?

Spoustu věcí. Často je mi to i líto, protože jsem se neobjevil v mnoha posléze úspěšných projektech, ale nedalo se to zvládnout. Moje děti jsou pro mě důležitější než postavit se před kameru.

Před rokem jste se nicméně před kamerou přece jen objevil – ve dvojdílné televizní krimi Jiřího Svobody Vysoká hra. Proč jste kývnul zrovna na tuhle nabídku?

Mám Jirku Svobodu hrozně rád. Je to moudrý člověk a baví mě si s ním povídat. Ta nabídnutá role byla navíc moc hezká, scénář a obsazení taky, v Mirkovi Donutilovi a Ondřeji Vetchém jsem měl super parťáky. Hrozně jsem se na natáčení těšil, protože jsem si říkal, že konečně zase vystoupím ze své komfortní zóny. Nicméně tu roli jsem původně odmítl. (smích) Jenže Jirka na to šel chytře, zavolal mojí ženě Karin, kterou učil na FAMU, a začal ji přesvědčovat, že to musím vzít, že ani nemá jinou variantu. Tak silně apeloval na naši rodinnou radu, až si Karin scénář přečetla a řekla, ať si ten čas udělám. Přemluvila mě – a já byl nakonec rád.

Vaše manželka, režisérka Karin Babinská, má zjevně velké slovo. Kdyby sama zase točila a svěřila vám hlavní roli, tak byste asi musel taky souhlasit, ne?

Asi jo, to bych asi musel… (smích) Ale Karin už točit nechce, láká ji spíš psaní. Dostala se k tomu právě přes film. Napsala filmový scénář Za sny, sehnala dokonce zahraniční koprodukce, nejdřív dánskou, pak holandskou. Ale pak bohužel nedostala český grant, protože podle posuzovatelů byl scénář moc komerční. Celý projekt spadnul pod stůl a padly i ty koprodukce. Karin se naštvala a rozhodla se scénář přepsat do stejnojmenné knihy. Tím se vlastně vydala na spisovatelskou dráhu. Ale nedávno jsme spolu, původně spíš ze srandy, vymysleli desetidílný sitcom a kupodivu přišla nabídka to celé realizovat. Takže příští rok v červnu bychom měli točit seriál, v hlavní roli se mnou a s Davidem Švehlíkem. Už jsem si na to vyhradil místo v diáři, takže to vypadá hodně reálně.

Jak moc máte plný diář?

Dost. (smích) Třeba teď je plný do konce roku 2022. Příští rok mám komplet konkrétně dané, co budu dělat, dokonce jsem tomu už přizpůsobil i termíny dovolené. Aspoň vím, co mě čeká.

Celý rozhovor s Richardem Krajčem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.