Cesta do Gruzie. Jak dnes vypadá kavkazská země plná prastaré kultury a granátových jablek?

25. říjen 2021

Spisovatelka Věra Nosková se v reportáži z cesty do Gruzie svěřuje se svým gastronomickým i cestovatelským potěšením, ale i s překvapením z vysoké nezaměstnanosti či zprivatizovaného zdravotnictví.

Letadlo dosedlo na ranvej letiště v gruzínském hlavním městě Tbilisi kolem půl desáté v noci. Věděli jsme už, že do centra nejezdí městská doprava, byla totiž rozhodnutím vlády dočasně zrušena kvůli pandemické nákaze a místo ní nastoupily taxíky. Ten náš, objednaný online, sice nepřijel, ale před letištěm se jich hemžily desítky. S jedním z nich jsme usmlouvali odvoz k hostelu vzdálenému dvacet kilometrů na 15 eur. A už jsme svištěli tichým elektromobilem teplou zářijovou nocí, minuli jsme několik nasvícených velkých křížů, neboť jsme se ocitli v zemi, která přijala křesťanství už ve 4. století a v níž se naprostá většina obyvatel upíná ke gruzínské pravoslavné církvi. Taxikář nás dovezl až k vrátkům hostelu v zapadlé ulici, kterou bychom bez něj nenašli. Pokoj byl úhledný a dobře vybavený, i se snídaní vyšel pro dva na šest set korun.

Smutné posmívání

Příští dny byly horké, ocitli jsme se vlastně v subtropech. Obdivujeme voňavé, výstavní a velmi chutné ovoce ve stáncích včetně fíků a granátových jablek, rajčata mají skvělou chuť, jakou už u nás skoro neznáme. Nepřekvapuje nás skvělé zásobování mnoha druhy vodky, Rusko je za rohem a pro Gruzii je největším zdrojem turistů. Zboží je dost, ale kupců není příliš, dozvídáme se, že je tu vysoká nezaměstnanost, země má takzvanou malou ekonomiku, hodně mužů odchází za prací na Západ.

Tbilisi je stejně jako Praha rozložené na kopcovitém terénu, do starého města jezdívala lanovka, teď je ovšem pozastavená spolu s MHD, takže stoupáme příkrými ulicemi k dřevěným domům s předsazenými vyřezávanými balkony, kráčíme po prastaré dlažbě z kočičích hlav, míjíme katedrálu Sioni z 5. století, kostel gruzínských králů Metechi ze 13. století, je tu i bazilika ze 6. století a synagoga. Tady jsou domy a domky opečovávané, chrání je UNESCO, zato v ulicích dole až příliš často vídáme rozpadlé barabizny na spadnutí, u nás by statici zasáhli, ale tady v nich dokonce sem tam někdo bydlí, jak usuzujeme z rozvěšeného prádla. Nutkavě ty domy těsně před zřícením fotíme, smutně se jim posmíváme.

Nepovedený výlet

Gruzie je prastará země s bohatou kulturou, po celou svou historii těžce zkoušená, přepadávaná, sužovaná sousedy a nájezdy. Tbilisi má i moderní část s originálními budovami, mezi nimiž vyniká svou bizarností Justiční palác, který vypadá jako trs bílých hub. Máme tu domluvené setkání s přáteli ze Slovenska, s Peterem plánujeme, že se zítra pojedeme podívat do Gori, rodiště Stalina. Jedeme tam takzvanou maršrutkou, malým autobusem. Syn Jiří a Peterův parťák Robert prohlašují, že na muzeum Stalina nemají žaludek. Po hodině strávené v paláci propagandy masového vraha a psychopata jim v duchu přitakáme. Jen jsem chtěla vidět, jestli je tu Stalin zobrazen komplexně, i s gulagy, hladomory a nesmyslným vražděním. Není. Je opatrně adorován, pryč odtud.

Abychom s Peterem po prohlídce muzea uklidnili rozbouřený žaludek, jdeme něco málo sníst do malého bufetu, jenže majitel naší skromné objednávce nevyhoví a snáší nám chutná jídla, restovanou zeleninu, skvělé saláty, trochu masa a jako zákusek baklavu z ořechů, medu a trošky listového těsta, jejíž původ je asyrský a sahá až do dávné Mezopotámie. Ovoce, zmrzlina, trocha vína… A pak sklapla past, cena za tuhle hostinu je vysoká jako kavkazské štíty. Vypotáceli jsme se přejedení a s odmocněným obsahem peněženky. No ale stačí dva tři dny skoro nejíst, a budeme na svém rozpočtu.

Přitahuje nás Kavkaz

Zvláště syna Jiříka, který je fotograf krajinář, přitahují na našich cestách fotogenické hory a Kavkaz je opravdu vysoká výzva. Balíme a přemisťujeme se maršrutkou do Mestie, což je horské městečko v severozápadní Gruzii v nadmořské výšce kolem patnácti set metrů. Městem protéká řeka Mulchra hluboko zaříznutá do terénu. Jsme v horách, na úrovni naší Sněžky, u nás pomalu začíná podzim, ale tady je stále žhavé léto. Ubytováváme se u manželů provozujících maličký penzion ve vlastním domě, snídáme u nich v kuchyni domácí chléb a jogurt plus další dobroty, které připravuje hospodyně a bývalá lékařka Nanu. Její manžel Tomas býval náčelníkem policistů, oba to jsou hodní a milí lidé. Dorozumíváme se jakžtakž rusky, jeden večer je ale naše výměna informací mnohem bohatší díky jejich dceři, která ovládá angličtinu. Ptám se jí mimo jiné na výboje místních feministek, ale říká, že nic takového v Gruzii neexistuje, neboť si tam jsou muži a ženy rovni. U vás na Západě ne? podivuje se se nad hnutím MeeToo a hysterickou korektností, o níž se dočítá díky své angličtině.

Městečku Mestia dominují takzvané Svanetské věže, jsou z kamene a ze středověku. Typické svanetské opevněné obydlí sestávalo z věže, sousedního domu a dalších staveb obklopených obrannou zdí. Věže sloužily jako nedobytný úkryt v případě nájezdů, chránily obyvatele před lavinami, ale také se v nich prý schovávaly rodiny před krevní mstou sousedů. Tento barbarský zvyk vražedné nenávisti se tu udržel téměř po tisíc let a přetrval až do dvacátých let 20. století, znovu se totiž rozhořel v začátcích sovětského státu. Nanu si hořce stěžuje na nedostatek peněz, Tomas si nestěžuje, vyrábí gruzínský koňak a má radost, když si dáme, ačkoliv sám nemůže pít, je po operaci srdce. Její náklady rodinu ekonomicky hodně poškodily. Gruzínské zdravotnictví je sice na poměrně dobré úrovni, je ale privatizované, takže dostupné jen pro ty, kteří si ho mohou dovolit. „I když máme zdravotní pojištění, nepokrývá všechny nutné náklady,“ dozvídáme se od Tomase.

Pod nejvyšší horou Gruzie

Z Mestie je to do Ušguli 56 kilometrů, jedeme s řidičem, který tam má cestu, neboť vysoko v horách žije, vlastní tam i jednu z kamenných věží. Ušguli se nachází v údolí podél horního toku řeky Inguri na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary (5201 metrů nad mořem), leží v nadmořské výšce 2200 metrů a patří mezi nejvýše položené vesnice v Evropě. Některé budovy jsou jako součást Horní Svanetie zapsány na seznamu UNESCO. Silnice byla zpočátku celkem sjízdná, čím blíže k Ušguli, tím se zhoršovala a ke konci jsme se kodrcali po nezpevněné cestě na okraji hluboké propasti, na jejímž dně zběsile pádila řeka. Cestou zastavujeme na chvilku u řeky, na břehu má paní stoleček s vystavenými polodrahokamy, mezi nimiž převládají křemeny s velkými krystaly. Jeden z nich kupuji manželovi, už pro to místo se štíty Kavkazu, s dravou řekou a atmosférou. Dvacet minut po příjezdu do Ušguli začíná pršet a fotograf se kaboní. Dáváme si v primitivní prodejničce pivo, vše kolem je šedivé, kamenná vesnička se svými věžemi zčernala. Ale další den je slunečný, a tak vyrážíme znovu a Jirka má tentokrát dobré fotografické úlovky. V zimě bývá tenhle kout zapadaný sněhem a odříznutý od světa.

Lanovkou blíž k nebi

Další den se vypravíme opět do hor, které obklopují Mestii jako obři, tentokrát vyjíždíme do půlky kopce lanovkou (její horní část se opravuje), a tam se pustíme nejdříve cestou a později necestou ke vzdálené vyhlídce s restaurací. Čistá šťavnatá krajina se zdravými lesy a spoustou hořců podél cesty, shora nás opéká slunce, divím se, že vysoko v horách a v září je tu horko jako u moře v Thajsku, jdeme ale pořád vzhůru a po pár kilometrech v sandálech, které do hor nepatří, toho začínám mít dost. Kde by se tu vzala nějaká restaurace, ošklíbám se v duchu, protože nahlas si na našich cestách nikdy nestěžuji, ale je to jako vždycky, pravdu měl Jiří a po dvou hodinách je před námi velká venkovní hospoda, kde si dáváme vysněné pivo, protože zteplalé vody máme už po krk. Pohled z této vyhlídky a osvěžovny na štíty Kavkazu se neokouká, vzduch je jako mýdlová bublinka. Vedle sedí dva Gruzínci, zasněně hledí do dálek, poté na své pivo, načež jeden vytáhne kytaru a oba spustí sytými hlasy gruzínskou píseň. Oslava neopakovatelné chvíle.

Mladý pár se zájmem o focení začne zpovídat Jirku, co to má na objektivu, a on jim vysvětluje princip polarizačního filtru. A protože nám dala cesta sem zabrat, rovnou se zkusí zeptat, zda by nás nehodili zpátky dolů do Mestie. Prý rádi.

Za půl hodinky nasedáme do malého elektrického bavoráku, v Čechách nevídaného. Chlapi si cestou anglicky vyprávějí o svém byznysu – Jirka vydává knížky a řidič má firmu na zateplování budov, což se v horách hodí. Doma zjišťuji, že mě horské slunce ožehlo do růžova.

Čtyři dny v Kazbegi

S dojetím se v Mestii loučíme s báječnou Nanu a jejím laskavým manželem Tomasem. Cestovatelský neklid nás žene devět hodin maršrutkou zpět do Tbilisi, kde přespíme, a druhý den jedeme tři hodiny do Kazbegi, zvané též Stepancminda. Je to větší vesnice u severní hranice s Ruskem a leží přímo pod horou Kazbek (5047 metrů nad mořem). Jiří tu objednal pokojík v malém penzionu s přímým výhledem na majestátní horu. Na kopci před ní stojí malebný kostelík Nejsvětější Trojice Cminda Sameba. Tady je už chladněji, vytahuji prošívanou bundu.

Kdo z místních má auto, vozí turisty po mizerné cestě ke kostelu. Je to jen šest kilometrů, ale řidiči (křesťané) požadují na místní poměry nekřesťanskou sumu padesát lari, pětkrát víc než za tříhodinovou cestu z Tbilisi. Jedno lari je totiž sedm našich korun.

Granátová jablka, Gruzie, Kavkaz

Pobyli jsme v Kazbegi čtyři dny, zafotili si, trpěli zimou, v noci klesla teplota na pouhých šest nad nulou a bytná topila pouze v noci, takže jsme i uvnitř seděli v bundách. Postihla nás cestovatelská metla, střevní ataka, takzvaná pomsta Kavkazu… Nepříliš vyvedený výlet.

Po třech dnech jsme se vrátili do horkého hlavního města a ubytovali se v témže hotelu, v němž jsme bydleli před odjezdem. Jiří si předsevzal, že příště se pokusí dát dohromady partu fotografů, pronajmou si v Gruzii auto a budou objíždět impozantní Kavkaz. A já si jako vždy říkám: holka, už toho nech, dost bylo cestování, trmácení, nejlíp je doma. A slabý hlásek ve mně si vede svou – kam se vydám příště?

 

autor: Věra Nosková
Spustit audio

Související