Režisér Peter Bebjak: Devadesátky byly bláznivá doba
Peter Bebjak vystudoval herectví a režii. Dnes je známý jako režisér a producent. Natočil kultovní horor Trhlina nebo historické drama Zpráva, které Slovensko vyslalo do klání o Oscara. Je úspěšným televizním tvůrcem. Za série Spravedlnost a Herec obdržel České lvy a jeho Devadesátky se staly nejúspěšnějším seriálem České televize za poslední dvě desetiletí. Zkraje roku je na obrazovce sledovalo v průměru přes dva miliony diváků.
Seriál Devadesátky se stal fenoménem určitě i proto, že zabrnkal na strunu nostalgie, s níž se dnes ohlížíme za obdobím, kdy se Česko a Slovensko otevřely světu, se vším pozitivním i negativním, co k tomu patřilo. Jak jste prožíval „devadesátky“ vy, co pro vás ta dekáda znamenala?
Studoval jsem. Vlastně celá devadesátá léta. Od roku 1989 do roku 1999 jsem byl studentem Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, nejdřív oboru loutkoherectví, odkud jsem přešel na herectví a nakonec jsem si přidal ještě režii. Devadesátky jsem vnímal asi jako všichni ostatní. Občas někde vybuchlo auto, ve kterém to roztrhalo pár mafiánů, jindy zase vyletěl do povětří tenisový kurt. Dokonce i ze vsi, odkud pocházím, zmizelo pár lidí, o kterých se pak nevědělo, kde jsou a co se s nimi stalo. A mám i jednu konkrétní vzpomínku. Když jsme se jako studenti účastnili bratislavského filmového festivalu, v recepci hotelu, kde probíhala festivalová party, jsme viděli ležet mrtvolu přikrytou plachtou a všude kolem se povalovaly zbraně.
To mluvíte o známé přestřelce v hotelu Danube v Bratislavě v roce 1997?
Ano, to byla ta známá brutální poprava jednoho košického bosse. Po střelbě v hotelu ještě přežil, převezli ho na ARO do nemocnice na Kramároch a až tam ho odpravil přes okno z protější budovy zabiják se samopalem. Jakkoli to alebylo v devadesátých letech na Slovensku divoké, vždy se to odehrávalo mezi mafiány samotnými. Jasně že to někdy odnesli i nevinní podnikatelé nebo obyčejní lidé, ale většinou si mafiáni dokazovali svou sílu navzájem.
Nám tady připadá, že devadesátá léta byla v Čechách co se týče páchání trestné činnosti hodně šťavnatá, ale jak to tak popisujete, kam jsme se hrabali na Slovensko.
Myslím si, že to tak opravdu bylo. U nás na Slovensku byly devadesátky velmi krvavé, krvavější než v Česku. V každém větším městě operovaly dvě tři skupiny mafiánů, které mezi sebou tvrdě bojovaly. Předobrazem slovenských gangů byly italské mafie, fungovaly podobně, všechno se řešilo silou a zabíjením, eskalováním napětí.
Ve svých filmech a seriálech se hodně obracíte do historie Česka, Slovenska i Československa. Vybíráte si historické látky a scénáře záměrně, cítíte v nich dramatický potenciál?
Nejen to. Zobrazení těch bouřlivých událostí má současně upozornit diváky, že je třeba být pořád ve střehu. Ve filmu Zpráva je zpracován příběh z časů, které se snad už nikdy nevrátí, ale současnost nám potvrzuje, že ohrožení může přijít z úplně jiné strany, než bychom čekali. Neměli bychom dopustit, aby se opakovaly staré chyby. Proto je třeba dávat pozor na projevy nenávisti ve společnosti. Extremismus začal na Slovensku velmi posilovat, myslím ale, že nejen na Slovensku, že to je celosvětový trend. V obdobích, kdy vládne strach, ať už je vyvoláván migrační krizí, nebo covidem, mají lidé větší tendenci naslouchat extrémním názorům, které pojmenovávají nepřítele. Část lidí to pak opakuje jako svou mantru a sociální média pomáhají nenávistné názory rozšiřovat. Když člověk, šířící na internetu nenávist, registruje, že jeho názory druzí sdílejí a lajkují, dává mu to křídla. Na Slovensku se i díky sociálním sítím dostali do parlamentu neonacisti.
Čtěte také
Myslíte Kotlebovce?
Ano, myslím Lidovou stranu Naše Slovensko. To je největší průšvih, že se extremistické názory téhle strany jejím zvolením do parlamentu jako by legimitizovaly. Generální prokuratura na tu stranu podala žalobu, ale tak ji zpackala, že u soudu neprošla, musel ji zamítnout. Tím pádem se LSNS opět legalizovala a lidé si můžou myslet, že na názorech, které strana šíří, není nic trestného. Nenastavily se hranice, za které už není možné jít. Je to jako se sociálními sítěmi. Lidé se mohou domnívat, že když někdo na internetu navádí k trestnému činu, nic to neznamená – protože za takový status ještě nikdy nikdo nebyl odsouzen. A tudíž ani potrestán.
Na něco je zkrátka demokracie slabá.
No ano, vždyť to je přesně ten Havlův výrok, že větší problém mají v demokracii lidé, kteří její principy dodržují, než ti, kteří je zneužívají.
Před dvěma lety jste natočil film na motivy útěku dvojice vězňů z lágru v Osvětimi. Příběh Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera, kteří podali první detailní zprávu o fungování nacistických koncentráků a zachránili tak tisíce životů židovských občanů, alespoň donedávna nebyl v Čechách příliš známý, na rozdíl třeba od příběhu Nicholase Wintona. Čím si to vysvětlujete?
Ten příběh jsme dlouho neznali ani na Slovensku, to je ještě větší průšvih. Je to asi tím, že po válce přišli k moci komunisti, kteří provolávali slávu sovětské armádě a vytvářeli úplně jiné hrdiny. Holocaust nebyl až takové téma. A devadesátá léta, to byly celkově bláznivé roky, pro návrat do historie a k takto ožehavým tématům zvlášť nebyl prostor. Čin Wetzlera a Vrby tak dlouho žil jen v povědomí pár lidí z Židovské obce. Proto pro mě bylo tak důležité natočit o tom film. Kolikrát se vám stane, že můžete vyprávět o lidech, kteří měli tu sílu ovlivnit dějiny.
Film Zpráva je natočen nesmírně sugestivně. Vězni plánují útěk v barácích vedle hromad nahých mrtvol, noční záběry osvětluje žlutavý svit ze spalovacích pecí. Je dnes tahle syrovost nutná? Jsou současní diváci už tak otrlí, že je nezbytné servírovat jim film o holocaustu takhle „natvrdo“?
My to tak natočili, protože jsme považovali za důležité, aby diváci pochopili, z čeho vlastně Wetzler a Vrba utíkali. Aby pochopili šílenost doby a místa, kde se Židé ocitli. Přesněji řečeno, kam byli prodáni, protože Slováci jak známo své židovské spoluobčany prodávali – platili Němcům za to, aby slovenské Židy dostali ze země, aby se jich zbavili. Takže ta sugestivita je důležitá, ne samoúčelná. Šlo nám o to, ukázat důležitost mise Wetzlera a Vrby, kteří utíkali z tábora, kde smrt byla součástí každodenní reality. Vězni s ní žili každou sekundu. Když večer usínali na pryčnách, mohla se jich ráno probudit klidně jen polovina. Protože někteří v noci zemřeli anebo si nějaký dozorce usmyslel a sebral jim život, aniž by k tomu měl jakýkoli důvod. Každý v lágru věděl, že může kdykoli přijít selekce a oni se ocitnou v plynové komoře. Osvětim byla továrna na smrt a Vrba s Wetzlerem velmi exaktně popsali, jak mechanismus té továrny fungoval.
Čtěte také
Vyrovnalo se podle vás Slovensko s rolí, kterou sehrálo ve druhé světové válce? Je asi hrozné žít v zemi, kde před pár desítkami let lidé inkasovali za udání židovského spoluobčana – mimochodem, prý se „za Žida“ vyplácelo 500 korun…
A to byly v té době nějaké peníze! Ale Slovenský štát moc dobře věděl, co za tu sumu získává. Židovský majetek. V rámci arizace ho mohli obdržet ti slovenští občané, kteří státním úředníkům pomáhali. Víte, pokusy o vyrovnání se s minulostí na Slovensku proběhly, ale mezi lidmi stejně pořád přetrvává názor, že za Slovenského štátu „bolo dobre“. Ale v čem konkrétně bylo dobře? Slováci odcházeli do války a sedmdesát tisíc slovenských Židů bylo posláno na smrt. A že se Slovensku vyhnula fronta? Ale za jakou cenu, vždyť jsme spolupracovali s nacisty! To přece nelze považovat za výhru. Ještě štěstí, že přišlo Slovenské národní povstání a z největší hanby nás vykoupilo.
Ve filmu Zpráva je promluva uprchlíků z Osvětimi se zástupcem Červeného kříže, který se jejich výpovědi zjevně zdráhá uvěřit, má za to, že přehánějí. Ten filmový dialog je mrazivě aktuální: taky dnes lidé zpochybňují i to, pro co jsou nezvratné důkazy, od holocaustu po ruský teror na Ukrajině. Je v naší přirozenosti vytěsňovat zlo, dokud se nás bezprostředně netýká?
Nejspíš ano, vezměte si, že jsme se za ty desítky let o moc dál nedostali, pořád ještě najdete lidi, kteří vám budou tvrdit, že země je placatá. Nedokážu pochopit, jakým blbostem jsou i dnes lidé ochotní věřit, ale stejně tak zůstává rozum stát nad tím, čemu nevěří. Ani zprávě Wetzlera a Vrby nebyla dlouho věnována odpovídající pozornost. Převládaly obavy, že by ji lidé mohli považovat za propagandu. Proto byly nejprve zveřejňovány jen úryvky, až později se zpráva v osekané podobě dostala do tisku.
V rozpravě Wetzlera a Vrby s úředníkem Červeného kříže zazní z jeho úst, že zkusí s Němci o situaci v lágrech vyjednávat. Na to vykřikne jeden z vězňů: „Nevyjednávejte s vrahy. Zničte je!“ Bombardování lágrů by přitom znamenalo jistou smrt i pro samotné vězně. Byla by pro ně vykoupením?
Určitě, pro spoustu z nich. Velká část vězňů si říkala, že kdyby přišlo bombardování, aspoň něco by se událo. Získali by tak důkaz, že na nich venku ještě pořád někomu záleží. Ta smrt jim stála za to.
Považujete Zprávu za svůj srdeční film, výjimečný, aspoň v kontextu vaší filmografie?
To je těžká otázka. Snažím se, aby každý můj film vyprávěl o něčem jiném a aby každý měl jedinečný příběh. Tím pádem je pro mě výjimečný každý film. Každý vzniká v jiném období, vypráví o jiných tématech, v různorodých žánrech. Rád se žánry nechávám inspirovat a baví mě hledat adekvátní výrazové prostředky. V každém žánru se musí člověk svým způsobem učit. Pomáhají mi v tom moje televizní projekty, kde si vyzkouším hodně věcí, které pak můžu zužitkovat ve filmové tvorbě.
Natočil jste i několik hororů. Pravidla tohoto žánru jsou asi obzvlášť tvrdá, ne?
Je to tak. Když jsem v roce 2012 připravoval svůj první horor Zlo, psali jsme scénář s mým přítelem Andrejem Dúbravským a brali jsme to spíš jako takovou rodinnou zábavu. Ale brzy jsme si uvědomili, že u hororu musíte pečlivě zvažovat, jak příběh pojmout, jak stupňovat napětí, v jaké části naopak zvolnit. Jen připravit tu klasickou hororovou scénu, při které se divák lekne, není jednoduché. Na horor se dobře kouká, ale natočit ho vyžaduje soustředění a taky určitou praxi.
Do kin právě vstupuje váš nový film Stínohra. Jak byste ho charakterizoval a třeba i žánrově zařadil?
Asi jako thriller o pomstě. Nebo o snaze o odpuštění – takhle to formuloval Hynek Čermák, který v něm hraje jednu z hlavních rolí. Já bych řekl, že Stínohra je o snaze vyrovnat se s něčím těžkým. Hodně lidí prožije události, se kterými se bolestně vyrovnává. Existuje teorie o pěti různých fázích smutku, od popírání po smíření. Stává se, že se člověk v jedné z těch fází zacyklí. Není schopný pokročit a dopracovat se katarze, smíření se s tím zlým, co ho potkalo.
Většina vašich filmů a seriálů má výrazného ústředního hrdinu, což předpokládá i autentického hereckého představitele. Ať už to byli Tomáš Maštalír v Čáře, Ondřej Vetchý ve Spravedlnosti, nebo to je Milan Ondrík ve Stínohře. Jak ty herce hledáte?
Vždycky jsem chtěl pracovat s dobrými herci, s takovými, kteří s vámi film vlastně spoluvytvářejí. Ale od snímku Čára si dávám záležet i na tom, abych projekt, který má jít do kin, obsadil herci, kteří diváky donutí do toho kina zavítat. Vždycky mi přišlo líto filmů, do kterých tvůrci vloží spoustu energie a času, ale vlivem nedostatečné podpory v PR se lidi ani nedozví, že vznikly. Proto je dobré obsazovat i herce, které lidi znají.
Velká herecká jména ale někdy znamenají i velké problémy na place.
Nejhorší jsou herci – prudiči, kteří mají tendenci mluvit do scénáře, nebo to rovnou sami režírovat. Takoví herci vám můžou zkazit celý film. Nerad chodím na natáčení se sevřeným žaludkem z toho, co zase takový prudič udělá, co se mu nebude líbit tentokrát. Ale pozor, jsou i herci – prudiči, u kterých se to vyplatí vydržet. I když jsou nesnesitelní, může se stát, že budou nakonec přínosem.
Celý rozhovor s Peterem Bebjakem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Do kin přichází Zpráva režiséra Petera Bebjaka. Vypráví o útěku dvou vězňů z koncentračního tábora
Snímek zachycuje obdivuhodný čin dvou mladých židovských vězňů, kteří utekli z Osvětimi a dokázali přesvědčit svět o hrůzném fungování koncentračního tábora.
-
Slovenský bermudský trojúhelník: pravda, nebo filmová fikce? Do českých kin vstupuje Trhlina
Mají i Slováci svůj vlastní bermudský trojúhelník? Do českých kin vstupuje mysteriózní thriller Trhlina.
-
Devadesátky očima historičky: Ta doba je na reflexi až příliš čerstvá, všichni v tom jedeme
Jak moc se do naší reflexe první porevoluční dekády promítá nostalgie? A odkdy se vůbec dá hovořit o objektivním hodnocení dějin?
