Doba potřebuje reálné hrdiny, říká režisér Peter Bebjak

S jakým záměrem se Alfred Wetzler a Rudolf Vrba odhodlali k útěku?

Primární bylo, aby se dostali na Slovensko a sepsali exaktní informace o tom, jak funguje továrna na smrt. Byli k tomu vybráni Slováci, protože z Osvětimi je nejblíž slovenská hranice. Slovensko sice kolaborovalo s nacistickým Německem, ale na jaře 1944 tam ještě nebyla německá armáda, ta přišla až potlačit povstání. Existovala tedy šance, že se jim podaří přejít a najít cesty k slovenskému odboji.

Jak to probíhalo?

Útěk zahájili sedmého dubna, kolem dvacátého došli do Žiliny. Získali spojení a tři dny sepisovali zprávu. Spěchali, aby byla co nejdřív doručena do Maďarska, protože se vědělo, že se připravuje odsun maďarských Židů do Osvětimi. Pak se měl o jejich zprávě dověděl svět.

V jednom britském dokumentu se uvádělo, že oba muži se skutečně dostali do Budapešti, do tamní židovské komunity, kde o této skutečnosti nic nevěděli. Jenže tam odmítali jejich zprávě uvěřit – aby prý nevznikla mezi Židy zbytečná panika.

Ano, tak to bylo, a smutné na tom je, že představitelé tamní židovské obce dávali přednost vyjednávání s Eichmannem, dávali nacistům peníze a techniku. Vyměňovali osudy a životy budapešťských Židů, kteří tam ještě chvíli mohli zůstat, a zapomínali přitom na osudy dalších stovek tisíc už deportovaných.

„Divák, který film sleduje, by měl vnímat, co hrdinové cítí. Místo mnoha slov jsme se snažili akcentovat obraz,“ říká Peter Bebjak o svém filmu Zpráva|foto:Hana Slívová, Český rozhlas

Významné sdělení Zprávy je obsaženo především ve třetí části, kdy se uprchlíci snaží přesvědčit představitele Červeného kříže o pravdivosti svého svědectví, že Osvětim je vyhlazovací tábor s tisíci mrtvých denně.

Je to nejdůležitější scéna. Ale v našem příběhu jsme museli zachytit také život v koncentráku, aby diváci pochopili, odkud a proč utíkají. Aby vnímali jejich hrdinství i nesmírné nebezpečí, že mohou být prozrazeni, nebo to nevydrží, protože jsou fyzicky slabí a vyčerpaní. Že jejich mise může selhat. Zachraňovali nejen vlastní životy, ale nesli důležité poselství.

Váš film má jisté televizní znaky – což u vás, tvůrce seriálu Herec i dalších televizních (nejen) krimiseriálů není překvapivé. Kamera staví na detailu, nahlíží do nitra protagonistů sugestivními pohledy do tváří.

Při práci s kamerou bylo pro nás důležité, aby se podařilo zesubjektivizovat zvláště některé pasáže, co nejvíc se dostat postavám pod kůži. Divák, který film sleduje, by měl vnímat, co hrdinové cítí. Místo mnoha slov jsme se snažili akcentovat obraz. S kameramanem Martinem Žiaranem spolupracujeme už dlouho a vždycky hledáme způsob, který pro dané téma nejlépe funguje. Tady nám šlo o to, abychom tři různé části filmu taky různě snímali. První část líčí život v táboře, druhá útěk, třetí debatu s představitelem Červeného kříže natočenou na jeden záběr. Celé to směřuje právě k této závěrečné části.

Snímek je příběhem obdivuhodného osobního hrdinství. Proč se o něm dlouho skoro nic nevědělo, a dodnes málo ví?

Za komunistů se holocaust moc neventiloval, protože oni měli své hrdiny: komunisty, partyzány, Rudou armádu. Stavěli do popředí hlavně jejich hrdinství. Ani později se však Wetzlerův a Vrbův čin netěšil pozornosti. Společnost řešila jiné věci, přechod k demokracii, vypořádání s komunistickou minulostí. Pak se dělil společný stát. Historická témata zůstávala v pozadí.

Proč tenhle atraktivní příběh neobjevili filmaři?

I kdyby někdo chtěl na toto téma natočit na Slovensku film, v devadesátých letech to nebylo reálné. Byl by velký problém ho vůbec ufinancovat. Dokud nevznikl audiovizuální fond, na Slovensku se točily jeden dva hrané filmy za rok. Prostě jsme na to potřebovali čas, museli jsme k tomu dozrát. Nejen my, ale i společnost. Takže není divu, že od momentu, kdy jsme si řekli, že do toho projektu jdeme, uplynulo osm let.

A pak přišla pandemie a překazila premiéru...

Ano, čekali jsme na ni dva roky.

Jak jste se s tématem útěku vůbec setkal?

Herec Ivan Šándor mi donesl knihu Alfreda Wetzlera s tím, že je to velmi silný a zajímavý příběh. Překvapilo mě, že jsem ho vůbec neznal. Nevěděl jsem, že takoví lidé žili, a tím, co udělali, vlastně ovlivnili dějiny.

Noel Czuczor a Peter Ondrejička ve filmu Zpráva|foto:Evolution Films

A mohli je ovlivnit víc, mohli zachránit ještě více životů, kdyby jim tehdy Spojenci naslouchali.

To je na tom nejsmutnější. Museli asi prožívat velkou frustraci, vždyť všechno, o čem podali zprávu, na vlastní kůži zažili, měli konkrétní údaje!

Zprávu Slovensko vysílá do klání o Oscara. Jaké má ohlasy?

Kritiky jsou vesměs pozitivní. Pro nás je ale stejně důležité, že v Česku i na Slovensku se dělají projekce pro školy. Je třeba vybírat pro mládež závažná témata a mluvit o nich. Tak, jako to například dělá Památník ticha, kde se film také promítal. Když o důležitých historických tématech mluvíme s mladými lidmi, nehrozí, že zaniknou. Jsou stále otevřená.

Proč je Wetzlerův a Vrbův čin pořád aktuální?

Protože potřebujeme hrdiny, příběhy reálných lidí, kteří riskovali, aby pomohli zachránit tisíce lidských životů.