Volyň plná smutku. Krvavá země Marie Stryjové
Čteme je se slzami v očích. nikoli proto, že by autorka povídek chtěla dojímat, nýbrž proto, že jde o sugestivní a pravdivé obrazy. A když se text spojí s citlivým i poučeným interpretem a intenzivním přístupem, vznikne z toho mimořádné dílo. Rozhlasová četba Nad rovinou spisovatelky Marie Stryjové v podání herečky Jany Frankové se nyní dočkala vydání v podobě audioknihy. A kvůli současné situaci na Ukrajině se stala opět aktuální.
Volyň. To jméno evokuje cosi ladného a zpěvného. Krajina je to úrodná, s borovicovými lesy, pastvinami a rozházenými vesnicemi. Kdysi tu vedle sebe žili Ukrajinci, Poláci, Židé a také Volyňští Češi. Přesto tento region nazval americký historik Timothy Snyder velice přiléhavě „krvavou zemí“. Kraj, přes který se ve 20. století přehnalo několik vln armád, surovostí, násilí a destrukce. Část země tam pokrývají masové hroby, často zarostlé travou. A nové, čehož jsme svědky v přímém přenosu, přibývají. Kdo přežil, musel se naučit žít se všemi vnitřními šrámy a křivdami. Kdo odtud odešel, nesl si je s sebou. Tak jako spisovatelka Marie Stryjová (1931–1977), která se narodila a vyrůstala na Volyni v Dembrovce u Hrušvice.
Síla vzpomínky
O Volyni vyšla u nás v posledním čase řada zajímavých publikací. Skvělé reportáže Witolda Szabłowského Spravedliví zrádci, studie polského historika Grzegorze Motyky Volyň 1943: Genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika nebo soubor Mlejnkových rozhovorů Volyň tam v dáli. Povídky Marie Stryjové, které zásluhou nakladatelství Eman vycházejí knižně (Mlč, Pokojík, Za hvězdou), však v sobě obsahují ještě něco navíc – nejen sílu vzpomínky a autentické zkušenosti, ale také suverénní, sytými barvami a básnickým viděním zvýrazněné vypravěčské umění, povyšující tyto texty na opravdovou literaturu. Chtělo by se říci důležitou středoevropskou literaturu, i když se nejedná o nikterak rozsáhlé dílo. Ostatně, jak kdysi prohlásil Bohumil Hrabal, „bojte se těch malých silných knih, nikoli fasciklů“.
S Volyní mají české země řadu spojnic. K té nejvýraznější patří přesídlení asi šesti set českých rodin ve druhé polovině 19. století z Rakouska-Uherska na území Volyňské gubernie Ruské říše. Carská vláda tehdy lákala české přistěhovalce řadou výhod, mezi nimiž bylo právo na koupi velice levné půdy a možnost zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. A vliv českých zemědělců na tamní agrikulturu se postupem času ukázal jako zásadní – zaváděli nové způsoby obdělávání půdy, jiné plodiny a modernizaci v podobě používání strojů. Češi se tak stali úspěšnými hospodáři, zakládali české vesnice a v nich pivovary, mlýny a konzervárny, pěstovali chmel, obilí, ovoce a další zemědělské plodiny. Vedle zmíněných Čechů tam přece jen trochu déle žili Poláci a samozřejmě Ukrajinci, utlačovaní ruskou nadvládou, stále silněji však toužící po vlastním státu. A také Židé.
Vražděni také volyňští Češi
Další územní rozdělení padlo na Volyň v roce 1921 – západní část připadla Polsku, východní část Sovětskému svazu. Po napadení Polska v září 1939 byla nakonec i západní Volyň připojena k SSSR. Za druhé světové války se o pás tohoto území na hranici dnešního Polska a Ukrajiny bojovalo mezi Rusy a Němci. Obyvatelé Volyně se stali svědky nejen vojenských bitev, ale také vyvražďování židovských sousedů. Holocaust na Volyni nepředstavovaly „jen“ transporty Židů do koncentračních táborů, nýbrž i hromadné vraždění SS-jednotkami ve vsích i za jejich humny. Vražděni byli také volyňští Češi – tragický je osud Českého Malína. K důležitým mezníkům v československo-volyňských dějinách patří roky 1943 až 1944, kdy 12 tisíc volyňských Čechů vstoupilo (mnozí z nich byli repatriováni ze stalinských gulagů) do 1. československého armádního sboru, který se podílel na osvobozování vlasti. Díky tomu se i přes neochotu sovětské vlády mohla po válce uskutečnit velká reemigrace volyňských Čechů zpět do Československa. Svých hospodářství se na Ukrajině vzdalo bezmála 11 tisíc rodin (34 tisíc osob), které se rozhodly odjet do Československa. Mezi nimi byli i Stryjovi, kteří se v roce 1947 usadili v Božanově, ve vystěhované německé obci na Broumovsku.
Povídky drsné i jemné
Šestnáctiletá Marie Stryjová si s sebou přinesla do vybydleného pohraničí multikulturní prožitek volyňské vesnice, ono mísení jazyků a národností. A také vjem kruté války, přesuny armád, změny vlád i ideologií, sliby potentátů i marné naděje. Netrvalo dlouho a Stryjovi přišli v Božanově po komunistickém puči o veškerý hospodářský majetek i budoucnost. Marie Stryjová absolvovala v Broumově gymnázium, v Praze na počátku padesátých let vystudovala obory jí blízké, polonistiku a rusistiku. V roce 1957 se provdala za historika Bedřicha Loewensteina a narodily se jim dvě dcery. V raných šedesátých letech začala psát, většinou krátké autobiografické prózy z Volyně, Broumovska i z Prahy.
Autorčina křehkost, subtilnost a především škrtivé normalizační politické poměry nedovolovaly publikovat její otevřené a upřímně vyprávěné povídky, drsné i jemné zároveň. I to mělo za následek, že v létě 1977 spáchala sebevraždu. Teprve pět let po její smrti mohl knižně vyjít cyklus povídek Nad rovinou, ony sytě vyprávěné vzpomínky na dětství, tehdy prosazené editorem Vladimírem Binarem, avšak z ideologických důvodů notně osekané. V celistvosti a původní podobě mohly ty skvostné příběhy vyjít až o mnoho let později (v roce 2006, spolu s broumovským cyklem Mlčíme) pod názvem Mlč v nakladatelství Eman. Tamtéž byla vydána také autorčina nejmilejší kniha, existenciální novela Pokojík (2009) a nejnověji výbor gymnaziálních povídek Za Hvězdou (2019).
Babička i voják bez oka
Volyňské texty Marie Stryjové zachycují velké dějiny v malém mikrosvětě, zabydleném širokou škálou postav a postaviček, krajinou, zvířaty a originálním jazykem, ve kterém se mísí rozličné vlivy a ozvuky. Skvěle zachycené dialogy se střídají s drobnokresbou, popisující interiér chalupy či výseč krajiny. Nejednou bylo v souvislosti se Stryjovou připomenuto, že používá sytý „vizuální jazyk“. Jak ale pojmenovat její literární styl? Kritik Josef Mlejnek se ve své recenzi na texty Nad rovinou pokusil pojmenovat autorčin styl takto: „Hovořit o nich jako o črtách nebo vzpomínkách je zavádějící. Jak však nazvat záblesková zpřítomnění událostí z autorčina dětství? Přitom nejde o žádný efektní střih; v ucelených krátkých příbězích jsou přítomni celí lidé s duší i údělem: rodiče, vrstevníci, cynická babička, strýc Kovalčuk, ale i ruský voják bez oka a bez nohy, vracející se na konci války domů. Jde o básně v próze ne podle, ale ze skutečných událostí. Čteme-li je často se slzami v očích, není to proto, že by autorka chtěla dojímat, nýbrž proto, že jde o sugestivní reliéfní obrazy stejně přesné jako její jazyk.“
Právě scény a obrazy povídek z cyklu Marie Stryjové Nad rovinou, ostře řezané jako dřevoryt, umožňují zajímavé interpretační možnosti a současně skýtají řadu nástrah, zvlášť jazykových. Domnívám se, že tato četba v interpretaci Jany Frankové (1967–2021), která nedávno vyšla díky nakladatelství Tebenas jako audiokniha, se stala jedním z vrcholů Janina rozhlasového umění. Patřila k němu schopnost pokorně vstoupit do světa autorky, pochopit její jemné kresby tváří, charakterů (někdy i pěkně cáklých) i horizontů, přesné a nesentimentální vystižení dusné atmosféry, zvláštní zámlky i odmlky. Janin hlas měl v sobě jedinečnou naléhavost, bytostnou a uvěřitelnou, která se se světem Stryjové náramně potkávala. Přispělo k tomu také jedno předporozumění – část Janiných předků totiž pocházela z Volyně. Milované autorce se Jana v rozhlase věnovala s velkým nasazením ještě jednou, to když připravila četbu z její knihy Pokojík. Je třeba dodat, že na těchto čteních Jana blízce spolupracovala s režisérkou Markétou Jahodovou a zvukovým mistrem Romanem Špálou. Tato trojice se podnětně doplňovala.
Hlas Jany Frankové
Ostatně, nebyla to jejich první souhra, Jana Franková s rozhlasem spolupracovala od počátku devadesátých let – nejdříve jako interpretka a autorka mnoha scénářů (poezie, četba na pokračování, povídky, osudy či eseje), posléze jako umělecká vedoucí dismančat. Jana pocházela z Chebu, původem z divadelnického rodu Aubrechtů z Radnic u Rokycan. V mládí byla úspěšná recitátorka, při studiu na stavební průmyslovce v Karlových Varech působila v Divadelním studiu D3. Poté studovala herectví na pražské DAMU. Během studia hostovala v Městských divadlech pražských a v Divadle v Řeznické. Následně působila v pražském Realistickém divadle (1989–1990). Tam také „naplno“ zažila 17. listopad 1989 – ten večer se totiž uskutečnila premiéra Maryši (hrála hlavní roli, vedle Jiřího Adamíry). Posléze byla členkou Divadla za branou II – Otomara Krejči (1990–1994), Divadla Dagmar Karlovy Vary a brněnského Divadla U stolu, kde spolupracovala s Františkem Derflerem na vynikajícím představení Erbenových balad V poli mnoho bylin stojí.
Na Vysočině vedla a režírovala ochotnický spolek Nezávislé podšafranické divadlo. Působila jako učitelka dramatické výchovy na základní a střední waldorfské škole, později jako externí pedagožka učila herectví na katedře výchovné dramatiky DAMU. S nakladatelstvím Tebenas spolupracovala na audioknize Jako bychom dnes zemřít měli – drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Jako editorka redigovala několik knih, mimo jiné vzpomínky kanadsko-českého misionáře Josefa Šacha. V roce 2015 převzala vedení Dismanova rozhlasového dětského souboru, který naplno a s nasazením vedla do posledních dní svého života. Zemřela náhle 18. června 2021.
Vydání audioknihy Nad rovinou nebylo míněno jako „aktualizace“ války na Ukrajině, ale jako vzpomínka na nezapomenutelný hlas a umění Jany Frankové, která by na jaře letošního roku oslavila padesáté páté narozeniny. Osud tomu však chtěl jinak a my si s autorkou, interpretkou i s tisíci ukrajinských běženců můžeme šeptat: „Až půjdu domů, půjdu sama a pěšky, budu se bát, strašně se budu bát, že už tam naše cháť nestojí a že se všecko ztratilo...“
Související
-
Marie Stryjová: Nad rovinou. Lyrické vzpomínky na dětství v pohnuté době na Ukrajině
Četba na pokračování z knihy české autorky, která své dětství a dospívání prožila ve Volyňské oblasti na západní Ukrajině. Připravila a účinkuje Jana Franková Doležalová.
-
Příběh židovské dívky Heleny Rivcové z Volyně, z území, kudy prošli Sověti i nacisté
Vesnice Ledochovka ležela na Volyni, v ostrožském okrese. Jméno dostala podle šlechtického rodu Ledóchowských, před válkou v ní žilo 51 českých rodin, 15 polských.
