První Slovák, který procestoval celý svět

Štefánik na lodi cestou na Tahiti, kde strávil v letech 1910 až 1911 deset měsíců a položil základy tamní astronomie

Nebyla náhoda, že letos získal Milan Rastislav Štefánik nejvíce hlasů v anketě o největšího Slováka všech dob. Málokdy v historii - nejenom slovenské - se zrodí osobnost tak inspirativní a mnohovrstevnatá. Politik, voják, astronom, diplomat, aviatik, ale třeba i sběratel a fotograf. Za Velké války pomáhal zakládat legie a spolu s T. G. Masarykem a Edvardem Benešem stál u zrodu Československé republiky.

Letos v květnu jsme si připomněli sto let od jeho tragické smrti a v neděli 21. července zase 139. výročí jeho narození. Ačkoliv Slováci pojmenovali po Štefánikovi bratislavské letiště a postavili mu několik pomníků, málokdo dnes ví, že byl prvním slovenským cestovatelem, který vykonal cestu kolem světa, a to dokonce dvakrát.

Narodil se jako šesté z dvanácti dětí do rodiny chudého evangelického faráře Pavla Štefánika. Jeho kolébka stála v Košariskách, malé vesničce, která byla tehdy součástí městečka Brezová (dnes Brezová pod Bradlom). Oč byli jeho rodiče chudší, o to více se starali o vzdělání svých potomků. Otec jako oddaný vlastenec kupoval dětem slovenské knihy a časopisy. Rodiče si záhy všimli mimořádné zvídavosti svého syna. Číst se naučil velmi brzy, a když nastoupil do obecné školy, výborně se učil. Na slovenských středních školách tehdy probíhala výuka výhradně v maďarštině. Milan toužil studovat gymnázium. Aby se naučil maďarsky a splnil jazykovou podmínku, odešel v devíti letech do Šamorína. Když se pak na střední školu opravdu dostal, obdržel jednorázové Telekiho stipendium pro nadané studenty. Maturoval s výtečným prospěchem - maďarsky. Jeho jazykové schopnosti byly považovány za famózní. V dospělosti prý plynně hovořil osmi jazyky, což mu otevíralo cestu do světa a usnadňovalo diplomatickou kariéru. Všichni chválili jeho umění jednat s lidmi. Neměl údajně problém hovořit na audiencích s králi, prezidenty a panovníky a týž den na tržišti či v přístavu s obyčejnými lidmi - vždy jejich jazykem!

Vášeň pro astronomii

Po maturitě odešel Štefánik na pražskou techniku, kde se okamžitě zařadil mezi studentské aktivisty. Zajímal ho veřejný život, hodně četl, seznamoval se s myšlenkami profesora T. G. Masaryka a stal se jejich stoupencem. Navštěvoval básníka Jaroslava Vrchlického, vydavatele Jana Herbena a historika Jaroslava Golla. Na podzim roku 1901 se stal členem podpůrného spolku Radhošť a byl svými kolegy zvolen předsedou národoveckého sdružení Detvan. Byl velice činorodý a současně houževnatý, takže ani četné společenské aktivity mu nepřekážely ve studiu.

Posléze se dozvěděl o novém vědeckém oboru - astronomii. Vzrušující tajemství hvězdné oblohy ho natolik zaujalo, že se rozhodl techniku opustit a změnit studijní obor. Otci se to nelíbilo, a protože měli oba tvrdou hlavu, došlo mezi nimi k životní roztržce. Otec ho vyhnal z domu. Obtížnou situaci navíc zhoršila skutečnost, že se Milan potýkal s vleklou nemocí spojenou s bolestmi břicha, která ho obtěžovala po zbytek života. Od bolestí mu pomáhal přítel-medik Vavro Srobár, pozdější významný slovenský politik, k němuž se v létě roku 1900 Štefánik uchýlil do Ružomberku. I když si Milan svého otce velmi vážil, k usmíření mezi nimi došlo až po dlouhé době. Svého rozhodnutí však nikdy nelitoval. Astronomie se mu stala osudovou láskou, vášní a celoživotní náplní a koneckonců právě díky ní se před ním otevřel svět.

Nejprve ke hvězdám

Asi dva měsíce po promoci odjel do Paříže. Bylo mu sotva dvacet čtyři let a v takovém věku lidé bývají přesvědčeni, že jim nic nebrání dotknout se čelem oblohy. Cítil, že právě Paříž se stane odrazovým můstkem na cestě k astronomickým vrcholům. Právě na břehu Seiny žili dva nejslavnější astronomové té doby - Camille Flammarion a Pierre Janssen - a on toužil seznámit se s nimi. Opravdu se mu to podařilo. Kontakt navázal zejména s Janssenem, kterého upoutalo nadšení ambiciózního mladíka. Věhlasný vědec rozpoznal jeho talent a umožnil mu pracovat v Meudonské hvězdárně a absolvovat první vědecké výpravy.

Již v červnu 1905 podnikl Štefánik výstup do astronomické observatoře na vrcholu Mont Blancu a stal se tak prvním Slovákem, který dosáhl nejvyššího bodu Evropy. Ve španělském Alcossebre pak koncem srpna pozoroval úplné zatmění Slunce. Když byl o rok později jmenován šéfem francouzské výpravy do Turkestánu, jejímž cílem bylo pozorování sluneční korony, navštívil i Pulkovskou hvězdárnu v Petrohradu a setkal se se spisovatelem Lvem Nikolajevičem Tolstým. To bylo pro něho typické: každá příležitost mu byla dobrá, aby nahlédl za hranice své vědy.

Jen Antarktidu nedobyl

Už v květnu 1908 usiloval Štefánik o zařazení do expedice na jižní pól, kterou připravoval známý polární badatel Jean-Baptiste Charcot. Ten s jeho účastí předběžně souhlasil a proti nebyla ani francouzská akademie věd. Oficiální Štefánikova žádost však údajně dorazila na Charcotovu adresu pozdě, takže do výpravy zařazen nebyl. Antarktida se tak stala jediným světadílem, na němž nikdy nestanul. Existuje však i jiné vysvětlení, proč se Štefánik Charcotovy expedice nezúčastnil. Podle Jaromíra Králíčka, který byl nějakou dobu Štefánikovým tajemníkem, nedůvěřoval prý ambiciózní slovenský astronom odborné kvalitě expedice. Štefánik totiž u všech akcí, kterých se účastnil, kladl důraz na co možná nejvyšší vědeckou úroveň.

Kromě toho se snažil zanechávat o své práci, cestách a bádání věrohodné svědectví. To ho přivedlo k fotografování, a to i přesto, že fotografické zařízení bylo na dlouhých cestách v té době velice nepohodlným závažím. Jednodušší to bylo s deníkovými záznamy, které se stávaly podkladem ke článkům, které čas od času napsal. Chystal i knižní projekty. Roku 1905 napsal například z Meudonu, po návratu z Mont Blancu, přátelům na Slovensko: „O ceste na Mt. Blanc nemožem sa rozpisovat’ pre nedostatok času, posielam Vám však jeden z mnohých článkov, ktoré priniesli francúzske žurnály. Ostatne hodlám vydat malú knižku, ovšem najdem-li nakladatel'a. A nyní čaká na mňa podobná výprava do Španielska. Expedíciu pozostávajúcu mimo mňa eště zo dvoch astronomov povedie sám staručký Janssen; úkol je studovat úplné zatmenie Slnka 30. augusta. Odjíždime už v prvých dňoch budúceho mesiaca, abychom mohli postavit rozne stroje na príhodnom mieste v okolí Valencie..."

Zápisky a poznámky cestopisného charakteru najdeme v jeho denících velmi často. Například když cestoval do Alžírska, nebo putoval přes Nový Zéland na tahitské ostrovy a na ostrovy Vava'u. Z této cesty se zachoval i unikátní popis průběhu zatmění Slunce. Speciálním dokladem Štefánikova pojetí cestovatelství jsou četné pohlednice, které rozesílal ze všech koutů zeměkoule. Jsou to zprávy z míst, kde se právě pohyboval, i poznámky o pocitech, jimiž byl zasažen. K adresátům (a po mnoha desítkách let i k nám) promlouvá nejenom barvitost a pestrost obrazových motivů pohlednic, ale hlavně stručné písemné projevy na nich - pozdravy, útržkovité popisy lidí a krajin, dojmy spojené s nejrůznějšími místy.

Dobrodružství na Mont Blancu

Stefánik nevydal žádný cestopis a ani reportáží bohužel nezanechal mnoho. Ty, které lze nalézt v různých dobových tiskovinách, svědčí o jeho velkém žurnalistickém nadání. V Tranovském kalendáři z roku 1907 uveřejnil například sugestivní popis výstupu na vrchol Mont Blancu. „Ohromný hukot zatriasol vzduchom: 200 metrov za nami srútily sa dve lavíny. Pohĺad bol velkolepý. Často sa stáva, že sa aj preborí sňahový most, alebo sa sklzneš po ĺadovej stene... Pred nejakým časom dvaja bratia z Paríža, otužilí, silní, vo sprievode výborných vodičov zablúdili v hmle. Prišiel fujak, noc, ráno na živote ostali iba vodičia. Jedon z týchto - ako sostúpoval, padnul do prepasti, ale šťastlive sa zachytil svojim čakanom, takže zostal visiet v hĺbke asi 30 m. Druhý pospiechal ďalej, aby priviedol pomoc, ale neurobil iba niekolko krokov a tiež sa srútil. Posledný výjav pozorovali ďalekohíadom v Chamonix. Ihned sa vypravila pomocná karavána vodičov, ktorá však našla iba mrtvoly dvoch turistov a jednoho vodiča.

Toho, čo sa zadržal čakanom; štastlive ho ratovali, ovšem bol dohmoždený a poodmrzlý Na samučkom vrchu, Mont Blancu, vystavil slavný astronom Janssen malinkú hvezdáreň. Je to drevená budova hodne vysoká, ale dnes až po prvé poschodie zasypaná sňahom. Niet postele, niet kachiel, cez strechu sa svieti, vnútri plno sňahu. Prezerajúc zásoby, spozoroval som, že nám chýbajú hlavné bedny s potravinami. Vysvitlo, že ich zabudli dolu. Ihned’ sme nariadili čiastke nosičov, aby nám ich priniesla. Ostali sme iba štyria: hvezdár Millochau, dvaja vodičia a ja. Prešiel deň, dva, tri, prešiel týždeň a kde nič, tu nič. Vonku vichor, údolie skoro vždy zahalené oblakmi, astronomické pozorovanie znemožnené, komora s jedlami poloprázdna. K ostatku jedli sme zbytky starého chleba, zanechaného vo hvezdárni snád v deň jej založenia a k nemu zakusovali sme kúsok syra tvrdého ako kameň a horšieho než staré mydlo. Orkán vonku dosiahol vrcholu: tri dni a tri noci nemohli sme vyjst predo dvere. Keď sa trošku vyjasnilo, opatrne vyšli sme von a rozhliadli sa. Zovňajšok hvezdárne pokrytý bol stuhnutou vrstvou sňahovou, naše zástavy roznych bariev, ktorými sme dávali na vedomie, že trpíme hladom, že nám hrozí nebezpečie, víchor roztrhal na kúsky."

Lodí i letadlem

Nakonec, když se nosiči nevraceli, rozhodli se k riskantnímu řešení -vydali se zpět do údolí. Po osmnácti dnech bloudění mezi ledovcovými trhlinami a v prudké vánici doklopýtali zcela vyhladovělí do Chamonix. Známí i neznámí lidé jim gratulovali k šťastnému návratu a ke „světovému rekordu", kterého dosáhli. Ještě nikdy nepřežila žádná výprava v tak smrtícím počasí v masivu Mont Blancu tak dlouho jako oni. Štěstí Štefánikovi přálo i na dalších cestách. Bylo jich obrovské množství, v cizině pobýval většinu svého života. Teprve když se po nekonečném putování světem vracel 4. května 1919 domů, štěstí ho opustilo. Ve Vajnorech nedaleko Bratislavy se jeho letadlo řízené dvěma italskými piloty a leteckým mechanikem zřítilo k zemi a nehoda ho připravila o život. Bylo mu necelých třicet devět let. Dnes tohoto statečného muže považují Slováci za nejvěrnějšího syna své země. Byl to však také jeden z nejpilnějších slovenských cestovatelů moderní historie.

Zajímavou knížku o Štefánikovi-cestovateli vydal v roce 2010 jeden z jeho obdivovatelů, slovenský publicista a geograf František Kele. Zveřejnil v ní cenné dokumenty, mimo jiné i výňatky z jeho cestovních deníků. Je to poučné čtení. Charakterizuje je smysl pro detail, nadhled, zasvěcenost a zralost. Od roku 1902, kdy absolvoval první cestu, do roku 1919, kdy tragicky zahynul, stačil navštívit všechny kontinenty kromě Antarktidy a použil k tomu všechny v té době známé dopravní prostředky včetně letadel, lodí, automobilů, vlaků, kočárů, saní či povozů.