Přepínat mezi rolemi je k zbláznění
Letošní držitelka Českého lva Jenovéfa Boková je na roztrhání. Hraje ve filmu, v novocirkusovém představení, muzicíruje, studuje, věnuje se přítelům. A to by ještě ráda kreslila. „Mrzí mě, že jsem tuhle činnost zanedbala. Moje maminka, malířka a sochařka, mě k výtvarné činnosti vedla, ale já jsem, bohužel, odolala,“ říká. Otázkou ovšem je, kde by Jenovéfa vzala na kreslení čas – i tak toho má víc než dost. A na co sáhne, to jí jde.
Jste úspěšná, žádaná a jistě obletovaná mladá žena. Jaké to je?
Já si to ani neuvědomuji. Člověk si vysní nějaké věci, a když přijdou, jsou trochu jiné a vlastně samozřejmé, takže mu to ani nepřijde. Ano, lidi po mně víc koukají, někdy mě doslova očumují, díky filmu Chvilky mě oslovují i diváci z artovější oblasti, díky Ženám v běhu zase z té komerčnější. Ale jako úspěšná nebo slavná si nepřipadám.
Které z těch snů se vám už splnily?
Už v dětství jsem snila o tom, že získám Českého lva. Když moje sestra chodila s Pavlem Liškou, chodívala jsem jako malá na předávání Českých lvů a viděla jsem, jak je kolegové a známí dostávají. Zdálo se mi, že je to něco velkého. Čas rychle běžel, a když jsem pak dostala Lva i já, přišlo mi to mnohem skromnější, vlastně jako součást života. Ve snech takové věci člověk víc prožívá, v reálu se to rychle přežene.
Takže jste zisk Českého lva ani moc neprožívala?
Já jsem ten večer hrála na pódiu v kapele The Antagonists Jana P. Muchowa, tam jsme řešili, abychom dobře nastupovali a hráli ve chvílích, kdy hrát máme. Když se blížila moje kategorie, samozřejmě jsem byla nervózní a chtěla jsem, aby už to bylo za mnou. Celý zbytek večera mám tak trochu v mlze, lidi mi chodili gratulovat a já jsem se z toho otřepávala. To, že jsem získala Českého lva, mi pořádně došlo až tak za dva dny.
Při přebírání skleněné sošky Českého lva jste řekla, že se o ni podělíte se sestrou, herečkou a tanečnicí Kristýnou. Jak to „dělení“ dopadlo?
Toho lva má nakonec doma sestra! Moje neteř ho moc chtěla vidět a byla smutná, že ho maminka nedostala, tak jsem Kristýně řekla, ať si ho vezmou ony. Určitě o něj budou pečovat lépe než já.
Za roli Anežky ve filmu Chvilky jste vedle Českého lva získala i Cenu české filmové kritiky. Přitom prý mnozí lidé předem tvrdili, že se na ni nehodíte. Kdo třeba?
Především někteří lidé z České televize, říkali to režisérce Beatě Parkanové, a ta to pak pověděla mně. Měli za to, že jsem hodně emoční a divoká, kdežto postava Anežky by měla být spíš klidnější duše. Jedním z těch, kdo si to mysleli, byl třeba dramaturg Jaroslav Sedláček, který mi pak po premiéře filmu řekl, že se mýlil. Jsem ráda, když své herecké zaškatulkování můžu vyvracet. V tomhle případě jsme je spolu s režisérkou Beatou Parkanovou myslím vyvrátily.
Natočila jste několik zásadních filmů s režisérkami - ženami. Pracuje se s nimi jinak než s režiséry?
Ženy jsou možná citlivější na milostné scény a nahotu, vědí, co žena prožívá, a tak jsou v tomhle ohledu jemnější. Měla jsem ale štěstí i na velmi citlivé muže - režiséry. Tohle nerozlišuju pohlavně, ale podle toho, jaký ten který režisér je. Pracovala jsem s takovými, kteří jsou citliví a mají všechno dopředu nasměrované, i s takovými, kteří pracují víc pudově. S režiséry obou pohlaví se mi většinou točí dobře.
Jaký typ režisérů vám víc vyhovuje - pudoví, nebo takoví, kteří mají všechno předem nalinkované?
Asi mix obou typů. Režisér by měl vědět, co chce, a současně by to měl umět předat. Mám ráda situace, kdy nám stačí říct si takové věci jedním slovem. Nemám ráda okecávání. Myslím si, že dokážu rychle pochopit, co po mně kdo chce. U režisérů očekávám rychlé předání potřebných informací a požadavků a zároveň otevřenost změnám. S takovými režiséry se mi dělá dobře. My herci za režiséry film dělat nebudeme, to je jejich vize. Můžeme ale některé věci cítit trochu jinak a tu vizi obohatit. Pak je důležité vzájemné pochopení.
S legendární režisérkou Agnieszkou Hollandovou, se kterou jste točila Hořící keř, to předpokládám fungovalo právě takhle.
Určitě. Agnieszka přesně ví, co chce, a ví, že to udělá dobře. Má zdravé sebevědomí, které u lidí obdivuji. Hořící keř jsme točili asi před šesti lety, to jsem byla ještě poměrně málo zkušená, a dodnes mě mrzí, že jsem z ní nenasála víc, než jsem byla tehdy schopná; i tak jsem na ni ale koukala s otevřenou pusou. Byla jsem pak na premiéře filmu ve Varšavě, a zase jsem byla fascinovaná. Agnieszka dokáže mluvit dvě hodiny v kuse a vy ji pořád chcete poslouchat! Potkaly jsme se pak znovu na Českých lvech a zase to bylo milé setkání.
Zajdete si někdy do kina jen tak jako divák, a případně na co nejraději? Mám za to, že asi sotva stíháte premiéry svých filmů.
Do biografu chodím moc ráda. Nedávno jsem vytáhla rodiče na Romu. Mám v oblibě i trochu artovější filmy, které se do naší distribuce běžně nedostanou, takže chodím na festivaly, třeba Jeden svět, na podzim Festival francouzského filmu. Viděla jsem i Burtonův film Dumbo... V poslední době sice přichází do kin pár filmů, kde hraju, ale točili jsme je třeba před rokem dvěma. Mám teď trošku volnější období, v divadle nehraju, a tak si občas do kina zajdu.
V představení Dejvického divadla a Cirku La Putyka Honey ale pořád hrajete!
Ano, ale další představení mám až v říjnu. La Putyka je totiž na půlročním hostování v Berlíně. Když se Honey hraje, je to nakumulované do pěti deseti dnů, a pak je třeba dva měsíce volno. Je to takový nárazový režim.
Honey se dá charakterizovat jako mezižánrové divadlo. Jak se v něm cítíte?
Musím říct, že to bylo velmi náročné, sáhla jsem si doslova na dno. Ovšem na takové dno, které vás přesvědčí, že umíte a můžete víc. S tělem jsem vlastně nikdy nepracovala, navíc jako houslistka jsem si vždycky musela dávat pozor na ruce. Už odedávna. Když mě třeba viděla profesorka na hudebním gymplu hrát házenou, seřvala mě, že si musím ruce šetřit. Měla jsem tedy v sobě v tomhle ohledu zabudovaný jistý pud sebezáchovy. Ovšem Miroslav Krobot mě přesvědčil, abych do Honey šla, že tam ani moc akrobacie mít nebudu, ta že bude hlavně na La Putyce. No tak jsem šla - a to tříměsíční zkoušení bylo fakt šílené. Hned na první zkoušce mě zavěsili za ruce, a drž, co dokážeš! Samozřejmě chcete předvést, že to dáte, ale zároveň to bolí a říkáte si, proč to vlastně děláte. Ty tři zkouškové měsíce byly ohromně náročné, fyzicky i psychicky. Od té doby ještě víc obdivuju všechny artisty a artistky, baleťáky a baletky, všechny, kteří překonávají bolesti, a když se jim něco stane, nehroutí se z toho, přejdou to a pracují dál. Já jsem bohužel trochu jiná, občas tak trochu hypochondr. Ale díky tomuhle představení jsem pochopila, že tělo vydrží víc, než si myslíte.
K těm zmíněným houslím: musela jste někdy před hudebním vystoupením odmítnout hereckou roli, abyste si nepoškodila ruce?
Ne, takhle se to u mě nikdy nepotkalo. Mí profesoři na konzervatoři i na HAMU věděli, že dělám i jiné věci, kterými se navíc lépe uživím. Mají pro to pochopení - sami totiž vědí, jak obtížné je u nás uživit se hudbou. Navíc - já mám ráda v tom, co dělám, pestrost. Být členkou filharmonie na plný úvazek, denně zkoušet a po večerech koncertovat, to by pro mě nebylo. Baví mě, když můžu jít na zkoušku s kapelou, současně točím film, jezdím s filmem po projekcích a k tomu chodím do školy. Mám ráda tuhle mnohostrannost, i když neustálé přepínání mezi životními rolemi -herečka, studentka, muzikantka -je občas k zbláznění. Zároveň mě to ale baví; nechci strávit život jenom s jednou profesí.
U koho na HAMU studujete a jak vlastně studium na této fakultě vypadá?
Mými pedagogy jsou Leoš Čepický a Jiří Panocha. Termíny konzultací si dohadujeme individuálně, podle toho, jak se nám to všem hodí. Mí profesoři se totiž živí hudbou a jsou to skvělí muzikanti, takže nemají čas vždycky - lépe řečeno, nelze si domluvit pravidelná setkávání. Na to setkání přijdu s něčím nacvičeným, a oni mi navrhují, jak tu věc dodělat, jak si s ní dál pohrát. Ten režim je spíš volný. Má to výhody i nevýhody. Výhodná je možnost naplánování si času, nevýhoda v tom, že nemůžu naplno využít všech možností, které škola dává. A je to opravdu skvělá škola.
Čeho se bude týkat vaše diplomová práce?
Zatím můžu mluvit pouze obecně, téma budu teprve upřesňovat. Musí se samozřejmě týkat houslí ve spojitosti s něčím dalším. Vždycky mě zajímala elektronická hudba a její počátky ve dvacátých a třicátých letech minulého století, tak bych to asi spojila nějak takhle.
Máte pojištěné ruce?
Nemám, mě housle zase až tak neživí... Asi bych si spíš měla pojistit obličej. (smích)
Prý nejste rozená sólistka. HAMU ovšem vychovává i sólisty, ne?
Ano, ale nejenom. Můžete hrát v kvartetu, v triu nebo v orchestru. Já jsem trémistka a k tomuhle řemeslu mám obrovský respekt. Být na vrcholu - to je ohromně těžká věc. Musíte cvičit, dřít, musíte mít dobrou propagaci a umět se prodat. Pro mě by tenhle život nebyl. Jsou samozřejmě takoví, kterým vyhovuje - třeba jeden z našich nejlepších mladých houslistů Honza Mráček, mimochodem můj spolužák z hudebního gymnázia, ten si ho vždycky užíval. Sledovala jsem, jak vždycky šel na pódium s tím, že teď publiku ukáže, co v něm je. A ohromně ho hřál potlesk publika. Já jsem si naopak na pódiu vždycky říkala: vím, že jsem tomu mohla dát víc a nikdy vám tuhle věc nezahraju tak, jak bych vám ji ráda předvedla. Prostě tréma. Jako malá jsem ji prý neměla, ale pak mi na jednom vystoupení vypadl z paměti kousek skladby, znejistěla jsem, začala jsem znova, a když se zase blížil, už jsem byla nervózní. Tam možná tyhle moje bloky začaly. Ráda hraju v kapele nebo v orchestru, je mi příjemnější týmová práce než být sólistou.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.