Plýtváme, protože můžeme

Vlevo režisér Zdeněk Chaloupka, vzadu autor zvukového designu Miroslav Chaloupka, vpředu malířka Ivana Hanzlíková, vpravo režisérka Květa Přibylová v oblecích z obalů podle návrhu Ivany Hanzlíkové.

Chvíli před páteční půlnocí je v okolí pražského Vypichu klid. Za místním supermarketem stojí několik černých kontejnerů a dvě hnědé popelnice, ke kterým se teď upínají naše naděje. V průběhu večera jsme totiž při hledání potravin, které obchody vyhazují, našli jen dva potlučené banány. Otevíráme víko popelnice a zmocňuje se nás vítězný pocit. Domů si odnášíme sedm a půl kila ovoce a zeleniny, která místo v kompostárně skončí na našich talířích...

Ačkoliv vybírání potravin z kontejnerů, tzv. dumpster diving, provozují v Česku přinejmenším stovky lidí, pro nás to ten večer byla novinka, ke které nás dovedla práce na dokuseriálu, který během srpnových nedělních podvečerů odvysílá Český rozhlas Dvojka. Snažili jsme se v něm popsat nejen způsoby, jakými lidé plýtvají a čím plýtvají nejčastěji, ale pátrali jsme i po důsledcích a příčinách takového jednání. Fenomén plýtvání nám tak postupně objasňoval expert na průmyslovou ekologii, filozof, ekonomka i katolický kněz. A všichni nakonec došli k podobnému závěru - plýtvání je mnohem složitější a komplexnější problém, než se může na první pohled zdát.

Závislost na nákupech

„Člověk je zvíře, které touží. A touha se vyznačuje tím, že se nedá uspokojit. Takže čím víc toho mám, tím víc toužím, abych toho měl ještě víc, protože se té touhy nemohu zbavit," říká filozof Miroslav Petříček. Jedním dechem však poukazuje na to, že problém plýtvání je společenský a systémový a připomíná amerického spisovatele Williama S. Burroughse, který ve svých knihách připodobňuje člověka v moderní civilizaci k „feťákovi, který je závislý na tom, co mu dodává pod nos moderní průmysl, masová kultura a masová média". Jinými slovy, plýtvání vychází z konzumní společnosti. Závislost na nákupech nám potvrdil i mladý podnikatel Matouš: „Jsem schopný nakoupit kolikrát nesmysly. Třeba mají akci na jednu značku, chci si od nich koupit mýdlo na ruce, ale koupím si navíc ještě šampon, kondicionér a masku na vlasy. Mám doma asi pět masek na vlasy, které v životě nepoužiji, takže nevím, proč si je pořád kupuji.“ Matouš je spoluzakladatel malé digitální agentury, která se věnuje reklamě na sociálních sítích. Velmi dobře tedy zná principy i cíle reklamy. Přesto sám o sobě tvrdí, že ve chvílích, kdy nakupuje, mu to „mozek nějak nebere" a on si nakoupí spousty věcí, které vůbec nepotřebuje. „Možná si myslím, že mě budou nové věci uspokojovat, což se neděje. Ale určitě mi to dělá momentální radost, která je super," dodává.

Třetina v popelnici

Matouš se ovšem se svojí sebereflexí řadí mezi výjimky. Například u plýtvání potravinami průzkumy ukazují, že většina lidí se domnívá, že plýtvá méně než dřív. „Jenomže v jejich popelnicích nacházejí výzkumníci stále stejné množství vyhozeného jídla," sdělila nám Věra Doušová, předsedkyně Potravinové banky Praha, která výzkumy týkající se plýtvání jídlem sleduje řadu let.

Večeře připravená z jídla nalezeného v popelnicích.

Vzpomeneme si na ovoce a zeleninu, které jsme našli v kontejneru u supermarketu. Jenomže i když množství ovoce v popelnici působí až absurdně, tak oproti nám, spotřebitelům, hrají obchodní řetězce poměrně nízkou ligu. Množství vyhozeného jídla se u nich odhaduje většinou mezi jedním až pěti procenty a navíc na jejich chování částečně dohlíží stát. Loni schválený zákon o potravinách zavazuje obchody s plochou nad čtyři sta metrů čtverečních odevzdávat neprodejné jídlo právě Potravinové bance. „Výzkumy jsou jednoznačné. Nejvíce plýtvají potravinami domácnosti, tedy spotřebitel. Třicet procent toho, co se nakoupí, se vyhodí. Tříčlenná rodina zaplatí zhruba dvacet tisíc korun ročně za potraviny, které vyhodí," shrnuje Věra Doušová a řešení vidí především v osvětě.

Problém je, že lidé si často neuvědomují, jaké jsou důsledky jejich plýtvání, protože je nevidí. Ale naše spotřeba v Evropě se může snadno projevit kdesi na druhém konci světa. Naše touha po novém oblečení je velmi viditelná na bavlníkových plantážích v Uzbekistánu. „Aralské jezero je příkladem toho, že jsme zapomněli dbát na to, kde materiál vzniká, a způsobili jsme vymazání jezera z mapy světa," vysvětluje Soňa Jonášová, ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky. Upozorňuje, že textil se stal po ropném průmyslu druhým největším znečišťovatelem životního prostředí, pracovníci v textilním průmyslu navíc pobírají často neadekvátní plat. „Nemůžeme očekávat, že si koupíme tričko za padesát korun a někdo za to bude zaplacen takovou cenou, která měla být zaplacena," dodává. K podobnému závěru došel nedávno také Matouš poté, co si na doporučení kamarádů zjistil, jaký dopad na životní prostředí má výroba oblečení, které on pak nakoupí a nenosí. „Snažím se nad tím teď více zamýšlet a oblečení už nenakupovat tolik."

Jak z toho ven?

„Necháváme se dobrovolně zneužívat tím, že máme otevřenou cestu dělat ne to, co dělat musíme nebo chceme, ale to, co dělat můžeme, i když to nepotřebujeme," říká profesor Petříček s tím, že v tom vidí největší plýtvání. Ať už si kupujeme další nepotřebný telefon, nebo bezcílně plýtváme časem.

Ovšem, jak z toho ven? Snad všichni námi oslovení odborníci i laici se shodují na tom, že proti plýtvání lze bojovat pouze osvětou, důsledností a detaily, které se postupně stanou součástí systému: učme děti ve školách neplýtvat jídlem, navrhujme spotřební elektroniku tak, aby byla opravitelná, a opatřeme přístroje informacemi o jejich opravitelnosti; najděme si vztah ke starým věcem, k jejich duši. A mluvme o osobní zodpovědnosti za to, co si kupujeme.

Protože změna začíná u nás.