Průsmyky Jana Balabána. Dramatický příběh spisovatele vyprávěný básníkem

17. leden 2021

„Dospíval jsem postupně k přesvědčení, že Člověk prožívá dramatický příběh...“ řekl mi jednou Jan Balabán. Jeho osobní příběh skončil nečekaně v dubnu 2010. Kdyby se to ráno tehdy probudil, kdyby i v následujících letech byl k němu osud laskavý, 29. ledna by se dožil šedesáti let. Dramatický příběh ostravského prozaika připomene vltavský Večer na téma, vysílaný 27. ledna živě z Ostravy.

Téměř jedenáct let je česká literární scéna bez Jana Balabána (1961–2010). Co všechno se za tu dobu dá prožít a co všechno se dá napsat, kam by asi poslal svého Emila a další literární postavy, které už bohužel nikdy nepovstanou... (Já nejsem s postavou spokojen do té doby, než povstane. A pak už s ní nemůžu úplně dělat všechno, co bych chtěl. J. B.) Někdy na to opravdu myslívám, protože Jan do svého psaní přirozeně projektoval své žití, svůj svět. Co by asi dnes viděl? Pokračoval by v jisté stopě světla, která se objevila v posledních knihách, nebo by se opět dostal do „nulového stupně naděje“, jak o něm kdysi hovořil Janův přítel, básník Petr Hruška? Kdo ví...

Bezruč?!, z představení v ostravském Divadle Petra Bezruče (Křest knihy Bezruč Martin Františák, Jan Balabán)

Každopádně šedesát let uplynulých od narození Jana Balabána je dobrým důvodem připomenout si, že tu byl, žil, psal, miloval, pil, trápil se a radoval se. (Myslím, že na člověku právě proto, že je smrtelný a právě proto, že je konečný, je naložena určitá odpovědnost a z té odpovědnosti plynoucí i sláva toho, když něco probojuje, prožije a nalezne z toho východisko nebo v tom nalezne krásu. Kdyby měla trvat malinkou chvíli. A že to jsou momenty podstatné, že to je to bytí tady, to je to bytí, kdy je člověk najednou intenzivně přítomen. J. B.)

Byl tak výraznou postavou ostravské literární scény, že svým odchodem jako by zakřikl místní prozaiky. Prózy je tady jako šafránu, a objeví-li se dobrý text, nějakým způsobem, byť skrytým a snad i podprahovým, vztahuje se k psaní Jana Balabána. A možná prostě ostravským prozaikům chybí někdo, kdo by je v psaní podporoval, protože i to Jan dělal.

Máme dobrý důvod připomenout si, že tu byl, žil, psal, miloval, pil, trápil se a radoval se.

A tak je v řádu věcí, že dramatický příběh Jana Balabána bude posluchačům vyprávět básník. Dvě hodiny ve studiu vyplní Petr Hruška vzpomínkami, rozhovory a ukázkami z Balabánovy tvorby. Není jistě nepodstatné, že Hruška je také literární vědec. (Ať už jsou děj, postavy, prostředí či vlastní poselství jednotlivých povídek jakékoliv, vždycky to směřuje ještě k něčemu důležitějšímu: je to nezvyklá míra vážnosti, míra závaznosti jeho slov. Připomíná to evangelijní pádnost, s níž jsou psány výpovědi ze starých dob, třeba z dob ruských realistických románů. P. H.)

03514084.jpeg

Barvy do obrazu přidají také další souputníci a přátelé literáti, výtvarníci a muzikanti: Ivan Motýl (Nemohu od jeho díla odtrhnout naši dceru.), Jiří Surůvka (Honzu jsem poprvé potkal na chmelu, byl to zachmuřený intelektuál s dlouhými vlasy a odloudil jsem mu holku. Na půl hodiny.), Ivo Kaleta (Landek, časopis pro kulturu a emoce, byl náš první magazín.) i Janova první žena Helena (Simultánně tlumočil konferenci ocelářů. Každou půlhodinu si odcházel opláchnout zpocený obličej.

„Já nejsem pán textu, jen jeho účastníkem,“ řekl mi taky Jan Balabán. V ostravském rozhlasovém studiu se pokusíme o něco, čemu se obvykle vyhýbáme: staneme se účastníky, nikoli pány těch téměř sto dvaceti minut s Janem Balabánem. Buďte při tom s námi.

autor: ele
Spustit audio

Související