Proboha, polnice v kavárně!

13. květen 2019

Letos v květnu to je devadesát let, co se v pražských prvorepublikových prodejnách objevila první gramodeska s českou nahrávkou na etiketě Ultraphonu, gramofonové firmy, jež byla přímým předchůdcem dnešního Supraphonu. Ten k této příležitosti připravil velkorysou audioknihu s memoáry Jiřího Traxlera. Audioknihu s memoáry doplní ještě speciální album se všemi dochovanými Traxlerovými nahrávkami.
Spolupracoval na něm editor a publicista Gabriel Gossel.

Jako hudební historik mi jistě povíte, co obsahovala ta vůbec první česká nahrávka na etiketě Ultraphon. Dochovala se vůbec?

Dochovala. Šlo o nahrávku Hašlerova vlasteneckého opusu Hoši od Zborova. Nazpíval ho tenkrát Antonín Holzinger, baryton Velké operety v Praze.

Supraphon jako etiketa gramodesek začal existovat až po válce. Jaká byla cesta k této značce?

Supraphon byl původně jedním ze sublabelů holandského Ultraphoonu z Kuchenmeisterova koncernu. Nizozemci ve svých koloniích těžili všechno možné včetně šelaku, který se používal k výrobě gramofonových desek. A protože panu Kuchenmeisterovi vznikaly velké přebytky šelaku, napadlo ho, že by mohl taky vyrábět gramodesky. Jenže v Holandsku na to nebyl odbyt, takže experiment s vydáváním gramodesek převzala německá společnost Duag, tedy Deutsche Ultraphon AG. Vůbec první desky značky Ultraphon se objevily právě v roce 1929.

A jak se Ultraphon dostal do Čech?

V Praze v roce 1929 prodávala firma Avus gramodesky různých značek, kufříkové a stolní gramofony a příslušenství, též z produkce německého Ultraphonu. Ten jí pak nabídl, že by ve firmě Ravitas, za tímto účelem založené, mohla distribuovat i desky s českým programem. Do vynikajícího berlínského studia tedy odjelo několik tehdejších českých populárních zpěváků, kromě zmíněného Antonína Holzingera třeba Karel Hruška, člen Národního divadla, ale zároveň velmi populární osobnost známá z vysílání Radiojournalu, kde uváděl pořady zábavné hudby. Později v Berlíně nahrával i Josef Skupa, vznikly tu úplně první nahrávky Spejbla a Hurvínka. A třeba i zajímavá reklamní gramodeska, na jejíž jedné straně se představoval Spejbl s Hurvínkem a na druhé měli propagační snímek Voskovec a Werich. Tahle deska je dnes sběrateli hodně vyhledávaná.

Berlín byl tehdy pulzující metropolí...

A oázou pro milovníky nočního života. Berlínské kabarety byly vyhlášené. Ve městě tehdy neexistoval rasismus, a tak se stávalo, že členy hostujících amerických orchestrů si rozebraly místní paničky a spousta černošských hudebníků zůstala v Německu a stala se posilou berlínských tanečních souborů. Zatímco my v Čechách jsme ještě byli v éře tanga, v Německu ve dvacátých letech a na počátku třicátých let vznikala spousta vynikajících jazzových nahrávek. Dneska se vydávají v reedicích, které mají ve Spojených státech úžasný úspěch, protože jazz se v těch letech v Evropě vyvíjel úplně jinak než v Americe.

S jakým ohlasem se český program Ultraphonu setkal?

Měl úspěch. České desky nebyly drahé, stály patnáct korun. Třeba His Master's Voice, což byla tehdy nejprestižnější firma na světě, prodávala gramodesky mnohem dráž. Postupem času už čeští umělci nemuseli ani jezdit natáčet do Berlína, němečtí technici totiž přijížděli do Prahy s přenosnou nahrávací aparaturou. A pak došlo k tomu, že v Německu byl Ultraphon v důsledku platební neschopnosti donucen ukončit svoji činnost, jeho tuzemská aktiva odkoupila firma Ravitas a transformovala se na akciovou společnost Ultraphon ČSR. Zároveň získala práva na obchodní známku Supraphon.

Ultraphon

V Německu Ultraphon skončil. Jak se vyvíjela situace českého Ultraphonu?

Zachránila ho Cikánka od Karla Vacka. Natočena byla v říjnu 1931 a stala se hitem. Výlisky se prodávaly po statisících a tenhle obrovský úspěch pomohl Ultraphonu k tomu, že brzy splatil všechny dluhy a stal se naprosto samostatným podnikem. Vedlo se mu zkrátka dobře, narozdíl od Esty, která byla po celou dobu své existence v dluzích a musela se v roce 1937 nechat oddlužit - za korunu ji pak koupil koncern Melantrich.

Esta byla druhou velkou gramofonovou společností prvorepublikového Československa. Jak si s Ultraphonem rozdělili trh?

Esta se zaměřovala spíš na lidový repertoár, zatímco Ultraphon měl trošku vyšší cíle. I když... Ultraphon nahrával i pouliční zpěváčky, jako byli František Blahník a Eda Gratz. To byla dvojice, která chodila po pražských ulicích s harmonikou a houslemi a v atriech domů nebo na pavlačích hrála písničky typu: „Dětičky jděte už spát, tatínek musí jít hrát, v hospodě čekají lidičky na jeho krásné písničky“. Nejpokleslejší žánry se ale skvěle prodávaly a umožňovaly Ultraphonu nahrávat i náročnější projekty, třeba čtvrttónovou hudbu Aloise Háby. Jistotou byla exkluzivní smlouva s Voskovcem a Werichem, kteří až do roku 1938 nahrávali pouze pro Ultraphon. Firma pak přežila i protektorát, za války nebylo za co peníze smysluplně utrácet, a tak lidi kupovali gramodesky.

Co se nahrávalo za protektorátu?

Převážně písničky z filmů a operet. Divadla s gramofirmami si navzájem pomáhaly, často písně z operet vycházely už před premiérou a sloužily jako anonce představení. A z operet pak vznikaly celovečerní filmy. Po válce ale přišel dekret prezidenta Beneše o znárodnění gramofonového průmyslu a vznikl národní podnik Gramofonové závody. Součástí dekretu bylo sloučení všech programových fondů značek Ultraphon a Esta, zároveň byla roku 1946 založena distribuční firma Supraphon jako etiketa gramodesek. Původně ale pod tímhle názvem československý Ultraphon vyráběl skříňové gramofony, které se připojovaly k rozhlasovým přijímačům, fungujícím jako zesilovač.

Zmínil jste se, že příčina úspěchu českých desek spočívala i v jejich ceně. Co za první republiky obnášelo patnáct korun?

Průměrný dělnický výdělek začínal na třech stovkách, lépe placené profese byly ohodnoceny třeba sedmi sty korunami měsíčně. Tehdejší cenu gramodesek bych přirovnal k situaci, kdy u nás začínaly videokazety nebo cédéčka. To, že byly první gramodesky domácích firem Ultraphon a Esta levnější než desky jiných značek, bylo způsobeno i československou politikou odrazování zahraničních firem. Na desky, které nebyly lisovány u nás, bylo postupně uvalováno větší a větší clo, až se roku 1936 podařilo vytlačit z ČSR ostatní gramofirmy, které tu byly zavedené už od začátku století, jako německý Odeon nebo anglická Gramophone Co.

S historií Ultraphonu je spojen autor a aranžér Jiří Traxler, současník Jaroslava Ježka či R. A. Dvorského. Jak zněly jeho první snímky pro etiketu Ultraphon?

Traxler byl už ve svých začátcích překvapivě vyzrálý muzikant. Stal se členem Orchestru Gramoklubu, jehož jazz byl ve srovnání s cizinou snaživý, ale interpretačně dokonalý, nezaslechnete tam špatnou notu. A Traxlerovy aranže byly naprosto skvělé. Díky němu a Kamilu Běhounkovi, což byla druhá velká persona našeho předválečného swingu, měl orchestr slušné výsledky a byl velmi oblíbený i mezi znalci. Ale co naplat, v Čechách stále převládala tanga, později přišly písničky z filmů a jazz zůstal exkluzivní záležitostí. Zaznamenán je výrok jednoho českého hudebního teoretika, který si chodíval číst do kavárny noviny, a když tam jednou hrál orchestr R. A. Dvorského a Karel Vacek vytáhnul trubku, tak jen znechuceně prohodil: „Proboha, polnice v kavárně!“ A odešel.

A jak Orchestr Gramoklubu dopadl?

Skončil jen rok a půl poté, co vyšla jeho první gramodeska. Spousta lidí se tehdy od jazzu distancovala, byla to pro ně divočina. Třeba na adresu E. F. Buriana, který se k orchestru připojil, vydal ředitel Ultrastyl phonu pokyn: „Nenahrávat, je to extremista!“ Mimo to se do Orchestru Gramoklubu montoval jazzový teoretik Emanuel Uggé, což byl fanatický komunista. Podle dostupných informací byla posledním hřebíkem do rakve orchestru jeho účast na akci, která se jmenovala Tři L - což znamenalo Liebknecht, Lenin, Luxemburgová. Na tomhle shromáždění komunistické strany v Lucerně spustili Traxler a Běhounek jazz! Pak se soubor rozpadl.

Traxlerovy osudy by vydaly na životopisný film, taky proto, že se dožil devadesáti devíti let. Touhle optikou zemřel vlastně nedávno, v roce 2011. Je neuvěřitelné, že do emigrace v roce 1949 odcházel jako slavný hudebník, ale na svou muzikantskou kariéru vůbec nenavázal. Čím si to vysvětlit?

V Americe byl druh hudby, který on vzýval, na úplně jiné úrovni. Možná by tam uspěl jako aranžér. Ale myslím, že šlo prostě o jeho rozhodnutí. Neusiloval o to, získat v Americe v branži nějaké místo, svou hudební kapitolu považoval emigrací za uzavřenou. Pokud vím, i v Edmontonu, kam nakonec přesídlil, účinkoval pouze na setkáních místních exulantů. A na piano si zahrál ještě pár let před svou smrtí, když mu bylo už pětadevadesát.

Jak by se podle vás Traxler jako muzikant vyvíjel, pokud by k tomu měl vstřícné podmínky?

Myslím, že jeho kariéra by byla zadušena podobně jako celý tenhle muziky. Skončil by nejspíš v popu, jazzově by se asi moc rozvíjet nemohl. Víte, i ten swing měl svou vývojovou křivku, která postupem let začala kvalitativně klesat. Swing se zvolna rozpouštěl v líbivější hudbě velkých orchestrů a v té sinatrovské poloze už představoval vyloženě populár. Mimochodem, taky Kamil Běhounek, který neemigroval do USA, ale do západního Německa, musel na jazz zapomenout. Sice se muzikou v Německu živil, ale hrál dechovku přizpůsobenou bavorskému vkusu. Na jazz tam byli jiní.

S Traxlerem jste byl řadu let v písemném styku. Jak se vám jevil jako člověk?

Byl srdečný, otevřený a velice zvídavý. Ve styku s ním bylo hodně lidí z Čech, nejvíc asi Ondřej Havelka. Zajímavé je, že za Traxlerem do Kanady zavítal i zpěvák Karel Černoch, který o něm dokonce zamýšlel natočit film, což ale zhatila Černochova předčasná smrt.

Pro Supraphon ale už léta sestavujete digitální edici Historie psaná šelakem. Jak se to přihodilo?

Když končil můj pořad Fonogram na někdejší stanici Praha, usoudili v Supraphonu, že by bylo dobré nahrávky, které jsem tam prezentoval, uvolnit ke stažení přes Supraphonline, což je obdoba rozhlasové Radiotéky. Za nepatrný poplatek si tu můžou posluchači stáhnout spoustu hudby. Ročně vychází asi dvacet titulů, na každém nosiči bývá pětadvacet skladeb. Účelem je zveřejnit vše, co mělo nějakou hodnotu a čím lidé za první republiky žili. Proto nechybí ani Blahník a Gratz. Ve své době přinášeli radost statisícům lidí, tak by bylo nespravedlivé, kdyby jejich písně s šelakovými deskami definitivně zmizely.

Vedle profilů skladatelů a interpretů nabízí edice i tematická alba, třeba písně se sportovními náměty, „c. a k. humory“ nebo „rozvernosti na gramodeskách“.

A nevyhýbali jsme se ani ožehavějším tématům, třeba nacionalisticky vypjatějším slovenským snímkům z období Slovenského štátu. A další z našich titulů přinášejí třeba nahrávky pokleslých dvojsmyslných komických scének, či přímo pornofonie.

Ano, například nezapomenutelný dialog Saxofon pana Šustílka... Zdá se, že v české hudební historii je stále co objevovat. Existují autoři či interpreti, které byste ještě chtěl připomenout?

Jsme limitováni dostupností původních zvukových záznamů. Třeba Červená sedma. Kvality tohoto legendárního kabaretu nám bohužel žádná gramofonová deska nepotvrdí, protože v době svého působení Červená sedma nenatočila jediný snímek. Až v roce 1931 R. A. Dvorský nahrál některé skladby s jejich původními interprety. Když si je ale dneska poslechneme, zjistíme, že to jsou sentimentální, zastydlé studentské písně. Takže kromě dostupnosti snímků jde i o setkání legendy s realitou - což někdy nedopadne dobře.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Více o tématu