Fanny, Alexandr, Bůh a imaginace

Tereza Terberová, Andrea Elsnerová a Viktor Javořík ve vstupní scéně vinohradské adaptace Fanny a Alexandra
Tereza Terberová, Andrea Elsnerová a Viktor Javořík ve vstupní scéně vinohradské adaptace Fanny a Alexandra

Jedno z nejšťastnějšfch připomenutí loňských nedožitých stých narozenin filmového mága Ingmara Bergmana u nás připravili - byť’ s jistým časovým zpožděním - tvůrci Divadla na Vinohradech. Dramatik Jan Vedral a režisér Pavel Khek adaptovali na zdejší jeviště příběh z jeho posledního velkého díla Fanny a Alexandr.

Mladí herci Tereza Terberová a Viktor Javořík interpretují titulní postavy především skrze jejich čisté a bezprostřední vnímání světa: lehce naivně, ale bez podbízivé infantility. V první scéně je spatříme jako anděly - v živém obraze Narození páně, který Fanny a Alexandr vytvářejí spolu se svými rodiči, Helenou a Oskarem Ekdahlovými (Andrea Elsnerová a Jan Šťastný). Vzápětí při oslavách Vánoc se představuje i širší zázemí této rodiny, prostoupené vřelými city. Svou noblesou a moudrostí se jí snaží ovládat babička, někdejší herečka, jíž Regina Rázlová dodává autentický šarm a lehkost. Zdařile jsou prokresleni i strýcové obou dětí: proutník Gustav Adolf je v podání Igora Bareše bonvivánem se širokým srdcem, zatímco jeho bratra, profesora Karla naplňuje Ivan Řezáč štiplavou nespokojeností s celým světem.

Po náhlé smrti otce a sňatku jejich matky s protestantským biskupem Vergérusem se ovšem děti ocitají v rodině podstatně chladnější. Daniel Bambas v jednom z nejlepších výkonů své kariéry uhnětl biskupa jako rigidního zákoníka se stěží potlačovanými sadistickými sklony. Před biskupovými tresty unikají děti do svých představ a hloubání o tom, jaký je Bůh. Když se konečně za dramatických a lehce kouzelných okolností podaří milenci jejich babičky, Židovi Izákovi (Svatopluk Skopal), děti osvobodit a ony se ocitnou mezi pimprlaty jeho synovce Árona, Bůh se Alexandrovi zjevuje jako obrovská dřevěná loutka.

Vstupní a závěrečná podoba Boha jako by naznačovala dva póly metafyzického „zásvětí“ Bergmanovy tvorby. Nejen v ní, ale i v inscenaci samé však vítězí imaginace a citlivost k hnutím lidského srdce. Spolu s dramaturgií, režií a hereckým uměním se na zdařilé adoraci Bergmanovy a potažmo lidské obrazivosti značně podílí i scéna Michala Syrového a hudba Vladimíra Nejedlého.