Dirigent musí mít co říct
Dirigent Tugan Sochijev u nás není příliš známý. Ve světě je však jeho jméno spojováno s uměleckou invenčností, hostuje u nejvýznamnějších světových orchestrů. Je uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Národního orchestru města Toulouse, od roku 2014 působí jako hlavní dirigent a hudební ředitel Velkého divadla v Moskvě. Nebude to však trvat dlouho a s toulouským orchestrem se objeví v Praze. Vystoupí 3. a 4. června na předposledním a závěrečném koncertě Pražského jara.
Jak se sedmnáctiletý mladík narozený v Ordžonikidze v Severní Osetii octnul na Petrohradské konzervatoři ve třídě proslulého Ilji Musina? Usiloval jste o to sám, nebo vám pomohli rodiče? Pocházíte vůbec z hudební rodiny?
Kdepak, nikdo z mé rodiny není hudebník. Jsem v tomto směru v naší rodině osamocený. Ale ptáte-li se na mou cestu z Vladikavkazu, jak se později přejmenovalo mé rodné město, na studia do Petrohradu k Musinovi, musím začít od začátku. V šesti letech jsem začal hrát na klavír, v patnácti jsem si přidal dirigování. Můj učitel Anatolij Briskin mi doporučil, abych se tomuhle oboru věnoval nadále. A uvedl mě k Iljovi Musinovi. Jak víte, Musin byl legenda. Studovali u něj všichni, i Gergijev nebo Byčkov. Bylo mi sedmnáct, když jsme se potkali, a tím to všechno začalo.
Vám bylo sedmnáct, a Iljovi Musinovi přes devadesát. Co všechno vám dokázal předat? Zdůrazňujete, že vás nenaučil jen dirigovat, ale hodně se podílel na růstu vaší osobnosti.
Ilja Musin byl pamětníkem hudební tradice 20. století. Znal se se všemi: s Glazunovem, se Sostakovičem..., byl svědkem toho, co se ve 20. století v Rusku dělo. Nikdy neztratil svůj cit pro lidskost, humanitu, byl neobyčejně laskavý a trpělivý. Svůj život pojímal jako službu hudbě, miloval učení, měl rád své studenty.
Podle Semjona Byčkova měl Ilja Musin další výjimečný dar -dokázal na první pohled rozpoznat talentovaného člověka.
Nejenže rozpoznal talent. On měl i velký cit pro to, jaký styl dirigování bude každému z jeho studentů vyhovovat, bude mu blízký, bude se v něm cítit dobře. Nikdy své studenty do ničeho nenutil, ke každému přistupoval jako k individualitě. Věděl, že někomu je bližší stará hudba, jinému romantismus, někdo se vyžívá ve velkých gestech, jiný je uměřenější. Tohle všechno dokázal Ilja Musin respektovat a studenta vedl s ohledem na jeho osobnost.
Co je podle vás hlavním úkolem dirigenta, co je podstatou jeho práce?
Když odhlédneme od takových zřejmých věcí, jako je hlídání tempa a dodržování dynamiky, musí dirigent umět přetlumočit skladatelův záměr, vzkaz zanechaný v partituře. A to často není na první pohled zřetelné, musíte to v notách hledat. Domnívám se, že hodně orchestrů je schopno hrát bez dirigenta, tak jsou výborné. Když se tedy před ně postavíte, musíte si být opravdu jisti, že k hudbě, kterou máte společně provést, máte co dodat. Musíte své hudební představy a myšlenky nechat prolnout s naladěním hráčů, a přitom mít neustále na paměti, že jste to vy, kdo dává skladbě tvar a obsah. Myslím, že tohle je podstata práce dirigenta.
V jednom z rozhovorů jste zmínil jména velkých dirigentů Herberta von Karajana a Carlose Kleibera a srovnával jste jejich vztah k hráčům orchestru. Je dobrý vztah dirigenta a hráčů základem vrcholné interpretace? Jak je tomu nyní? Časy se mění a autoritativní pevná ruka dirigenta je minulostí...
To máte pravdu, že časy mění. Dnes je komunikace mezi dirigentem a hráči skutečně jiná. Ale musíme si uvědomit, že je to dirigent, kdo formuje orchestr i vyznění celé skladby, na něm záleží, jak dobrý bude koncert. Pokud jde o mě, vím, že mou úlohou je přesvědčit hráče o svém pojetí, o svém hudebním přístupu. A když orchestr přijme vaše myšlenky, dokáže je i přesvědčivě předat publiku. Zmínila jste Carlose Kleibera. Byla to charismatická, okouzlující osobnost, která dokázala hráče strhnout k provedení svých zajímavých hudebních idejí. A o to přece jde. Stejný příklad i je Karajan. Ten vždycky věděl, co po orchestru chce. Ovšem jsou i tací dirigenti, kteří to přesně nevědí. Tápou v tom, jakou barvu chtějí slyšet, jak vystavět fráze. Pak se nelze divit, že nemají u orchestru autoritu, a tu si musejí vydobývat tím, že se na hráče oboří, ba dokonce na ně zakřičí. V orchestru pak stoupá nervozita a výkony nestojí za nic.
Které hudební osobnosti vás nejvíce ovlivnily?
Nechci nikoho vyzdvihovat, je jich opravdu hodně. Znovu připomenu jméno Ilji Musina a také Valerije Gergijeva, který mi v počátcích mého působení v moskevském Velkém divadle hodně pomohl radou i podporou. Měl jsem možnost s ním deset let pracovat v Mariinském divadle v Petrohradu a nikdy nezapomenu na jeho zkoušky, společné hovory o muzice a především skvělé výsledky, kterých jsme pak byli svědky. To byla další z mých šťastných životních příležitostí. Ale vy byste ráda slyšela i další jména, že? Nuže, vážím si též Leonarda Bernsteina, který byl nejen velkým dirigentem, ale pro zpřístupnění takzvané vážné hudby širokému publiku udělal neskutečně mnoho.
Jste uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Orchestre National du Capitole de Toulouse. Jakých kvalit si na tomto tělesu nejvíce ceníte?
Tento orchestr je naprosto jedinečný v interpretaci francouzské hudby. Neznám jiný orchestr, který by tak dokázal vyhrát všechny jiskřivé barvy, jež francouzští autoři do své hudby vložili. A francouzská hudba, to jsou především barvy. Ať vezmeme Ravela, Debussyho, Messiaena a další, ti všichni stvořili nádherný svět barev. A v tradici francouzských orchestrů je zakódováno, že je dokážou úžasně zahrát. Je zajímavé, že když hrajeme s orchestrem německou, ruskou nebo českou hudbu 20. století, slyšíte v ní ony francouzské barvy a zvuk Francie.
Tedy podobný francouzský přízvuk, který rozeznáte, když Francouz mluví anglicky nebo německy?
Asi tak (smích).
Kolik různých národností hraje v Orchestre National du Capitole de Toulouse?
Zhruba sedmdesát procent hráčů tvoří Francouzi, další hráči pocházejí z různých zemí - z Itálie, Ruska, Irska, Jižní Ameriky. V orchestru je zastoupeno mnoho národností. Ale základ tvoří Francouzi.
Šéfdirigentem toulouského orchestru jste už jedenáct let. Během té doby se musel mezi vámi a hráči vytvořit pevný vztah.
To máte naprostou pravdu. Ten vztah je založen na vzájemné důvěře a úctě.
Pět let již působíte jako umělecký ředitel Velkého divadla v Moskvě. Co to pro vás znamená, stát v čele takové tradiční instituce? Ctíte tradice, nebo se je pokoušíte prolomit například uváděním oper soudobých autorů? A jak vnímáte postavení Velkého divadla v ruském a ve světovém kulturním kontextu?
Stát v čele takové kulturní instituce, jako je Velké divadlo v Moskvě, je nesmírné potěšení. Vnímám nejen jeho tradice, ale především jeho postavení v ruské kultuře. Vždyť je to operní dům, kde se objevují ti nejvyhlášenější ruští zpěváci, kde jsou v každé sezoně uváděny skvělé inscenace, a to nejen operní, ale i baletní. Kromě toho soustavně vyhledáváme a podporujeme mladé talenty. Vždyť' sama dobře víte, že „Boíšoj“ je vyhlášený těmi největšími hlasy. A právě kvůli této pověsti je nutné určité tradice dodržovat. Pokud mluvíme o tomhle, pak takové tradici bezvýhradně sloužím, protože rozvíjet talent je to nejpotřebnější, co můžeme dělat. Pokud však mluvíme o inscenování oper, jak třeba vznikaly před padesáti lety, musíme si uvědomit, že do současnosti se mnohé změnilo. A když jste se ptala na uvádění soudobých oper, je to téma, které probíráme každý den. Nechceme a nemůžeme popřít to, co tu bylo, tradice je pro nás závazná. To nové můžeme stavět jen na ní.
Na letošním Pražském jaru uvedete na dvou koncertech s Orchestre National du Capitole de Toulouse zajímavý rusko-francouzský program s českou tečkou na závěr - Houslovým koncertem a moll Antonína Dvořáka. Čeští posluchači ale na prvním koncertu uslyší i skladbu, která je pro vás mimořádně důležitá - Čtvrtou symfonii Petra Iljiče Čajkovského. Proč ji máte tak rád?
Tahle symfonie je velmi důležitá z hlediska Čajkovského díla, protože jí začíná nové období v Čajkovského tvorbě. Ta symfonie je velmi hluboká, melancholická, dramatická, otevírá ji tragická melodie, končí jistou slavnostností. Druhou větu považuji za velmi „ruskou“ - je velmi lyrická. Podle mého názoru právě v této symfonii může orchestr ukázat to nejlepší, co v něm je.
Pomlčel jste o tom, jakou roli tahle symfonie sehrála na vaší cestě k dirigování.
Když jsem byl mladý, moc rád jsem poslouchal všechny Čajkovského symfonie. A nejen poslouchal. Pokoušel jsem se je i dirigovat. Zejména Čtvrtá byla pro mě mimořádně inspirující. Byla to první symfonie, kterou jsem slyšel na opravdovém koncertě.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
