Příjmení a fandovství se dědí, říká herec Ivan Trojan

Roli léčitele Jana Mikoláška považujete za nejtěžší ze svých dosavadních filmových postav. Proč?

Protože tu vyprávíme příběh velice složité osobnosti. Rozkrýt všechny jeho motivace, nuance chování a jednání nebylo jednoduché. Scénář jsem přečetl jedním dechem, byl skvělý, ale zároveň nabízel spoustu otázek, na které jsem musel najít odpovědi. A navíc ve filmu musím obsáhnout několik věkových rovin, polovinu ztvárňuji jako sedmdesátiletý.

Mikolášek měl prý v sobě jakousi umanutost až běsy…

Mikoláškovy běsy jsou především v jeho raném období, kdy ho hraje můj syn Josef. Projevují se v jeho rozchodu s rodinou, v rozhodnutí jít za možnostmi, které v sobě objevil, a za posláním léčitele. Vypadá to jako prapodivné, nejisté povolání, ale přesto za tím cílem jde.

„Sport kolem mě poletoval, a protože mě táta pořád bral na Bohemku, stal jsem se fandou. Když já se někde srdcem chytnu, už to neopouštím,“ říká Ivan Trojan|foto:Martin Pekárek

Ke každé roli přistupujete důkladně, přečtete spoustu materiálu, vytvoříte si zázemí. Zůstalo vám přesto na Mikoláškovi přesto něco nejasného?

Podle mě je v jeho osobnosti – skutečné i filmové – spousta skrytých a verbálně nesdělitelných věcí, přitom důležitých pro ztvárnění postavy. Asi nějakých dvacet procent tam pro mě stále zůstalo svým způsobem neuchopitelných, o nichž můžu říct – nevím. I proto to byla složitá práce.

Mikolášek měl dost sporný charakter, nejednal vždy zrovna morálně.

Měl. Ale je velice obtížné soudit jednání člověka, který se dostane do tak mezních situací jako on. Je těžké rozhodnout, zda se například u soudu zachoval zbaběle, nebo ne, určit, kdo je hrdina a kdo by se zachoval stejně jako on. U soudu řekl, že on to dělat nemohl… To je přesně scéna, kterou jsme se scenáristou Markem Epsteinem i s Agnieszkou Hollandovou hodně zkoumali, které slovo v monologu nechat, které ne.

V Mikoláškově osobnosti, ať filmové, nebo reálné, je pozoruhodná i jeho dodnes nevysvětlitelná, téměř nadpřirozená schopnost diagnózy. Někteří lékaři, s nimiž jsem si povídala o jeho schopnosti rozpoznat pouze z moči zdravotní stav, to měli vyřešené: měl dar od Pánaboha. Co si o tom myslíte vy?

Pokud máte takového učitele, jakého měl Mikolášek, myslím bylinkářku Mühlbacherovou, a pokud jste schopni ty věci do sebe vstřebat, pak je asi možné to nazvat darem. Něco v něm evidentně muselo být, protože vyléčil tolik lidí. Měl výjimečný talent, citlivost a velký vztah k přírodě. A ano – jeho postupy působí mysticky. Myslím, že právě tohle je na té postavě lákavé. Na takové příběhy chodíme do kina rádi, protože nejsou banální.

„Měl výjimečný talent, citlivost a velký vztah k přírodě. A ano – jeho postupy působí mysticky. Právě tohle je na té postavě lákavé,“ říká Ivan Trojan o Janu Mikoláškovi|foto:Cinemart

Ta neuchopitelnost byla lákavá i pro vás, ne?

Byla, i když jsem musel složitě hledat základní povahové rysy. Odpovědět si i na otázku, proč v situacích, kdy ho všichni varují, aby už v léčitelství nepokračoval, na to nechtěl slyšet. Příliš věřil ve své kontakty. Neléčil jen obyčejné lidi, ale i prominenty, a to prominenty totalitních režimů, nacistického nebo komunistického. Nepřipouštěl si, že by ho nechali padnout.

Podcenil komunisty, ti dokázali zničit systémy, lidi, hodnoty, cokoliv. Natož nějakého léčitele.   

Ano, to je jedno z poselství, které by si měli lidé z filmu odnést.

Když jste si budoval Mikoláškovu roli, musel jste asi leccos sám domyslet, dotvořit. 

Jistě, na některá řešení přijdete sám, někde vám zůstanou otazníky, Proto byla velice důležitá důkladná příprava. S Markem Epsteinem, Agnieszkou a dramaturgem Jardou Sedláčkem jsme se scházeli a mnohdy vášnivě debatovali nad tím, jaký Mikolášek je a co od filmu chceme.

„Pokud lidé na place dělají svou práci dobře, je milující, ale když to není tak, jak si představuje, trvá na svém,“ přibližuje Ivan Trojan režisérku Agnieszku Hollandovou|foto:Marlene Film Production/Alžběta Jungrová

Co byste řekl divákům, aby si na Šarlatána koupili lístek? 

Že uvidí velice napínavý příběh o mimořádném člověku, který žil v nesnadné době. Zasvětil život výjimečné věci, což přírodní léčitelství určitě je. Měl neuvěřitelnou touhu naplnit svůj cíl, proto dokázal třikrát znovu začít a vybudovat léčitelské impérium… Je významné, že si ho jako téma vybrala světová režisérka Agnieszka Hollandová.

Čeho si na filmu ceníte nejvíc vy?

Je ve všech složkách vzácně vyrovnaný a dotažený. Od hereckých výkonů až po skvělou kameru. Jarka Pokorná v roli bylinkářky znovu dokázala, podobně jako v Hořícím keři, že je výjimečná herečka, Juraj Loj, který hraje Mikoláškova partnera, je objev pro český i slovenský film, ještě o něm určitě uslyšíme. Ta vyrovnanost není pro český film moc obvyklá.

S režisérkou Agnieszkou Hollandovou jste natáčel po Hořícím keři už podruhé. Čeho si na ní vážíte? 

Její výjimečnost je v tom, že přes svou řemeslnou dokonalost je neustálým hledačem. Hledá, jakým způsobem bude film vyprávět. Je důsledná. Pokud lidé na place dělají svou práci dobře, je milující, ale když to není tak, jak si představuje, trvá na svém, nepouští věci dál. Je samozřejmě nesmírně zkušená, dokonale zná filmařské řemeslo. Nejen svou režisérskou profesi, ale i ostatní – kameru, výtvarnou stránku. Pečlivě si hlídá, jak mají vypadat kostýmy, rekvizity, umí s tím vším pracovat. Zároveň si ale uvědomuje, že její perfektní řemeslnost může být past, lze kvůli tomu sklouznout k postupům, které už dělala, v nichž by se opakovala, nebo jsou klišé. Proto je její hledačská nátura tak důležitá.

Léčitele a bylinkáře Mikoláška v jeho raném období ztvárňuje Ivanův syn Josef Trojan. Přímo na place se však se synem nepotkali|foto:Marlene Film Production/Zuzana Panská

U některých filmů, v nichž jste hrál, jste se autorsky podílel na scénáři, třeba u snímků Davida Ondříčka nebo Petra Zelenky. Kdy k takové spolupráci dochází?

David Ondříček i Petr Zelenka jsou moji generační souputníci. S Petrem to dokonce šlo tak daleko, že jsme ho oslovili, aby s námi spolupracoval v Dejvickém divadle. Myslím, že je to v současné době nejlepší český dramatik, jeho divadelní hry se hrají po celém světě. U něj je to tak, že to, co napíše, potřebuje slyšet přes herce. Jeho spolupráce s divadlem, stejně jako ve filmu, začíná tím, že vždycky napíše nějaký základ a pak si u herců ověřuje, jestli je to správně. Naslouchá hercům. V první fázi je to do jisté míry společná tvorba, kterou pak on dotáhne do výsledku, jaký si představuje. Tohle je spolupráce, která mi maximálně vyhovuje: když se stávám jako herec spolutvůrcem textu, jsem do něj vtažen a můžu ten příběh nějakým způsobem ovlivňovat. Podobně to mám s Davidem Ondříčkem i s Mirkem Krobotem.

Neláká vás věnovat se režii víc než dosud?

V  divadle teď připravuji svou druhou režii. Pokud jde o film, ještě uvidím. V tomto roce to asi nebude, a pokud v budoucnu, pečlivě se na to připravím. Dokonce jsem už dostal na režírování nějakou nabídku, ale zatím jsem ji nevyužil.

Ivan Trojan ve filmu Šarlatán|foto:Cinemart

Chybí vám v divadle Miroslav Krobot, který postavil a léta vedl Dejvické divadlo?

Jistě, chybí. Jenže čím dál víc si uvědomuju, že jeho odchod je pro nás všechny v divadle novou výzvou. První dva roky nebylo jednoduché se s tím vyrovnat, ale myslím, že jsme to zvládli. Kromě toho Mirek Krobot u nás pořád hraje. A i když tu fyzicky není, jeho duch je v Dejvickém divadle stále přítomen, vnímáme, čím pro nás byl, co všechno dokázal, jakým způsobem nás vedl. Spoustu věcí posuzujeme jeho očima, říkáme si, jak by se v té či oné situaci zachoval. Jeho způsob myšlení a práce v nás stále zůstávají.

Mimochodem, kdyby vás v  roce 1997 nevyzval, šel byste z prestižní vinohradské scény do nových, nejistých podmínek?

To ale bylo jinak! Podstatnější bylo, že jsme se s Lukášem Hlavicou, spolužákem z DAMU, s nímž jsme byli společně ve Vinohradském divadle, sami rozhodli, že odtud chceme odejít. Hledali jsme vhodné prostory a taky lidi, se kterými bychom dělali divadlo, a dozvěděli jsme se, že Mirek Krobot odchází z Národního. Se svým ročníkem z DAMU se chtěl usídlit v uvolněném prostoru Dejvického divadla. Tak jsme se mu nabídli a Mirek řekl, že stejně chtěl ten svůj ročník trošku „postaršit“ zkušenějšími herci. Domluvili jsme se, že bychom to mohli dělat společně.

Čtěte také

Když jsem viděl Pepu hrát, byl jsem dojatý, popisuje Ivan Trojan natáčení filmu se svým synem

Jste v Dejvickém divadle už třiadvacet let, zůstanete tam pořád?

No, zatím nemám důvod odcházet. V jistém smyslu organizace života by asi pro mě bylo jednodušším řešením jít na volnou nohu. Měl bych víc času na sebe, na své zdraví. Ale já si pořád myslím, že jsme v našem divadle ještě neřekli úplně všechno, že ještě stále máme co říct. Proto není důvod odcházet. Pořád mě to baví, pořád chci ještě něco objevovat.

Když se ohlédnete za svými rolemi v Dejvickém divadle, která vám přišla nejnáročnější? Byl to Teremin – třeba proto, že jste se musel naučit hrát na neznámý nástroj?

Já nevím, za těch třiadvacet let je velice těžké vybrat jedno představení. Teremin jako postava byl zvláštní člověk, podobně jako Jan Mikolášek. Složitě jsme hledali, co je to vlastně za chlapíka. A naučit se na ten podivný přístroj hrát bylo samozřejmě taky těžké. Ale napadají mě i jiná představení. Možná hned v první sezoně, kdy jsem hrál v Revizorovi hejtmana. Bylo mi třiatřicet let – a dostat v tom věku hejtmana, kterého hrajou v Národním nebo ve Vinohradském divadle šedesátiletí chlapi, a ještě to dělat v režii Sergeje Fedotova! Bylo to strašně náročný. Vybavuju si i Příběhy obyčejného šílenství nebo Karamazovy, kde jsem hrál starého Karamazova. Pro Dejvické divadlo to byly zásadní inscenace a pro mě dvě důležité role. Až do generálek jsem pochyboval, zda to vůbec dám dohromady, jestli to bude fungovat.

Často  účinkujete v rozhlasových inscenacích nebo četbách. Máte rád práci v rozhlase?

Jistě. Znovu teď spolupracujeme se spolužákem Lukášem Hlavicou, který je úspěšným režisérem Českého rozhlasu. Spoluzakládali jsme divadlo, režíroval mě. A teď se zase scházíme, tentokrát na rozhlasové půdě. Zároveň si vážím, že jsem mohl dělat s Karlem Weinlichem, Jiřím Horčičkou, s Hankou Kofránkovou nebo s  panem Červinkou. To byla nádhera! Učili mě, jak se má dělat rádio. Jsem jim za to vděčný.

Čtěte také

Táta Ivan něco dokázal, ale já chci být já, říká mladý herec Josef Trojan

Ve vaší velké rodině se dědí či předává nejen umělecká profese, ale i příslušnost ke klubovým barvám. Po kom jste zdědil lásku k Bohemians? 

Po tátovi. Prožil značnou část svého života ve Vršovicích, na Bohemku to měl nějakých tři sta metrů, a když jsem byl malej kluk, nejlíp mě zabavil tím, že mě vzal na fotbal. Já byl posedlej sportem, hrál jsem závodně basketbal, studoval na sportovním gymnáziu. Sport kolem mě poletoval, a protože mě táta pořád bral na Bohemku, docela přirozeně mi zůstalo, že jsem se stal fandou. Když já se někde takhle srdcem chytnu, už to neopouštím. Snažil jsem se to předat i svým čtyřem synům, řekl jsem jim, že příjmení a fandovství se dědí. Takže jsem jim vlastně ani nedal jinou možnost.

Celý rozhovor s Ivanem Trojanem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.