Zdeněk Jirotka: Humorista křtěný Ostravicí

Zdeněk Jirotka spatřil svět vezdejší v ulici Zámostí v domě číslo 18 v dnešní ostravské čtvrti Slezská Ostrava. Když se tam budoucí humorista narodil, bylo to samostatné město s názvem Polská Ostrava a ze Zámostí byl krásný výhled k pekelnému panoramatu protější Moravské Ostravy. K žhnoucím vítkovickým hutím, koksovnám a šachtám. Obě Ostravy tehdy společně tvořily „jediné amerikánské město v Rakousku-Uhersku“, jak psával dobový tisk. Uhlí učinilo z lokality centrum kolonistů, nový Klondike: zatímco v roce 1869 žilo na katastru dnešní Ostravy 38 tisíc obyvatel, v roce 1911 již 190 tisíc. A přicházeli odevšad – z Haliče, Uher, Bukoviny, Rakouska i Čech. 

Jirotkův Saturnin vznikal v koupelně bez oken, v jediné místnosti, kde prý měl autor na psaní potřebný klid. A také tam nepotřeboval zatemnění|foto:Profimedia

Pátrání po rodném domě

Také Jirotkova otce Ladislava (1871) přivábil do Ostravy na samém konci 19. století průmysl, respektive dělnické peníze, které hutníci a horníci uměli pěkně rozkutálet. Do té doby kočoval s divadlem především po Čechách a zároveň se živil štukatérstvím. V Polské Ostravě ochotničil v sále U Herlingrů, kde poznal i budoucí ženu – o osmnáct let mladší Žofii Sumíkovou.

Syn Zdeněk se manželům narodil 7. ledna 1911 v již zmíněné ulici Zámostí 18, tuhle adresu ale ostravská archivářka Blažena Przybylová objevila až v roce 2016. Jirotkovi totiž Polskou Ostravou doslova kočovali, vystřídali nejméně pět adres a ani samotný Jirotka nebyl v dospělosti schopen určit místo, kde stával rodný dům. „Rozklíčovat v současnosti čísla popisná nebylo vůbec snadné, a to s ohledem na několikeré přečíslování domů v této oblasti,“ vysvětluje literární vědec Martin Tomášek z Ostravské univerzity, který s Przybylovou na výzkumu spolupracoval. „Na základě srovnání situace na mapách jsme ale nakonec mohli konstatovat, že se Jirotkův rodný dům nacházel na dnešním náměstí Jurije Gagarina v místech, kde stojí dům číslo popisné 279. Ten je nyní snadno identifikovatelný podle pamětní desky, kterou v roce 2016 zhotovil na výzvu okrašlovacího spolku Krásná Ostrava sochař Jan Šnéberger,“ informuje Tomášek.

Designově unikátní deska, která je „zlomena“ přes roh fasády, je dnes jediným místem v Ostravě, kde je slavný rodák připomínán. „Pracoval jsem se symbolem vody a část textu na desce se symbolicky odráží v řece. Je tam i hausbót, jenž hraje v Saturninovi podstatnou roli. Deska má horizontální formát, který vychází z hladiny Ostravice, svým způsobem je to i parafráze znamení, která se na domech dělají po povodních,“ vysvětluje Šnéberger.   

Zdeněk Jirotka (stojící) mezi rozhlasovými „sedmilháři“. Cyklus veselých historek ze života s názvem Sedmilháři bavil posluchače v letech 1964–1968|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Promítání aktů pro havíře

Ladislava Jirotku by jen divadlo v Ostravě neuživilo, spíš mu vylepšovalo měsíční rozpočet. „Podařilo se nám zjistit, že Ladislav Jirotka přišel do Ostravy v roce 1899, kdy začal na Žofinské ulici v Moravské Ostravě provozovat štukatérský závod, jeho otec byl totiž také štukatérem. V dubnu 1901 pak úřadům ohlásil ještě provozování takzvaného návěstního a plakátovacího ústavu,“ líčí Tomášek, co prozradily šanony Archivu města Ostravy.

Reklamní agentura prý docela prosperovala, stejně jako Jirotkovo panoramatické představení (Panorama GEA), které si zamilovali místní havíři. Šlo o kruhovou místnost, do níž se nahlíželo třiceti kukátky a divák se nechával unášet exotickými diapozitivy s prostorovým dojmem. Kromě velbloudů v Orientu byl údajně nejpopulárnější program s fotografiemi aktů, který se jmenoval Krásy ženského těla. Upřímně řečeno, v podstatě šlo o jistý druh peep show.

Jirotkovy chachařiny

Na Jirotkovu manželku toho asi bylo moc a v době, kdy už jejich syn Zdeněk studoval gymnázium v Matiční ulici, požádala o rozvod. Student nicméně rozchod rodičů nesl těžce a stával se z něho stále větší ostravský chachar. Jednoho dne na kantorský stupínek položil třaskavé kuličky a kýchací prášek, to bylo v kvintě. „Za tento exces a vůbec za svá málo usilovná studia obdržel Jirotka consilium abeundi, jak se říkávalo. Tedy důrazné doporučení, aby šel o dům dál. Což bylo asi dobře, neboť včasný vyhazov ze střední školy může nakonec z člověka udělat docela úspěšného spisovatele,“ vzletně uvažuje další z ostravských literárních vědců Pavel Hruška.

Rozchod rodičů nesl těžce a stával se z něho stále větší ostravský chachar.

Dejme slovo i samotnému Jirotkovi, který na studentská léta zavzpomínal ve stáří: „Po absolvování školy obecné zdokonaloval jsem se ve vědách exaktních na reálce v Moravské Ostravě. S politováním musím konstatovat, že se tato škola sama připravila o možnost, že na ní bude jednou pamětní deska s mým jménem. Z její páté třídy, nebo jak se tehdy říkalo kvinty, jsem byl vyloučen pro atentát na pana katechetu. K tomu nekalému účelu jsem použil třaskavých kuliček a kýchavého prášku. Překvapilo mě tehdy, že pan katecheta odmítl zemřít pro věc církve mučednickou smrtí, o jejíchž půvabech nám často zaníceně vyprávěl. Snad se musil vzdát této lákavé možnosti z důvodu velmi pádného: mělť ještě odpoledne vyučování.“

Jirotkovým ostravským dětstvím se zabývá i Marie Stypková, svého času mluvčí radnice ve Slezské Ostravě, která stojí poblíž spisovatelova rodiště. Secesní budova byla dostavěna v roce 1913, to měl Jirotka dva roky a možná byl u slavnostního otevření jedné z nejkrásnějších budov v Polské Ostravě. „Budoucího autora pokřtil důstojný pán Josef Marcall, kaplan v chrámu Páně v Polské Ostravě,“ zjistila Stypková. „Jeho matka Žofie, rozená Sumíková, pocházela z Raškovic na Frýdecko-Místecku a pracovala jako učitelka ručních prací v nedalekých Janovicích, později pak v Ostravě-Mariánských Horách.“

Mezi lety 1953 a 1962 působil Zdeněk Jirotka v Československém rozhlase. Vedl zde nejprve redakci humoru a satiry, později redakci pro českou a slovenskou literaturu|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Cesta k Saturninovi

V roce 1928 odchází Jirotka z Ostravy za otcem, jenž se po rozvodu odstěhoval do Hradce Králové. Tam se napřed učil na zedníka, poté se v roce 1933 rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Armádní kariéru mu však o šest let později zkazila německá okupace, z důstojníka se stal úředník a teprve někdy kolem roku 1941 konečně využil genetickou výbavu zděděnou po tatínkovi, věčně rozverném umělci. Začal psát do Lidových novin a po večerech i svůj první román Saturnin, který vychází ještě za války (1942), stejně jako jeho druhá humoristická novela Muž se psem (1944). Záhy po osvobození pak dílo doplnil souborem rozhlasových hříček Hvězdy nad starým Vavrouchem (1946) a s odmlkou přidal prozaickou sbírku Profesor biologie na žebříku (1956).

Čtěte také

Zdeněk Jirotka - vzpomínka na skvělého vypravěče

Ačkoliv Jirotka patřil po válce k docela oblíbeným autorům rozhlasových a televizních pořadů a po jistou dobu byl dokonce zástupcem šéfredaktora humoristického časopisu Dikobraz, pro literární historii nakonec zůstal „mužem jediné knihy“ – Saturnina. „Skutečnost, že je umělec autorem jediného úspěšného díla, to je i velké trauma. Sám na to myslím při vzniku každé své sochy. Pro umělce je to asi vůbec to nejtěžší, udržet laťku, kterou si nastaví,“ přemítá ostravský sochař Jan Šnéberger, autor pamětní desky v místě Jirotkova rodného domu.

Dvě knihy století

Když v roce 2018 vyhlásili pořadatelé prestižní literární ceny Magnesia Litera i soutěž o Knihu století, u odborné poroty zvítězil román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války z pera Jaroslava Haška, zatímco ve veřejném hlasování vyhrál Jirotkův Saturnin. Obě knihy jsou českým národem nejen velebeny, ale i zatracovány. Švejk je navíc poněkud mylně chápán jako třeskutá hospodská zábava, přitom je to dílo kafkovských rozměrů, které kvůli značné tloušťce přečetl málokdo a leckterý našinec ho zná spíše z filmu.

Švejk a Saturnin jsou prózy hodně odlišné a současně velmi podobné.

Literární vědec Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR Pavel Janoušek obě díla porovnává: „Odborníci se logicky přiklonili k dílu, které českou literaturu a kulturu nepopiratelně výrazně zasáhlo. Široká veřejnost dává přednost proslulé žertovné hříčce. Švejk a Saturnin jsou prózy hodně odlišné a současně velmi podobné. Obě jsou veřejností přijímány jako knihy tak nějak veselé, redukovatelné na anekdoty, legrační situace a vtipné hlášky. A obě všichni Češi údajně dobře znají, aniž by je museli nutně přečíst. Minimálně proto, že o nich stále někdo mluví a všichni je už několikrát viděli zfilmované či v divadle.“

Román psaný u vody

Obě knihy století lze sice označit za humoristické romány, zároveň jsou ale autorskou reakcí na válečné běsnění. Hašek začal psát Švejka, když se vrátil ze světové války, která ho svými drápy držela až do roku 1920 a v níž si na bojištích musel postupně obléknout uniformu rakouského vojína, československého legionáře a bolševického rudoarmějce. Jirotka psal Saturnina během německé okupace a vydal ho v roce heydrichiády. Tedy v době, kdy žádný Čech neměl jistotu, že ho gestapo za hodinu neodvede rovnou na popraviště.

Román Saturnin vyšel poprvé v roce 1942|foto:nakladatelství Šulc a Švarc

„Hašek i Jirotka jsou skvělí vypravěči a po svém se vypořádávali s válečnou hydrou. Jirotkův román vyšel v protektorátním roce 1942 a je to okouzlující dílo českého eskapismu v nejtěžších dobách samostatné české historie. Saturninova pražská idylka ve stylu humoresek P. G. Wodehouse se prezentuje humorem jemným, vynalézavým, inteligentním a suchým,“ sklání Jirotkovi poklonu básník Milan Děžinský, vítěz Magnesie Litery v kategorii poezie v roce 2018.

Saturnin vznikal v koupelně bez oken, v jediné místnosti, kde prý měl autor na psaní potřebný klid. A také tam nepotřeboval zatemnění, povinné noční zakrytí oken kvůli leteckým náletům. A jak spisovatel sám dával k lepšímu, právě proto je v Saturninovi tolik vody. I když dost možná také proto, že se narodil u řeky Ostravice. „Právě v Ostravě se zrodil Jirotkův humor a svým způsobem i Saturnin,“ říká s hrdostí patriot a ostravský literární vědec Martin Tomášek.