Příběh mostu přes řeku Kwai. Legenda založená na vymyšlené knize a nepravdivém filmu

Umělecky zpracované historické příběhy jsou téměř vždy zkreslené, až lživé. Pro turistiku jsou ovšem takové legendy zlatý důl. Příchod nového roku jsem měla tentokrát zažít v thajském městě Kanchanaburi, které je správním centrem stejnojmenné provincie. Protéká jím řeka Kwai, ale jde spíš o její umělecké jméno, získané z knihy a filmu Most přes řeku Kwai. Řeka se totiž ve skutečnosti jmenuje Menám Kvé Noj, oscarový film se natáčel na Srí Lance a hrdina vymyšleného příběhu, plukovník Nicholson, nikdy neexistoval.

Syn Jiří, který Thajsko vnímá jako svůj druhý domov, objevil před pár lety v tomto městě skvělé a levné ubytování s velkou otevřenou a zastřešenou terasou na břehu této nechvalně proslulé řeky. Chválí zdejší západy slunce. Krčím rameny, těch nad mořem jsem už viděla dost, těžko je překonají červánky nad pouhou řekou. Mě spíš zajímá ten most, který stojí na konci dlouhé ulice, jež je poblíž naší terasy.

Ze slavného mostu se dnes stala atrakce plná stánků s upomínkovými předměty. Těžko tu vzpomínat na stavbu „železnice smrti“|foto:Jiří Nosek

Tento most byl součástí thajsko-barmské železnice, známé také jako železnice smrti, jež byla vybudována v letech 1942 až 1943 válečnými zajatci pod velením japonských fašistů jako důležitá přepravní tepna. Japonsko tehdy prohrálo klíčovou námořní bitvu o Midway, a tak muselo přesunout své zásobovací tratě na souš. Proto se v létě 1942 začala budovat 415 kilometrů dlouhá železnice mezi Thajskem a Barmou. Při stavbě železnice zemřelo více než 90 tisíc asijských dělníků z řad civilistů a asi přes 16 tisíc válečných zajatců ze spojeneckých armád (uváděný počet se různí podle různých zdrojů). Na thajském území se nacházela trať o délce 304 kilometrů a na barmském 111 kilometrů dlouhá trať. Do dnešního dne zůstalo v provozu asi 130 kilometrů v Thajsku, od původní výchozí stanice až po stanici Nam Tok. Knihu Most přes řeku Kwai jsem četla, ale Leanův film jsem neviděla, vadí mi, když se s fakty zachází tak svévolně.

Bábel u mostu

Je vedro a na ulici s nízkými domy žádný stín, nechávám se tedy ke slavnému mostu odvézt. Přivolané vozítko je nazdobené třpytivými řetězy jako naše vánoční stromky, řídí jej rozmarná Thajka a kupodivu hýří silvestrovskou náladou, ačkoliv Thajci slaví příchod nového roku v březnu. Jedu třpytivým vozítkem k slavnému mostu a představuji si, že tam nafotím pietní místo, památník desetitisíců zmařených životů. Vystupuji a ocitám se v tržnici nalíčené jako past na peněženky turistů. Trička, upomínkové předměty, cingrlátka, ovoce. Jdu se podívat na začátek mostu, fotí se na něm turisté z různých koutů světa. Stala se z něj bezduchá atrakce. Původně tu stával dřevěný most, byl postaven již v roce 1943, který později ho nahradil tři sta metrů dlouhý ocelový most. Ten byl využíván pouze necelé dva roky, v roce 1945 ho pak při bombardování téměř zničili Spojenci. V rámci válečných reparací po skončení války most rekonstruovala japonská společnost. Původní jsou dnes pouze některé oblouky.

Lidé si dnes na slavné železnici dělají selfie|foto:Jiří Nosek

Nakonec i já podléhám nabídce trhovců a kupuji si upomínkové tričko a náhrdelník z červeného korálu, když už jsem tady. Fotím ten bábel a snažím se vcítit do válečných časů, ale zde a v této chvíli je mezi stánky s pestrým zbožím těžké myslet na utrpení desítek tisíc kluků z Anglie, Austrálie, Nového Zélandu, Kanady a Holandska, jejichž průměrný věk byl 25 let. Nejprve je přepravovali pět dní v nákladních vozech a poté šli pěšky do pracovního tábora, museli během nočních pochodů džunglí překonat tři sta kilometrů. Většina zajatců zemřela vyčerpáním, na následky malárie, kosila je cholera a úplavice, lékaři chyběli. Nástroje měli primitivní, k jídlu jen trochu rýže, často páchnoucí petrolejem. Bylo spočítáno, že za každý pražec zaplatil svým životem jeden mladý muž.

Většina zajatců zemřela vyčerpáním, na následky malárie, kosila je cholera a úplavice, lékaři chyběli.

Vracím se s nazdobeným vozítkem zpátky a jdeme se synem na oběd do osvěžovny jeho známé, která dobře vaří. Ta zvláštní mladá žena odkoukala uvolněné chování od turistů, není tedy thajsky zdrženlivá, ale poněkud kontaktní, své hosty otlapkává a nezdraví thajskou úklonou, ale hubičkou, objetím. Místní exot. Nebyla právě přítomna, tak zklamaně odcházíme, když vtom se přiřítila na motorce, přinutila mě na ni usednout a už si mě veze do své restaurace, aby se vzápětí vrátila pro syna. Bylo to lichotivé a sympaticky bláznivé. Tentokrát nás ale čeká překvapení, přinesla nám pyšně pad ki mau sen yái posypané závějí mletého černého pepře. Jirka lamentuje. Pepř do jeho oblíbeného jídla nepatří, to spíš spousta chilli. Na její pokrm se tak těšil… Podaří se nám z talíře odstranit asi dvě třetiny pepře, ale víc už to nejde. Asie bývá ve všech oblastech trochu nepředvídatelná.

Nevěstinec jako tečka

Dodnes zůstalo v Thajsku v provozu asi 130 kilometrů železnice smrti|foto:Jiří Nosek

Odpoledne se jdu podívat do Válečného muzea JEATH. To je zkratka složená z prvních písmen názvů zemí, ze kterých pocházeli lidé pracující na stavbě železnice, tedy Japonsko, Anglie, Austrálie, Amerika, Thajsko a Holandsko. Krutý válečný příběh se tu odhaluje prostřednictvím korespondence, deníků i fotografií, jsou tu i repliky primitivních bambusových chýší, dokonce i figuríny v životní velikosti, zejména kostnatá těla podvyživených ztrhaných mužů v hadrech. Železnice byla vybudována v extrémně krátkém čase šestnácti měsíců namísto plánovaných pěti let a v nesmírně náročných přírodních podmínkách. Dělníci byli při stavbě sužováni podvýživou a nemocemi. Měli k ruce jen primitivní nástroje a svými japonskými, věčně vzteklými dohlížiteli byli často brutálními způsoby nuceni k vysokým pracovním výkonům.

Myslela jsem na to, jak zhovadilé ideologie dokážou změnit normální lidi na bezcitné bestie.

Strávila jsem tam smutnou hodinu.  Nedaleko pak stojí Muzeum thajsko-barmské železnice, kde je k vidění i replika původního, nechvalně proslulého mostu. A když jsem vyšla ven, za vozovkou se rozkládal hřbitov válečných otroků. Myslela jsem na to, jak zhovadilé ideologie dokážou změnit normální lidi na bezcitné bestie. Jestlipak se dnešní mírumilovní a kultivovaní Japonci stydí za svou minulost? Když byla trať slavnostně otevřena, projel se prý po ní jako první japonský vlak s pojízdným nevěstincem. Tečka za válečnou absurditou.

Oslava po thajsku

Nad řekou Kwai jsou krásné západy slunce|foto:Jiří Nosek

Vpodvečer zapadající slunce nad řekou obarvilo jásavou červení oblohu, řeku i terasu, toneme v odlesku nebeského požáru, tváře nám zrůžověly, takový dramatický západ slunce jsem ještě nikdy neviděla. Přikrádá se horká silvestrovská noc. Opilce nikde nevidět. Thajci se jen vzácně prolévají tvrdým alkoholem nebo vínem, jejich drahota odpuzuje i nás. Navíc zdejším lidem chybí, tak jako všem Asiatům, dostatek enzymů, které odbourávají alkohol a způsobují pomalejší nástup opilosti. To má za následek drsné kocoviny, které Asiaty od pití odrazují. Je velmi pravděpodobné, že zdrženlivost od alkoholu má podíl na jejich dlouhověkosti. Zato my máme zřejmě těchto enzymů dost, takže si připíjíme zbytkem bílého rumu, který s námi cestoval už z Prahy jako medicína, a teď přišla jeho poslední chvíle. To už ale byla půlnoc a propukl kratší a skromný ohňostroj, který zrcadlila řeka Menám Kvé Noj. Neboli Kwai, chcete-li.