Jdu si směrem, kterým chci, říká herec Martin Donutil
Martin Donutil byl šest let členem Divadla Husa na provázku, poslední čtyři roky působí v Městských divadlech pražských. A od začátku své dráhy přesvědčuje, že nadání a herecký perfekcionismus se přelily i do další generace. Nejen o tom, jak si na jevišti rozumí se slavným otcem a proč mu vyhovuje režisérský styl Vladimíra Morávka, vypráví nastávající otec a jeden z televizních luhačovických četníků v následujícím rozhovoru.
Za dvě hodiny vám začíná představení. To jste ale profík, že se dokážete soustředit na velký rozhovor! Nebo je před představením lepší odvést myšlenky?
Myslím si, že je to individuální, ale já to mám rád. Nejsem typ herce, který by se potřeboval před představením koncentrovat, být v klidu. Většinou rád takzvaně skáču do vody – a vím, že spousta kolegů to taky tak má, a jiní se zase potřebují soustředit. Ale já si na to nikdy extra nepotrpěl. Navíc v dnešním představení nemám až tak zásadní roli.
Večer hrajete v Diktátorovi, hře podle Chaplinova filmu z roku 1940. Působí na vás dnes tohle představení aktuálněji než v době jeho loňské premiéry? Vidí publikum v Chaplinově satiře na Hitlera i rysy Putina?
To je přesně řečeno. Vezměme jen ten slavný Chaplinův monolog z konce filmu. V době, kdy jsme ho zkoušeli, tak jsme si říkali, ale jo, jsou v něm určitý hodnoty, který by měl člověk ctít a respektovat, ale už je to starý, dneska už trochu vousatý… A po událostech na Ukrajině, v tom novém kontextu, jsme najednou žasli, jak ten monolog funguje a rezonuje. Celé hlediště sedí jako přimrazené a najednou to zase má ten dopad a čerstvost. Chaplin je prostě geniální přes všechny generace. Už by nás nikoho nenapadlo, že ten monolog bude tak aktuální. Vlastně jsme si to ani nepřáli a byli jsme rádi, že je starej. Mrzí mě, že má zase co říct.
Pro tohle představení skládal hudbu Ivan Acher, kterého jste označil za geniálního skladatele. Kde se vzaly ty superlativy?
Někdy jsme od Ivana dostali hudbu později, až ke konci zkoušení. Ale při zkouškách jsme nějakou hudbu mít museli. Takže jsme používali známé písničky, které jsme si pouštěli pro atmosféru. A dokud jsem Ivana neznal tak dobře, jako ho znám teď, říkal jsem si, copak jde udělat něco lepšího než tenhle hit od Led Zeppelin? Ten tam přece neuvěřitelně sedí! To Ivan neobejde. A on to dokáže! Vždycky. Přijde a tak přesně vystihne atmosféru té zástupné písničky i očekávání režiséra, až je to neuvěřitelné. Opravdu ho považuju za geniálního skladatele.
Vaší poslední rolí v Městských divadlech pražských je Marat ve hře Petera Weisse Marat / Sade čili Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade. I této inscenaci Vladimíra Morávka dominuje hudba, tentokrát Michala Pavlíčka.
Pavlíčkova hudba je v představení výrazná právem. Myslím, že ani Vladimír Morávek na začátku nečekal, jak podstatnou část inscenace hudba vytvoří. V průběhu zkoušení byl Michal Pavlíček do té práce tak zapálený, že neustále psal na texty nové a nové melodie a vícehlasy a pořád to zdokonaloval, a tak ho Vladimír Morávek připsal k Peteru Weissovi jako spoluautora. Podle mě na tom představení mají oba stejný podíl.
Čtěte také
Má vlastně herec nějakou zpětnou vazbu toho, jak vypadá celkový jevištní obraz, dění na scéně, myslím komplexní vizuální podobu představení? Máte nějakou metodu, jak si to představit?
To záleží na každém jednotlivém představení. Třeba v případě Marata jsme tu vizi měli, protože Vladimír Morávek je v tomto ohledu velmi zodpovědný, píše rozsáhlé, literárně velmi kvalitní připomínky, a jelikož chce, abychom měli tu zpětnou reflexi co nejlepší, tak každou projížděčku i generálku nechal natočit a poslal nám celý záznam. Ale – upřímně – stejně si myslím, že většina herců nemá sílu se na to podívat, protože ne vždycky se vám chce koukat na to znovu zvenku, když to prožíváte zevnitř. Myslím, že je dobře, že herec nevidí to, co divák, protože on v tom představení existuje jiným způsobem a cítí se být jeho součástí zevnitř.
To představení je velmi silné a zároveň pro diváka náročné. Kolik práce dalo studování role a zkoušení vám? Měl jste někdy těžší roli? Myslím právě v té fyzické neakčnosti Marata, který stráví své dění na jevišti ve vaně.
Nad tím jsem moc nepřemýšlel. Ale bude to asi tím, že šest let jsem strávil pod vedením Vladimíra Morávka na Provázku, kde si mě vychoval. Jeho zkoušení jsou si vlastně v nějakým tom mustru dost podobný. A náročnost, která nesouvisí s velikostí role, je vždycky dost vysoká. On vždycky vyžaduje přítomnost celého souboru na scéně i při převlecích, takže z jeviště neslezete, ať hrajete, co hrajete. Já jsem na to byl zvyklej. Zkoušení Marata pro mě nebylo tak moc náročné jako pro některé z mých kolegů, kteří na to připravení nebyli.
Jak byste charakterizoval Morávkův styl režie? Imaginativní, autoritativní?
Vladimírova režie dost dlouho působí tak, že z vás udělá něco jako loutku, což herci dost těžce nesou, protože vám režíruje gesta, intonaci, prostě všechno. Ale po těch letech jsem zjistil, že vám jenom klade určitý mantinely, v kterých jste pak svobodnej. Když k tomuhle pocitu dojdete, tak zjistíte, že máte krásně narýsovanou cestu, kde se můžete cítit bezpečně, a opadne z vás nervozita a zodpovědnost mnohem víc než u cest, který takhle vytýčený nejsou. Já si Marata užívám, do jisté míry si tam i improvizuju, nebojím se toho, protože mantinely mám pevně daný. A nepřijde mi to tak extrémně náročný, jak to třeba vypadá.
Vy jste spolupracoval s řadou jiných zkušených režisérů – s Jelínkem, Mikuláškem, Čičvákem, Dočekalem. Co je podle vás to nejdůležitější, co má režisér herci předat?
Už jsme o tom mluvili, jen bych dodal, že velkou roli hraje sebevědomí, které by měl režisér v herci posílit, důvěra a podpora. Protože když se herec při tom, co dělá, necítí dobře, a navíc vidí, že s tím je režisér celou dobu nespokojenej, tak se vždycky zamyká, blokuje a funguje to pak mezi nimi daleko hůř. Nemělo by se stávat, že vám režisér řekne, že jste špatný nebo neschopný herec. To potlačí sebevědomí jako máloco. Daleko víc pomůže, když vám řekne, že jste nepochopil jeho režijní záměr, ale není třeba vás shazovat na profesní úrovni.
Na jevišti Městských divadel pražských, kde působíte čtyři roky, se setkáváte s nejbližšími lidmi – s partnerkou Sárou Affašovou, ale i s tatínkem Miroslavem Donutilem ve Smrti obchodního cestujícího. Vy musíte mít tátův herecký styl prokouknutý do nejmenších podrobností. Překvapí vás ještě někdy něčím na jevišti?
Je to až klišé, co řeknu, ale herec se učí celý život. To znamená, že neustále překvapuje. Sám sebe i ostatní. I když starší matador používá osvědčené prvky, léty prověřené, tak vedle nich stále objevuje i něco nového. Nikdy to nebude stejné. Na naší profesi je fajn, že se učíme opravdu celý život, zdokonalujeme se a měníme svůj styl.
Jak se vám hraje s tátou??
Skvěle. Setkání na jevišti byla pokaždé mimořádná. Už od toho prvního, kdy jsme se spolu mihli v Národním ve Sluhovi dvou pánů, přes Krále Ubu a Amadea, kterého považuju za vrchol mé práce s tátou – bohužel nás v červnu čekají na Provázku poslední dvě představení –, až po Smrt obchodního cestujícího v Městských divadlech pražských. Vždycky jsme si s tátou sedli, nikdy jsme neměli žádný problém, kolegiální ani vztahový, nikdy jsme se spolu nechytli nebo si nerozuměli v tom, co druhý vyžaduje, vzájemně jsme si dávali prostor, oba jsme si dovolili improvizovat. Vím, že tátu neurazí, když mu něco udělám jinak, stejně tak já kvituju jeho improvizaci. Táta je prostě hrozně fajn kolega na jevišti.
Z toho, co říkáte, vyplývá, že na sebe musíte být hodně napojení.
No tak to se u otce a syna asi předpokládá. Máme se rádi, a tím pádem je napojení automatický.
Ale na to, jak se vám vyrůstalo se jménem Donutil, se vás ptát nebudu.
Děkuju! To jsem rád.
Vy máte již v divadelním světě své jméno. Jak jste nacházel vlastní cestu?
Už když jsem šel na konzervatoř, byl jsem strašně odhodlanej jít si vlastní cestou. Od začátku, co jsem se rozhodl dělat divadlo, se mě všichni ptali, a přebereš jednou roli ve Sluhovi dvou pánů? A budeš taky vyprávět historky? A hodláš být taky tak zábavnej? O to víc jsem se šprajcnul, protože jsem věděl, že z podstaty – na rozdíl od táty – tohle já nejsem. On to má ve své povaze a je to součástí jeho osobnosti. U něj to není přetvářka, je bavič, i na ulici ho baví si povídat s lidmi, vidím, jak mu září oči. Moje cesta je trošku jiná, ve mně se navíc pere introvert s extrovertem, jsem jiná nátura. A řekl jsem si, že bych ji měl ctít a jít si směrem, kterým chci.
A objevil se alternativní Provázek…
Ještě ve škole jsem tam viděl premiéru Českého moře. Tak mi tenhle styl divadla utkvěl a začal mě bavit, že jsem tam zatoužil hrát. Paradoxně to je stejná cesta jako tátova, ale vlastně není, protože to divadlo už bylo jiný. A mně to alternativní divadlo i Morávkův rukopis, který jsem tam viděl poprvý, oproti tomu všemu, co jsem znal z Prahy, začaly tak strašně imponovat, že jsem si řekl, tohle! To mě láká, to bych chtěl dělat, v tom bych chtěl být jednou svobodnej a užívat si tyhle alternativnější cesty, nedělat klasickou činohru. A jsem za tu výchovu a vysokou školu na Provázku strašně vděčnej.
Vy jste i výborný zpěvák a tanečník. Na YouTube je k nalezení ve vašem podání skvělé Under the Bridge od Red Hot Chilli Peppers. Neláká vás hudební divadlo, muzikál?
To byla součást mojí maturity a bylo mi čerstvě osmnáct. Mě hodně láká divadlo jako takové a moc mě láká hudba. Nikdy jsem neměl ambice to spojit a podílet se na muzikálu ve zpívané roli, myslím, že je dost lepších lidí, kteří se v tom pohybujou. Ale od základní školy jsem byl silný ve skládání textů. Psaní básniček mě bavilo. I teď když se potřebuju takzvaně z něčeho vypsat, tak píšu básně, potažmo texty. Mám kolem sebe i pár zdatných muzikantů, vystudovaných herců, a pořád koketujeme s myšlenkou, že někdy začneme dělat vlastní tvorbu, založíme vlastní kapelu. Bohužel na to není moc času. Přesto doufáme, že se nám to podaří.
Vy taky na něco hrajete?
Měl jsem na konzervatoři volitelnou kytaru. Mohl jsem si vybrat buď klavír, nebo kytaru, a já jsem si vybral kytaru s tím, že se naučím brnkat ty kila, abych moh hrát odrhovačky a balit na to holky. Ale hned na první hodině mně dali stoličku pod levou nohu, dostal jsem notový zápisy na vybrnkávání, a pochopil jsem, že tohle není ta kytara, kterou jsem si vybral. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem v prvním ročníku kvůli nedostatečné docházce z kytary propadl a musel jsem dělat reparát. Naštěstí jsem ho udělal. Ale vybrnkávání na kytaru mě už nechytlo.
A do jakého žánru byste se chtěli pustit?
Protože jsem vyrůstal v devadesátých letech na sídlišti, nejvíc mě ovlivnil rap. Baví mě psát rapový texty, ale zároveň mě baví i zpěvní linky, takže to tak kombinujeme.
Čtěte také
Se svou partnerkou Sárou čekáte dítě. Běží vám hlavou, jaký byste chtěl být otec?
To víte, že běží. Chtěl bych být otec a zároveň kamarád. To je ten nejdůležitější balanc. Nechtěl bych být vnímán jen jako otec. Díky tomu, že nejsem ještě úplně starej, se mi to snad podaří a ta přátelská úroveň vztahu bude růst.
Jakou vy jste měl výchovu? Liberální, nebo přísnou?
Já jsem té přísné šel hodně naproti a taky tomu šlo hodně naproti to, že táta byl v devadesátkách extrémně vytížený a byl neustále na cestách. Chudák máma si moji těžkou pubertu musela se mnou prožít sama a neměla to vůbec jednoduchý. Snažila se být co nejpřísnější, ale já jsem pak o to víc revoltoval, jak to tak mladý kluci mívaj…
„Humor nás spojuje a protiklady nás zocelují,“ říkáte o vašem vztahu se slečnou Sárou. Humorem a nadhledem se dají v životě překonat ledasjaké černé chvilky. Dokážete takhle brát i těžší okamžiky?
No samozřejmě! K opačnému pohledu se člověk nesmí vůbec uchýlit a já se snažím humorem zlehčovat i ty nejhorší věci, protože si myslím, že to je ten nejlepší most, jak je překonat.
