Prezident dějinných protikladů
Válečný hrdina i prezident normalizace. Komunista komunisty zavržený, a dokonce vězněný. To vše spojuje Ludvík Svoboda, muž, který by možná v jiné době nebo v jiné zemi byl medailemi ověnčeným vojákem. Dvacáté století uprostřed Evropy ale rozhodlo jinak.
Ludvík Svoboda se narodil roku 1895 v Hroznatíně na Vysočině v zemědělské rodině. Za první světové války se coby legionář zúčastnil bojů o sibiřskou magistrálu a s legiemi přišel do Československa v roce 1920. V armádě působil i mezi válkami, Mnichov jej zastihl jako velitele pluku v Dolních Kounicích u Brna. Nesouhlasil s kapitulací a utekl do Polska k formující se československé vojenské jednotce. Zde se jeho oddíl dostal do zajetí Rudé armády. Svoboda požádal o azyl v Sovětském svazu, kde se chtěl podílet na vzniku československé jednotky. Byl však obviněn z vyzvědačství a hrozila mu poprava. Svoboda ale údajně přesvědčil své soudce, aby zavolali do Kremlu, kde mu měli potvrdit nevinu. Právě z těchto informací později někteří badatelé odvozovali, že Svoboda byl agentem Sovětů, přímý důkaz však nalezen nebyl.
Svoboda se pak zúčastnil bojů u Sokolova, o Kyjev a následně i dukelské operace. Po válce se vrátil do Prahy a stal se ministrem národní obrany. V únoru 1948 během státního převratu podpořil komunistickou stranu a stal se jejím členem.
Z pozice ministra přihlížel justiční vraždě svého spolubojovníka Heliodora Píky. V září 1951 byl zproštěn funkcí a později obviněn z pokusu zneužít armádu proti poúnorové vládě. V listopadu 1952 byl zatčen a z vazby propuštěn až po intervenci vysokých sovětských míst. Byl předčasně penzionován a odešel z politického života.
Do roku 1954 žil v Hroznatíně, kde pracoval v zemědělském družstvu. Zpět mu pomohlo přání sovětského vůdce Nikity Chruščova, který se s ním chtěl setkat během návštěvy Prahy. Po Chruščovově návštěvě byl Svoboda jmenován velitelem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Praze a po odchodu do důchodu (1958) se podílel na práci Vojenského historického archivu.
Jeho život se změnil v březnu 1968, kdy převzal prezidentský úřad po Antonínu Novotném. Ve věku 72 let a čtyři měsíce byl vůbec nejstarším zvoleným československým i českým prezidentem. V srpnu 1968 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy sice odmítl jmenovat kolaborantskou vládu a osobní přítomností v Moskvě se přičinil o návrat internovaných politiků - zároveň byl však aktivním zastáncem přijetí „kapitulačního“ moskevského protokolu, který znamenal konec pražského jara. Hrdina obou světových válek, který měl být autoritou zaštiťující obrodný proces, nakonec z Pražského hradu odevzdaně přihlížel normalizaci. V dubnu 1969 podporoval nástup Gustáva Husáka do vedení KSČ a v následujících letech byl postupně zbavován reálného politického vlivu. Právě Husák měl například zásluhu na tom, že nesměl vyjít druhý díl Svobodových pamětí.
Od roku 1974 nemohl Ludvík Svoboda kvůli zdravotnímu stavu vykonávat prezidentský úřad. Odmítl však abdikovat a v březnu 1975 jej na základě novelizace ústavy (umožnila dlouhodobě nemocného prezidenta odvolat) Federální shromáždění zbavilo funkce. O čtyři roky později, 20. září 1979, zemřel.
Ludvíka Svobodu připomene v cyklu Archiv Plus Jiří Zeman, který si dal tu práci a prošel v archivu Českého rozhlasu hodiny a hodiny historických záznamů a pořadů, v nichž Svoboda hovořil. Pokusil se z nich sestavit portrét člověka, který spojuje tolik protikladných zážitků obyvatel Československa, jako bylo právě krátké svobodné nadechnutí jara 1968 a vzápětí temné období husákovské normalizace.
