Převratné vynálezy lyžníků z českých zemí. Jaké byly počátky sportu, kterému Češi bezhlavě propadli

Češi se chlubí nejhustší sítí veřejných knihoven na světě i největší světovou spotřebou piva na hlavu. A kupodivu patří i k pionýrům lyžování včetně slalomu a sjezdu. Když si v roce 1892 přivezl majitel jilemnického panství hrabě Harrach ze světové výstavy v Norsku první lyže, netušil, jak rychle a silně se našinci do jasanových prkének a bambusových hůlek zamilují. První český Ski spolek vznikl v roce 1894, další záhy přibývaly a 21. listopadu 1903 se setkali zástupci lyžařských klubů v hotelu Ráj v Jablonci nad Jizerou a založili Svaz lyžařů v Království českém, první národní spolek svého druhu na světě.

Skisté čili lyžníci

Lyžaři pod Sněžkou, rok 1896|foto:Správa KRNAP - Krkonošské muzeum ve Vrchlabí

Potkat před sto deseti lety na krkonošských svazích lyžaře, to nebyl úplně výjimečný obrázek. Jejich výpravy navíc obsáhle popisoval denní tisk, a tak s každým článkem přibývalo nadšenců, kteří si chtěli adrenalin na dvou prknech sami vyzkoušet. „Jízda po pláni mezi Labskou boudou a Kokrháčem a rychlé sjetí ke Dvorským boudám netrvaly déle než 40 minut,“ líčil deník Národní listy výlet pražských lyžařů z neděle 22. března 1903. O „lyžníky“ či „skisty“, jak se tehdy také říkalo lyžařům, se ten den staral náčelník Ski klubu v Jilemnici, který Pražanům zajistil i chutnou stravu. „Připravil chutné masité konzervy, po nichž sklenkou vína dovršili skisté slasti své odpolední siesty,“ uvedly noviny. 

Potkat před sto deseti lety na krkonošských svazích lyžaře, to nebyl úplně výjimečný obrázek.

Prvním předsedou Svazu lyžařů v Království českém byl zvolen Jan Buchar, řídící učitel z Dolních Štěpanic u Jilemnice. V roce 1903 tehdy čtyřiačtyřicetiletý kantor šířil osvětu se zápalem mladíka, o novém sportu přednášel i v Praze, například v pražském hostinci U Choděry.

Pozvánku na tuto akci, která se konala osm dnů před založením národního svazu, lze rovněž nalézt v dobovém tisku: „Sportovní přednášku o zimní turistice se zřetelem na jízdu na lyžích má 13. listopadu o 9. hodině večerní pan J. Buchar ze Štěpanic u Jilemnice. Turisté i lyžaři, jakož i zajímající se o sporty hosté jsou vítáni. Vstup volný. Po přednášce jest předvedení momentních fotografií z výletu na lyžích skioptikonem.“ S vlněnou čepicí na hlavě, v ruce bambusovou hůl s kroužkem a mohutným bodcem, přes rameno dvě dřevěné fošny. Tak tehdy vypadal typický lyžař. Muž čekající na vlak do hor na nádraží v některém z větších měst.

Telemarky i kristiánky

Když si v roce 1892 přivezl majitel jilemnického panství hrabě Harrach ze světové výstavy v Norsku první lyže, netušil, jak rychle a silně se našinci do jasanových prkének a bambusových hůlek zamilují|foto:TJ Sokol Dolní Kalná

Autorovi tohoto textu se v Archivu města Ostravy podařilo objevit dosud nevydaný rukopis, který líčí lyžařské dějiny v českých zemích. K období 1900 až 1907 se vztahují vzpomínky vrchního soudního oficiála Jana Křesťana z Nového Jičína. „Tolik filipa jsem přece jen měl, že jsem k prvním pokusům nezvolil zledovatělou silnici, nýbrž pěknou stráň, kde první pády neměly odstrašujícího účinku,“ zapsal si průkopník lyžování v Beskydech. Pokusy se odehrávaly na úpatí Pusteven, nedaleko vrcholu posvátného Radhoště. „V zámožnějších kruzích německých nebyly lyže neznámy, ale v české společnosti nebylo nikoho, kdo by v tom směru učinil začátek,“ poznamenal si Křesťan.

Venku se nám vesele rejdilo přes to, že po několika lavorech vypadali jsme jako lední medvědi.

Na beskydské svahy směřoval nejprve jako osamělý hrdina, postupně však vzbudil zájem přátel. „Venku se nám vesele rejdilo přes to, že po několika lavorech vypadali jsme jako lední medvědi. Obalení sněhem, z něhož nám někdy koukal jen nos.“

S Křesťanem do hor mířilo stále více lyžařů a sníh si dokázali užít. „Zvláště když nějaký začátečník zapadl po hlavě do hluboké závěje a dobývaje se ven, zanechal po sobě jámu, do níž by se vešla menší chalupa,“ vykresluje pády začátečníků. „Sněhu bývalo dost a dost, tak jsme se naučili stoupání slušně, také nějaké sjezdy i plužení, ale telemarky, kristiánky a přívratné obloučky jsme přes všechnu poctivou snahu a dřinu nesvedli,“ uvádí v zápiscích, které sepsal na sklonku třicátých let. V té době mu bylo sedmdesát, přesto zůstával aktivním lyžařem: „Zamilovaného sportu se ještě nevzdávám a doufám, že v zimě budu moci svoje vnučky s lyžemi a sněhem seznámiti.“

Mistr slalomu z Kožichovic

O Matyáši Žďárském z Kožichovic se dodnes učí rakouské děti ve školách. Přizpůsobil totiž třímetrové severské lyže rakouským horám a po šesti letech bádání zkonstruoval i vázání, které sloužilo prvním šampionům ve sjezdovém lyžování|foto:Český rozhlas

Jistý Matyáš Žďárský z Kožichovic na Třebíčsku učinil pro dějiny zimních sportů doslova mimořádný objev. „Divoká meluzína skučí horskými srázy. Od vrcholů ztracených v sněhové metelici sestupuje bílý příkrov po úbočích a zasypává strže. Před několika desítkami let znamenalo to zaklít alpské výšiny do samoty na šest měsíců,“ začínala stať Lidových novin, která porovnávala zimní Alpy před Žďárským a po jeho příchodu mezi zasněžené alpské svahy.

„Až Moravan Matyáš Žďárský si poradil důkladně se severskými lyžemi, přizpůsobil je rakouským horám a vypracoval technický návod pro lyžaře. A tím dal základ lyžařství a zimnímu cizozemskému ruchu v Rakousku,“ shrnuly Lidové noviny zásluhy rodáka z Kožichovic.

Za komunismu se v Československu o Žďárském vůbec nemluvilo.

Za komunismu se v Československu o Žďárském vůbec nemluvilo. A po revoluci v roce 1989 trvalo hodně dlouho, než slavného rodáka uznali i v jeho rodné vesnici. Busta Matyáše Žďárského (v německy mluvících zemích se používá jméno Mathias Zdarsky) na rodném domě byla odhalena v únoru 2016.

Žďárský se v Kožichovicích narodil 25. února 1856 jako sedmé dítě místního mlynáře. Když krátce nato jeho otec zesnul, rodina se kvůli obživě přesunula do Třebíče. V deseti letech se pak nadaný žák třebíčské školy nešťastně poranil a oslepl na jedno oko. Úraz ale jako by znásobil vůli uspět.

Z Brna do Grónska

Staré vázání (na snímku), bambusové hole s kroužkem a mohutným bodcem a dvě dřevěné fošny – tak dřív vypadala výbava lyžařského nadšence|foto:Profimedia

Na učitelském ústavu v Brně se proměnil v kantora, poté zkoušel studia malby v Mnichově a v Curychu pokračoval na polytechnice. Podnikl řadu cest, třeba podél Dunaje, do Bosny, Itálie i severní Afriky. Ve třiatřiceti letech koupil statek a rozsáhlé pozemky poblíž rakouského Lilienfeldu v Alpách, kde tehdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let lyže nikdo neznal a hory v zimě spaly.

V té době Žďárského oslovila polární výprava Fridtjofa Nansena do Grónska, při níž rodák z Vysočiny propadl lyžování. A nebyl jediný, kdo si v té době dovezl do střední Evropy třímetrové norské lyže – vlastně to byla móda tehdejší smetánky. Pouze Matyáš Žďárský ale pochopil, že norské lyže jsou vhodné pouze do krajiny bez výrazných kopců. Styl jízdy velkými oblouky, příliš dlouhé lyže i vázání, to vše se ukázalo jako skoro nepoužitelné pro strmé svahy Alp.

Žďárský norské lyže „ufikl“, z původních téměř tří metrů je zkrátil o třetinu.

Žďárský proto norské lyže „ufikl“, z původních téměř tří metrů je zkrátil o třetinu. A notně zúžil. Po téměř dvou stovkách pokusů a šesti letech bádání zkonstruoval i vázaní, které pak sloužilo i prvním šampionům ve sjezdovém lyžování, Žďárský si ho nechal patentovat v roce 1896.

Autor studie o zakladateli alpského lyžování Jakub Novotný zdůrazňuje, že Žďárský byl jedinečným inovátorem. „Nejenže se svými vynálezy přišel a otestoval je na sobě, ale byl skutečným inovátorem v tom smyslu, že své vynálezy uvedl v praktický život. Propagací, publikováním a také pořádáním masových kurzů lyžování, kterými prošly desítky tisíc lidí, a to třeba i v Beskydech.“

A byť měl jediné oko, proslul nebývalou odvahou. „Už v roce 1896 dokázal jet na lyžích rychlostí 100 kilometrů v hodině, která byla překonána až v roce 1930 ve Švýcarsku,“ píše se o slavném rodákovi na stránkách obecní kroniky v Kožichovicích.

Bible sjezdového lyžování

Do hor mířilo stále více lyžařů a sníh si dokázali užít. „Zvláště když nějaký začátečník zapadl po hlavě do hluboké závěje a dobývaje se ven, zanechal po sobě jámu, do níž by se vešla menší chalupa,“ vykresloval jeden z průkopníků lyžování pády začátečníků|foto:Krkonošské muzeum v Jilemnici

V roce 1896 vydal Žďárský průkopnickou příručku Lilienfelder Skilauf-Technik (Lilienfeldská lyžařská technika), která se brzy stala jakousi biblí sjezdového lyžování v Alpách, ale i v Karpatech či Krkonoších. Pro lilienfeldskou školu byla typická jízda v obloucích o kratším poloměru než u norské školy. „Širší stopa, nižší postoj a předklon na místo záklonu. Žďárský používal přívratu a pluhu a určil závislost délky na hmotnosti a výšce lyžaře,“ uvádí Michaela Pařilová ve své bakalářské práci Vývoj lyžařských sjezdových technik a škol z roku 2012, která je další poctou kožichovickému rodákovi.

Žďárský byl také schopný propagátor lyžařství, a to nejen v Rakousko-Uhersku. Už v roce 1898 založil Liliendorfský lyžařský spolek a první světové závody ve sjezdu uspořádal v roce 1905, včetně slalomu. Dvoukilometrová trať měla osmdesát pět branek a o vítězství bojovalo třiadvacet mužů a jedna žena. A samotný Žďárský díky výsledkům mohl brzy říkat, že je nejlepším lyžařem světa.

Zůstal nám jen žďárák

„Nelétám-li přinejmenším dva metry nad zemí či nevířím alespoň metr hluboký prašan, tedy nejsem-li po všech stránkách free, jsem totálně out,“ tvrdí dnešní lyžař na stránkách jednoho ze společenských magazínů. Jeho předchůdce by s ním zřejmě souhlasil...|foto:Krkonošské muzeum Jilemnice

Za první světové války musel Matyáš Žďárský do armády, ale vzhledem k lyžařské slávě se stal expertem pro výcvik horských jednotek a později i odborníkem na lavinové nebezpečí. Od císaře pána si za to vysloužil Rytířský kříž řádu Františka Josefa a po válce dostal medaili i od samostatného Rakouska: Zlatý odznak Za zásluhy o Rakouskou republiku. Zemřel 20. června 1940 v hotelu Pittner v Sankt Pöltenu.

Žďárský se stal expertem pro výcvik horských jednotek a odborníkem na lavinové nebezpečí.

Žďárský alias Mathias Zdarsky je dnes osobností, o níž se děti v alpském Rakousku učí ve škole. U nás tohle jméno asi školáci slyší výjimečně, zná ho však každý příznivec outdoorových sportů díky pojmu „žďárák“, což je zdrobnělina pro Žďárského bivakovací pytel – vynikající pomůcku pro přespání v nouzi. A na počest alpinisty z Moravy byla pojmenována i jedna hora v Antarktidě – Mount Zdarsky.

Dolnorakouský Lilienfeld leží dvacet kilometrů jižně od proslulého St. Pöltenu a v tamním muzeu je otevřena i samostatná lyžařská expozice k poctě moravského rodáka: Zdarsky-Skimuseum.

Frčíme!

„Ať to frčí!“ Tak znělo v roce 1903 heslo jilemnických lyžařů v čele s učitelem Bucharem, prvním předsedou národního lyžařského svazu. Na lyžích to prostě musí „frčet“ za každou cenu a v každé době|foto:Michaela Danelová, iROZHLAS.cz

„Ať to frčí!“ Tak znělo v roce 1903 heslo jilemnických lyžařů v čele s učitelem Bucharem, prvním předsedou národního lyžařského svazu. Na lyžích to prostě musí „frčet“ za každou cenu a v každé době. Vyvíjí se technika, materiály, nemění se však povaha lyžařů: být na špici, s nejmodernějším vybavením a vymýšlet stále alternativnější způsoby jízdy.

„Nelétám-li přinejmenším dva metry nad zemí či nevířím alespoň metr hluboký prašan, tedy nejsem-li po všech stránkách free, jsem totálně out,“ tvrdí dnešní lyžař na stránkách jednoho ze společenských magazínů. Ovšem podobně uvažovali i lyžníci v roce 1903 – článek s názvem Lyžařské cviky z té doby chvalořečí „sjezd střelou“, „valčík na lyžích“, „vyjíždění terénních vln“, sjezd se „skokem lupinkovým“ či „hlubokodalekým“, sjezd „přívratnou kristiankou“ nebo „vlnovkou švihů“.

Hlavně, ať to frčí! A když se to kvůli pandemii letos nepodaří, za rok to určitě pofrčí dvojnásob.