Moderátorka Lucie Výborná: Když nebude na hory, prodám auto
Znají ji rozhlasoví posluchači i televizní diváci. Za své médium ale prý považuje hlavně Český rozhlas, kde má na stanici Radiožurnál denně svůj pořad Host Lucie Výborné, v němž rozmlouvá se zajímavými osobnostmi. Na sklonku loňského roku jí vyšla kniha Mezi světy, která je plná úvah a deníkových zápisků z cest do hor. Proč se kniha měla původně jmenovat Hory a boule a co pro ni hory znamenají, prozradila v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas.
Kdyby se vám nezměnily plány, byla byste teď v Krušných horách a natáčela reportáž. Jak vlastně vnímáte naše hory poté, co máte za sebou tolik skutečných horolezeckých výzev?
Nejsou lepší hory a horší hory. České hory mám ráda. Jsou pro mě kusem domova. Někdy, když nejsem ve své kůži nebo potřebuji přemýšlet, sednu do auta a vyrazím na skialpy do Krkonoš. Když se večer vrátím domů, hned se mi lépe připravuje na vysílání. Můj deník se už roky jmenuje Hory a boule, původně se tak měla jmenovat i knížka Mezi světy. Je to dvojsmysl, jenž odkazuje jednak na boule, které si člověk během zdolávání hor udělá, ale také to je srovnání velkých světových vrcholů a našich přívětivějších, zaoblených hor. Nicméně přesto, že si tím z nich trochu dělám legraci, je potřeba říct, že i hory-boule umějí být zrádné, i k nim je potřeba mít respekt. Před pár lety jsem ve Švýcarsku viděla vrchol čtyřtisícovky Alphubel a nepřišel mi moc zajímavý – parťákovi jsem si stěžovala, že lézt na takovou bouli je ztráta času. Dopadlo to tak, že když jsem se nakonec nechala přemluvit, celou dobu výstupu jsem se hoře omlouvala, protože mi dala nečekaně zabrat. Ukázalo se, že měla co nabídnout, o hodně víc, než se zdálo při letmém pohledu, a tak jsem se celou cestu nahoru omlouvala i z obavy, že mi to pomlouvání Alphubel dá „sežrat“. Jak nízké.
Moderujete v televizi a rozhlase, píšete knihy. Jak přeskakujete mezi jednotlivými formáty? Co pro vás znamenají?
Ohradila bych se proti tomu, že „píšu knihy“. Kdybych to přijala, mám pocit, že bych na sebe musela klást mnohem větší nároky – přece jenom kniha, která mi teď vyšla, je složená především z mých deníkových zápisků, nevnímám ji jako krásnou literaturu. Deníky si píšu už mnoho let a nikdy mě nenapadlo, že bych je měla vydat, nejsem typ na sepisování pamětí. Vydavatel se zajímal o hory, ale přál si ochutit to úryvky o některých hostech, kteří u mě byli na Radiožurnálu na rozhovoru. I to k mému životu patří, ale můj hlavní zájem v knize byla příroda.
Co považujete za „své“ médium?
Rozhlas. To v něm se cítím nejlíp a nejpřirozeněji se v něm dokážu vyjádřit. Do televize jsem vlastně náhodou spadla, protože se naskytla příležitost, někdo mi zavolal a řekl, ať si to vyzkouším. Rozhovory a reportáže v rozhlase pro mě byly vždycky na prvním místě – už od roku 1991, kdy jsem na nich poprvé začala pracovat. Kdybych to měla říct jedinou větou, tak televize je pro mě rozum a rozhlas srdce. Nechci obrazovce křivdit, párkrát jsem v ní taky pracovala na něčem od srdce, v rozhlase to je ale každodenní samozřejmost.
Přijde mi zajímavé vydat deník, když to ani člověk neměl v plánu. Co vlastně čekáte, že si z něj čtenář odnese? Bude vnímat vaše popisy silných zážitků v přírodě čistě jako dobrodružný příběh, nebo se některými z vašich zjištění bude dokonce řídit? Pročítání ve mně občas evokovalo prvky „self-help“ knih, které se snaží čtenářům pomoci nalézt nějaký směr.
Nemůžu přece nikomu říkat, jak by měl mou knihu vnímat. A už vůbec bych si netroufla nikomu radit, co se životem. Od začátku prosince, kdy knížka vyšla, jsem se dočkala mnoha různých reakcí. Někteří lidé si ji přečtou, odloží a jsou rádi za chvilku zábavy. Na jiné má ale zřejmě větší vliv. Jedna paní mi psala, že si vždycky přála mít vlastní cukrárnu, ale nikdy se k tomu nedotlačila, protože měla jiné povinnosti a jistější práci. Pak si ale přečetla mou větu „Když nebude na Antarktidu, prodám auto“ a došlo jí prý, že si člověk musí jít za svým. Zdánlivě to spolu nesouvisí, ale zřejmě šlo právě o to, co potřebovala slyšet. Původně šlo skutečně o text, který jsem si psala v rámci tříbení myšlenek nebo drobných radostí pro sebe. Dělám to pořád, i když ne denně. Jakmile ve mně něco nebo někdo vyvolá otázku, nechci ji zkrátka zapomenout. A pokud někomu pomůžu najít inspiraci nebo se i zaposlouchat do větru, budu ráda.
Jakou revizí váš deník prošel? Máte nějakou hranici, co o sobě říct?
Velkou revizí! Můj deník je osobní, často intimní, je v něm binec i moje pochyby a ani by mě nenapadlo publikovat všechno. Vychází to z toho, že svůj osobní život odděluji od veřejného – nebavím se v médiích o své rodině, která si to ani nepřeje. A nerada také vyslovuji plány do budoucna nebo popisuji dilemata, která občas řeším. Takže ano, deník je „výběr z hroznů“. Mým editorem se stal Tomáš Dimter a společně jsme usilovně pracovali na výsledné podobě. Neustále mi vracel text osypaný poznámkami typu „Co má být tohle za moudro? Proč to tady je? Tohle vyhodit!“ Byla to intenzivní spolupráce, a kdybyste si ty poznámky četl, myslel byste si, že se musíme k smrti nenávidět. Ale jakmile jsme byli hotoví, myslím, že nám oběma ta energie začala trochu scházet. Nakonec mě jednou i pochválil. Napsala jsem mu: „Jste na drogách, co?“ A pak jsme se tomu oba strašně smáli.
Čtěte také
Jako člověk, který se pohybuje v médiích a ještě k tomu je zvyklý své zážitky zaznamenávat do deníků, prožíváte někdy život tak, že události rovnou vnímáte skrze slova, jimiž je zprostředkujete?
Když jsem na horách nebo jinde v přírodě, prožívám věci napřímo – právě to je na tom tak osvobozující. Mezi lidmi už je to složitější, tam se mi často stává, že když se s někým bavím, představuji si, jak bych s ním vedla rozhovor, jak by se dal uchopit, kam by se dal směřovat. Možná proto mám přírodu tak ráda – z takového stavu mě bezpečně dokáže vytrhnout. Zároveň ale nepodceňujme hodnotu slov, proto si ostatně vedu deník. Někdy dokážeme danou věc opravdu pochopit až tehdy, když ji nějak pojmenujeme. Jen – někdy je to taková síla, že to prostě nejde. Někdy je krása nebo radost tak zaplavující a silná, že slova prostě nenacházím.
Máte ráda nebezpečí? Je součástí toho, co vás na přírodě láká?
Příroda je energie a propojení, to jsou pro mě důležité věci. Asi mám trochu posunuté hranice, mám větší odolnost, ale nebezpečí nevyhledávám. Nechodím do terénu nepřipravená, nelezu sama, ve volném terénu nejezdím bez lavinového batohu a bez patřičné výbavy. Jsem připravená, že když se dostanu do nepříjemné situace, musím jí čelit, tomu se při dlouhodobém kontaktu s přírodou nedá vyhnout. Předloni v Alpách foukal tak silný vítr, že mě nadzdvihoval i s lyžemi, kamarádi mě museli každý z jedné strany držet, protože jinak bych doslova odlétla. Do bivaku jsme v silných poryvech větru dolezli po čtyřech díky cepínům, jinak by nás to přefouklo přes skalnatou hranu a v té tmě a mrazu to mohlo být fatální. Není to ale pro mě adrenalinová hra, spíš věc, která se může stát, když se pohybujete mimo komfortní zónu.
Na přírodu existují dva základní pohledy. Ten romantický ji vnímá jako místo naplnění, rozjímání a harmonie, druhý, realistický, jako kruté místo nekončícího boje o přežití, kde vydrží jen ten nejsilnější a o člověka a jeho pohled se nikdo a nic nestará. Hádám, že vám je bližší ten první?
Kochejte se, ale mějte oči otevřené. Raduju se tam, kde je na to čas a prostor, v místech, kde je třeba zabrat, na to stejně nemáte ani myšlenku. Kamarádka mi jednou říkala, že když si četla můj popis Antarktidy, byla zasažená tou nádherou, ale v hlavě jí neustále vrtalo, proč nepopisuji zimu, vítr a všechno nepohodlí, které jsem musela zažít. Uvědomila jsem si, že když si své zážitky píšu do deníku, tyhle věci mi vůbec nepřicházejí na mysl.
Stále nebezpečnější sporty se stávají rekreací stále běžnějších lidí. Poslední dobou se hodně mluví o znečištění Everestu zástupy turistů. Zkazí vám takový dav zážitek, přicházejí ta místa o své kouzlo? Nebo samotu v přírodě nepotřebujete?
Chápu každého, kdo cítí nutkání si zkusit něco výjimečného, sama jsem začínala přesně tak – vylezla jsem na Mont Blanc velmi standardním způsobem. Takže se umím vcítit do někoho, kdo tam je, a vím, proč tam vyrazil. Ale musím se přiznat, že je pro mě právě kvůli určité intimitě a klidu lepší jet „se svým kmenem“ na nějaké odlehlejší místo a lézt ve dvou nebo v menší skupině. Když vyjedete na Jungfraujoch, nejvýše položenou železniční stanici ve Švýcarsku, jste nevyhnutelně obklopen desítkami indických či japonských turistů, kteří si vás fotí. Cítíte se jako v zoo nebo na Karlově mostě, ale když vyrazíte na tak frekventované místo, musíte s tím počítat a respektovat to, protože každý tam má stejný nárok na svůj zážitek jako vy. Ale vy pak můžete otevřít dveře do krajiny svobodných lidí a pustit se po ledovci mezi hory, kdežto většina pak musí vlakem nebo lanovkou zase zpátky.
Vraťme se ještě k vaší práci. Zmínila jste, že rozhlas je pro vás srdcem. Jak se coby novinářka přizpůsobujete nějakému „zadání“? Potřebě přinést médiu posluchače a zpracovat téma tak, aby bylo srozumitelné?
Beru to tak, že v Českém rozhlase plním veřejnou službu a na prvním místě je vždycky posluchač – nemělo by smysl dělat něco bez ohledu na něj. Stejně tak za svou povinnost považuji i důkladnou přípravu – musím si přečíst knížku, o níž se bavíme, podívat se na film, zajít si na výstavu. Musím být adekvátní oponentkou a nesmím se bát jí být. Svoje rozhovory sice nekoncipuji jako tvrdě kritické, ale když se mi na myšlence či výtvoru něco nelíbí, dám to najevo. I když mi to třeba není příjemné, zvlášť když cítím nějakou empatii vůči vynaložené energii. Lidé často vloží upřímnou snahu do práce, která se jim nepovede, znám to sama. Dlužím ale posluchačům to nepřejít mlčením. Neposlouchají Český rozhlas proto, že chtějí slyšet podbízivé tlachání, a právem by považovali za zradu, kdyby šli třeba na film, který jsem nechala režiséra hlasitě vychválit, i když má zjevné nedostatky.
Celý rozhovor s Lucií Výbornou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Pořad Host Lucie Výborné se umístil mezi třemi nejlepšími podcasty roku
Hned čtyři ocenění si odnesl Český rozhlas z druhého ročníku soutěže Podcast roku. Host Lucie Výborné obsadil třetí příčku v kategorii určené veřejnoprávním médiím.
-
Na Antarktidě jsem nechala kus sebe, chtěla bych tam zůstat další měsíc, popisuje Lucie Výborná
Máš-li v duši démony, démoni tě na kraji světa stáhnou do pekla. I to říká Lucie Výborná poté, co se vrátila z výpravy na Antarktidu.
-
Výborná a Černý u vojáků v Afghánistánu: Výcvik slouží hlavně k obraně a český právník pozná švindl
O našich vojácích v Afghánistánu se obyčejně mluví jen tehdy, pokud se stane něco tragického. Jejich každodennost zkoumali Lucie Výborná a Tomáš Černý.
