„Pražský Košičan“ Rudo Prekop patří k našim předním fotografům. Kreativita se naučit nedá, tvrdí
„Pražský Košičan“ Rudo Prekop vede dvacet let Ateliér studiové a experimentální fotografie na FAMU a stál také u zrodu Muzea Andyho Warhola v Medzilaborcích. Jak si ve čtrnácti předpověděl svou fotografickou budoucnost, proč si s Tono Stanem půjčovali modelky a jak vzpomíná na Stalinovy střely během invaze „spřátelených armád“?
Cítíte se jako Čechoslovák?
Cítím se jako pražský Košičan nebo košický Pražák. Podle mého názoru to souvisí také s intelektuálním a duchovním propojením, které bylo vždycky z východního Slovenska silnější směrem na Prahu než na Bratislavu.
Když přepadly „spřátelené armády“ Československo, bylo vám devět. Pamatujete si na to?
Velice přesně. To ráno 21. srpna jsme měli se známými naplánovaný prázdninový výlet do hor na houby. Večer, když nám nad hlavami neustále lítaly stíhačky, se táta rozčiloval, že by už mohli s tím vojenským cvičením přestat. Ráno se pak z obchodu vrátila moje babička a svým středoslovenským nářečím oznámila: „Smo obsadení!“ Ženy v té vesnici pamatovaly druhou světovou válku, a tak hned skupovaly mouku, cukr a všechno, co je potřeba do zásoby.
V paměti nám na mnohé historické události zůstávají obrazy. Teď si vybavuji ikonickou fotografii Ladislava Bielika z náměstí v Bratislavě – muž v rozhaleném pyžamu stojí před ruským tankem. Máte vy nějakou vizuální vzpomínku z té doby?
Hned druhý den jsme se vlakem vrátili do Košic, a protože tramvaje nejezdily, běželi jsme domů s kufry podél zdí bočními uličkami. Bydleli jsme v centru na Komenského ulici a najednou okolo nás projel gazík s okupanty a oni za jízdy celou ulici pokropili ze samopalu. Říkalo se tomu Stalinovy střely, každá desátá svítila. Máma dostala hysterický záchvat a málem infarkt, rozstřílený asfalt lítal metr od nás, ale pro mne to byl zážitek. Uprostřed noci jsem se cítil jako ve filmu s Vinnetouem.
Jak by řekl váš spolurodák z Košic, maďarský spisovatel Sándor Márai, to, co je důležité, nezapomeneš nikdy, to nepodstatné odhodíš jako sny. Vaše rodina chvíli žila v Maďarském království.
Historie bývá někdy hysterická. Po takzvané mnichovské dohodě, respektive zradě, a po vídeňské arbitráži, se Košice ocitly na území fašistického Maďarského království pod admirálem Horthym, který neměl moře ani žádnou loď. Děda z máminy strany měl nastoupit na frontu, nicméně jako instalatér byl pořád zapotřebí, tak ho povolali až na konci války. Hned bez výstřelu padl do ruského zajetí a coby maďarského válečného zajatce ho zavřeli v dolech na Donbase. Jeho bratr jako policajt narukovat nemusel. Byl to velký rusofil, a když přijela Rudá armáda, navlékl si vycházkovou uniformu, vzal šavli a šel osvoboditele vítat. A od té doby ho už nikdo nikdy neviděl.
A děda se z Doněcka vrátil?
Zázrakem to přežil a vrátil se. V padesátých letech začal sbírat obrazy, na tu dobu naprosto nepřípustnou košickou modernu, avantgardu. Podotýkám, děda instalatér… No a já jsem pod těmi obrazy vyrůstal a bral to umění jako naprostou samozřejmost a normu.
Čtěte také
Měl jste jako kluk nějaké propojení se světem?
Mám o sedm let staršího bráchu, on byl členem Gramofonového klubu a občas dostal poukaz na odběr licenčních titulů, které se tehdy vydávaly, ale nedaly se koupit na volném trhu. Bylo to v roce 1972, tajně jsem si vzal bráchovu legitimaci a poukaz, který přišel poštou, takový zelený papír. Na něm bylo vytištěno: Beatles – Abbey Road. Přišel jsem v Košicích na hlavní třídě do Supraphonu a prodavačka doslova a do písmene zpod pultu vytáhla desku. Na obalu byli ti čtyři brouci, jak jdou přes přechod blízko nahrávacího studia Abbey Road. Tohle byl takový zlomový moment mého života.
Váš první fotoaparát jste dostal od tatínka?
Já jsem hodně kreslil, a když jsem dělal talentovky na košickou umělecko-průmyslovou školu, na přeplněnou grafiku mě nevzali. Šoupli mě na prázdné fotografické oddělení a táta tehdy řekl: „Ej, ej, to už je vážný.“ Půjčil mi svou flexaretu a vyrazili jsme jednu neděli do města fotit.
A vy jste si ve čtrnácti předpověděl svou fotografickou budoucnost!
Ano, a je to neuvěřitelné. Nedávno jsem z toho úplně prvního filmu udělal kontakty. Je tam pouze dvanáct snímků 6×6 a skutečně na tom filmu jsou zastoupené všechny základní žánry, které celoživotně realizuji. Zátiší, portrét, figura, architektura a experimentální žánr. Nevědomky.
Na konci sedmdesátých let se na druhý pokus dostáváte na pražskou FAMU do ateliéru profesora Jána Šmoka, který pár let předtím prosadil založení samostatné katedry fotografie. Jaká tam byla atmosféra?
Už jsem bydlel v Praze a pracoval jako asistent kamery v Krátkém filmu. Šmok byl tehdy neohroženým vládcem a vytvořil na škole nevídanou liberální atmosféru. Mohli jsme svobodně dělat a realizovat v podstatě vše, co jsme chtěli, a on to nějakým zázrakem dokázal uhájit a držet nad námi ochrannou ruku.
Šest let jste po různých kolejích bydlel s Tono Stanem a traduje se, že jste si půjčovali nejenom ateliéry, ale i modelky…
Vzájemně jsme si vypomáhali i co se těch modelů týče. Pro nás všechny to bylo dost narcistické období, fotili jsme většinou sami sebe, kamarády a jejich kamarádky. Například u spolužáka Vasila Stanka, kterého kunsthistorici považují za jednoho ze zakladatelů mužského aktu u nás, ale nešlo o nějaký vědomý koncept. Byla to trochu z nouze cnost, protože holky se mu před objektivem nechtěly svlékat. (smích)
Od katedrály svaté Alžběty v Košicích je to autem přesně 117 kilometrů do Medzilaborců, do místa, které na dvacet let ovlivnilo váš život.
Když zemřel Andy Warhol, jeho starší bratr John pronesl slavnou větu, že zvědavost zvítězila nad strachem, a v září 1987 se vypravil i se svou ženou do socialistického Československa. Oni, potomci emigrantů, se pořád báli. Učiteli z místní lidušky Michalu Byckovi udělal velkorysou nabídku, že v případě, že by v Medzilaborcích vznikla galerie nebo alespoň nějaká „pamätná izba jeho mŕtvého brata Andyho“, tak by se zasadil o darování nebo trvalé zapůjčení většího počtu originálů. Warhol ale tady figuroval jako naprosto úpadkový, buržoazní a zvrhlý americký umělec. Reakce kompetentních orgánů byla nulová. O něco později se mi dostal do ruky Literárny týždenník, kde byl článek Návrat do rodiska a já ho ukázal kamarádovi, výtvarníkovi Michalu Cihlářovi, že bychom s tím měli něco udělat. A spadli jsme do toho až po uši. Všichni naši kámoši začátkem devadesátých let budovali kariéru a byznys – a my jsme s Michalem za lístky na vlak jezdili prosazovat myšlenku zřízení muzea Andyho Warhola do Medzilaborců. V září 1991 se muzeum otevřelo a my jsme jezdili po rusínských dědinách, a jak se lidé už přestali bát, začali vytahovat americkou korespondenci, polaroidy, dokumenty a Michal Cihlář tehdy řekl, že to jsou takové poklady, že z toho musíme udělat knížku. V roce 1994 v Pittsburghu založili The Andy Warhol Museum a já se tam vypravil, abych zmapoval jeho příbuzné, kamarády a spolupracovníky na té druhé, západní polokouli.
A koho jste potkal?
Sešel jsem se skoro se všemi a samozřejmě je také fotil. Billy Name, Andyho první fotograf a laborant z The Factory, vzal telefon a zavolal Sterlingu Morrisonovi z Velvet Underground, že má doma někoho z Československa. A on za hodinu přijel i se svou ženou. Silný zážitek jsem měl s fotografem Duanem Michalsem, jehož rodiče pocházejí také z východního Slovenska. Rozhovor mi poskytl i legendární sběratel Leo Castelli a nesmím zapomenout na Andyho druhého bráchu Paula – ten mi otevřel nejen dveře bytu a rodinného archivu, ale i svoje srdce. U něho jsem na jeho farmě bydlel a cítil se jako jeho adoptivní syn.
Obsáhlá monografie pod názvem Andy Warhol a Československo po dlouhých sedmnácti letech nakonec vyšla česky i anglicky. Prý v téhle souvislosti máte jeden dost surrealistický zážitek…
Když jsem se v roce 1994 ocitl na Ellis Islandu, což je ten ostrůvek u Manhattanu, skrz který proudily do Ameriky miliony emigrantů, hledal jsem jméno Andyho rodičů. A tam se mi to celé propojilo. V památníku vytvořeném na místě původního detenčního centra jsou na zdi – pod nápisem „Pojďte ke mně, vy ubozí, pojďte dýchat svobodný vzduch“ – jména všech imigrantů. Po dlouhém hledání jsem našel Andyho mámu Júlii a kousek od ní jméno mé prababičky a mého pradědečka – Anna a Michal Sabolovi. A tam mi došlo, jak ty naše osudy jsou vlastně velice podobné. Andy, geneticky uhnětený z východoslovenského materiálu, realizoval svou identitu v Americe a já, z velmi podobných výchozích pozic, ji realizuji v Praze.
Vy jste profesorem na FAMU, a přitom jste nikdy nechtěl učit. Původně jste nastoupil jen na jeden školní rok…
Sám to nechápu, nikdy jsem neměl žádné pedagogické ambice. Kolem roku 2002 mě oslovil Jaroslav Bárta, že chce ateliéry ve škole dělat úplně jinak a já bych měl být vedoucím jednoho z nich. A z děkanátu mi nabídli smlouvu na tři roky. No to teda ne, prohlásil jsem, při mém hektickém stylu a vytíženosti, maximálně na rok…
A už tam působíte dvacet let. Jak se dá umělecká fotografie učit?
Dá se naučit řemeslo, určitě ten grunt, co jsem se učil i já, tvář a tělo, svícení figurální, studiové. Dá se rozvíjet styl myšlení, vnímání a jistá senzitivita. Ale kreativita se naučit nedá, k tomu je prostě potřeba mít nějaké vnitřní puzení.
Sledujete další osudy vašich studentů?
To je velký problém, který jsem si nikdy nebyl schopen pro sebe nějak vnitřně vyřešit. S těmi lidmi intenzivně strávíte část života, vlastně vstoupíte do jejich životů, tvůrčí proces je hodně intimní záležitost. Kolikrát o nich vím víc než jejich rodiče, znám jejich milence, milenky. A pak odstátnicují a zavře se nad nimi voda. Devadesát procent absolventů už nikdy neuvidíte ani o nich neuslyšíte.
Věnujete se stále i volné tvorbě. Zaujal mě projekt, na kterém pracujete už sedm let – sledujete příběhy šedesáti undergroundových rodin.
Začalo to úplně nenápadně, když jsem seděl s hudebníkem Pavlem Zajíčkem v Kavárně u sv. Vojtěcha – to je můj oblíbený meeting point. Pavel mi říká: „Hele, z L.A. přiletí moje dcera Gábina.“ A já se ptám, jak často sem lítá? „Skoro vůbec.“ A že náhodou je v Praze i jeho druhá dcera ze Švédska. Tak jsem navrhl, že bych je společně vyfotil a možná bychom přizvali i jeho tátu z Radotína. Ptám se, jak na tom je? „Je mu 94 a je dobrej!“ Tak jsem vyfotil Zajíčkovu famílii a tím to začalo. Zajímala mne mezigenerační konfrontace, jak vizuálně přeskakuje genetická informace. Brzy jsem si uvědomil, že takhle obsáhle undergroundovou komunitu nikdo nezpracoval. Jako svého poradce a supervizora jsem oslovil Frantu Čuňase Stárka a teď po letech jsme skoro ve finále. Během léta by měla vyjít v Nakladatelství AMU knížka a v chebské Galerii 4 bude premiérová výstava asi 130 portrétů.
Bude to jako černobílý film z minulosti, který se prolne do současnosti. Na to se moc těším. Proč jsem od vás nikdy neviděl barevnou fotografii?
Já jich mám mraky, ale nejsem konjunkturalista, který to hned cpe na odiv veřejnosti. Já si barvu v podstatě nechávám jen na užitné věci, které mne živí. Až se k tomu někdy dostanu a udělám si v archivu pořádek, vystavím i tu barvu.
Související
-
Rudo Prekop: Dva v jednom
Fotograf Rudo Prekop, narozený v roce 1959 v Košicích, je spojován s tak zvanou „slovenskou novou vlnou“, tedy s generací mladých slovenských fotografů, jako byli P...
-
Fotografie Štěpána Grygara a Rudo Prekopa v 5. patře
Galerie 5. patro v Myslíkově ulici v Praze 1 otevřela ve středu 13. dubna v podvečer společnou výstavu fotografií dvou pedagogů Katedry fotografie pražské FAMU – še...
