Plachý hoch, co mohl hrát Hamleta

Televize a film mu skutečně nabídly jen výrazné, ale plochou malé figurky - výjimkou byl vášnivý sběratel kaktusů v Čapkově povídce Kaktus nebo korepetitor Trojan v adaptaci Života a díla skladatele Foltýna. Pamětníci Kepkových divadelních výkonů na vinohradské scéně také ubývají.

Rozhlasoví posluchači však „svého" Kepku dobře znají. V rámci žánrů rozhlasové hry a četby lze bez přehánění konstatovat, že patřil mezi nejvýraznější herecké osobnosti. Když dramatik Miroslav Krleža slyšel českou adaptaci své hry V táboře (1965), řekl o Kepkovi, že by mu přál roli Hamleta. Tento „velekněz jugoslávské literatury" tak okamžitě rozpoznal obrovský herecký talent, který před ním - arci zvukově - stál. Hru režíroval Josef Henke, který Kepku začal obsazovat pravidelně. Nejvýraznější postavu mu přidělil v adaptaci Dostojevského Bílých nocí (1966). Kepka předvádí ve svém Nikolajevovi jeden ze svých vrcholných rozhlasových výkonů - je až k uzoufání jemný, taktní, nesmělý i křečovitě veselý a ovšemže beznadějně zamilovaný. Svůj křehký, vždy nalomený hlas využil i v Karvašových Sedmi svědcích (1967, režie Jiří Horčička), kde jeho svědek Arnold Fabry dává tónem hlasu od počátku najevo, že máme co dělat se slabochem, který se proti násilí na rušné ulici neozval ze zbabělosti.

Dětští posluchači znali Kepku coby Patnáctiletého kapitána (1977, opět v Horčičkově režii). Bez jeho herecké účasti se neobešli ani další inscenátoři téhož Verneova textu: Ladislav Rybišar mu v roce 1991 svěřil roli Benedikta a Dimitrij Dudík v roce 2011 postavu divošského krále. Výtečné role získával i po listopadu 1989: již v roce 1990 exceloval v Důrrenmattově Dvojníkovi, díky kterému se do éteru vrátil odstavený Josef Henke. V roce 1993 účinkoval ve hře Vladimíra Mikeše Černá vdova. Tvárný text zpodobňuje Pavouka - Černou vdovu jako podivnou rusko-německo-českou hatmatilkou hovořícího vetřelce, posedlého požíráním, smrtí a koncem vůbec. Kepka pracuje s tímto textem půvabně destruktivním způsobem: „špatně" dělí věty, nelogicky klesá hlasem v půli souvislého textu, žongluje s tónem i výškou hlasu, ve vteřině dokáže změnit emoci v její pravý opak (sugestivní vábení Mouchy, výhrůžky Kočce). Jeho projev, to není plynulý tok slov, to je drkotavý, polorozpadlý kočár, držící pohromadě snad silou vůle či -v nepřeneseném významu -smyslem vět.

Jaroslav Kepka nezahálel ani v posledních letech. Těžko zapomenout na rozsahem malou, ale projevem sugestivní postavu starého dědy v dramatizaci románu Toma Roba Smithe Dítě č. 44 (2011). Jednu z nejpozoruhodnějších postav odehrál ovšem v nenápadné miniatuře Stanleyho Ellina Specialita šéfkuchaře (2012) v režii Hany Kofránkové. Jaroslav Kepka staví svého tajemného majitele restaurace Sbirra na kombinaci cizokrajně znějící stavby vět a důrazů a na zneklidňujícím střídání tempa řeči. Je to zároveň šarmantní i zlověstný muž, kterému není cizí ani jakási zvířeckost a hypnotičnost. Když se Alexovi na začátku vemlouvá i nenápadně varuje, ukrajuje slova jako měkké máslo; když v závěru křikne na svého sluhu, štěkne jako zvíře z džungle. Tohle všechno vyčaruje Kepka na malém prostoru na důkaz svého hereckého mistrovství.

I když bychom mohli ve výčtu jeho rozhlasových rolí pokračovat, rád bych připomněl ještě jednu nezastupitelnou úlohu Jaroslava Kepky ve vztahu k rozhlasu: jen díky němu máme v archivu k dispozici některé hry, které rozhlas v dobách normalizace nechal smazat. Své výkony si totiž svědomitě nahrával, a tak se do zlatého fondu Českého rozhlasu mohla vrátit například inscenace hry Harolda Pintera Celou noc venku (1968, režie Josef Henke), která zachycuje vedle Kepkova Alberta Stokese i vynikající výkon Ludmily Roubíkové v roli jeho matky.

Jaroslav Kepka byl nezastupitelnou osobností našeho rozhlasového herectví. Budiž to řečeno nahlas i s úctou.