Doma v New Orleans
Tennessee Williams kdysi prohlásil, že Amerika má pouze tři města - New York, San Francisco a New Orleans. To posledne jmenované je centrem amerického Jihu, kde dodnes vládne pestrost kultur i jedinečná kuchyně. Novinářka Julie Urbišová o New Orleansu právě vydává v Radioservisu knihu s názvem Doma v NOLA, v níž shrnuje to nejlepší ze svých reportáží, které připravovala pro Český rozhlas.
Popisuje tamní pestrý život od barevného karnevalu Mardi Gras přes tradiční jazz, legendy neworleanské hudební scény a nejlepší recepty až po hurikány. Přinášíme zde dvě ukázky, přičemž ta první je zároveň předmluvou knihy.
Leden 2007. Po pětadvaceti hodinách na cestě přistávám v New Orleansu. Na rady známých s poloprázdným báglem, protože vše potřebné si přece koupím v Americe. Jazz znějící z letištních reprobeden a těžký vlhký vzduch se štiplavým zápachem - první momenty se mi navždy zaryly do paměti. Také první cesta do kampusu University of New Orleans. Bylo jen rok a půl po Katrině a čtvrť, kde škola sídlí, leží hned vedle jezera, ze kterého se po hurikánu vylila do města voda. Projíždíme tmavými ulicemi, vyhýbáme se výmolům a z okna si prohlížíme domy se zabedněnými okny, signalizujícími, že uvnitř nikdo nebydlí.
První ráno a pohled z okna všechny rodinné domy přes ulici mají před sebou haldy odpadků. Nábytek, oblečení, boty, knihy. S novou spolubydlící nechápeme, co to je. Nedochází nám, že následky katastrofy, kterou evropská média řešila jen několik týdnů po samotném hurikánu v srpnu 2005, jsou tady viditelné ještě teď. Město nestačí odpad sbírat a odvážet jej. Při další procházce potkáváme parkoviště plné obytných přívěsů. Stejné přívěsy později vidíme v dalších a dalších čtvrtích. Zaparkované před zničenými domy. Pro ty, kteří se chtěli vrátit brzy po záplavách, ale neměli kam, jsou teď přívěsy novým domovem a ještě dlouho budou.
První cesta do města. Pro pražské studenty, zvyklé na hromadnou dopravu a přemisťování se z jednoho konce města na druhé v kteroukoliv denní dobu, přichází první rozčarování. Pracovníci univerzity i další studenti nás neustále varují, abychom si dávali pozor. Živě mají v paměti nedávnou, stále neobjasněnou vraždu studenta na našich kolejích. Běžná jsou i přepadení, vloupání nebo snahy o takzvaný únos auta během čekání na červených světlech křižovatek. Do centra města nám nedoporučují cestovat a už vůbec ne se pohybovat pěšky v okolí školy. Všichni podle nás přehánějí a jejich výstrahy nebereme v potaz. Co také jiného, když auto z nás nikdo nevlastní a na taxi z českého stipendia jaksi nezbývá.
Prahneme po nových zážitcích a vyrážíme do French Quarter. Cesta po třídě Elysejská pole, spojující jezero Ponchartrain a řeku Mississippi, je jen dalším zmatením. Jsme vůbec v Americe? V zemi blahobytu, krásných domů a drahých aut?
Zatím to tak nevypadá. Míjíme polorozpadlé dřevěné domky s nápisy o počtech mrtvých nalezených během hurikánu. Jen pár lidí posedává na svých verandách. Vystupujeme a nasáváme první jazzovou atmosféru. Během dvou hodin procházíme celé centrum a hledáme obchod s potravinami. Marně. Dnes už vím, že French Quarter je místem pro turisty, kam se běžný obyvatel New Orleansu podívá většinou jen s nějakou mimoměstskou návštěvou. Vše funguje jinak, než na co jsme zvyklí z Prahy, Ostravy, jakéhokoli našeho města. Překvapuje nás nepříjemný pach a nepořádek. A pak usedáme do univerzitních lavic, hltáme skvělé přednášky přátelských a energických učitelů, hodiny prosedíme ve čtyřpatrové knihovně se svazky knih, o jejichž existenci jsme se na etnologii v Praze jen učili. Tady jsou všechny na jednom místě. Tiskneme si materiály ke studiu a do noci překládáme texty, potřebné k další přednášce. Záhy zjišťujeme, že s českým způsobem studia - tedy celkem běžným poflakováním se během semestru a úmorným studiem během zkouškového období - tu neobstojíme.
Bez předem nastudovaných materiálů si toho člověk z přednášky moc neodnese, navíc pokud ještě stále zápasí s jižanským přízvukem. Přichází první oslava karnevalu, ochutnávání jižanských jídel, návštěvy jazzových klubů nebo procházky okolo jezera, kam bychom na konci pobytu, v nastalých květnových vedrech, s kamarády nejraději skočili - ale kvůli znečištění po Katrině nemůžeme. Katrina, Katrina - to jméno slyšíme ze všech stran. Jak moc hurikán vše ovlivnil, vidím i teď - je to deset let, co jsem poprvé přijela do města na břehu Mississippi. Mělo to být pětiměsíční dobrodružství. Místo toho je to můj domov.
S každým návratem ubývalo zničených domů a přívěsů. Naopak začaly vyrůstat nové kavárny, restaurace, knihovny a lidé se začali vracet. Ta radost, když se v roce 2008 na koleje vrátily červené tramvaje! Během hurikánu byly všechny zaplavené a tři roky trvala jejich oprava. Kde byla ještě v roce 2007 tma, tam už o tři čtyři roky později stála nová čtvrť. New Orleans se v roce 2008 stalo nejrychleji rostoucím městem v USA a díky vylepšené infrastruktuře je teď tak vyhledávané turisty, že právě turismus, otevírání nových hotelů a restaurací je nejrychleji rostoucím byznysem. Město se snaží, opravuje silnice, které jsou i v těch nejluxusnějších částech plné výmolů, děr a nerovností, na jaké v Evropě zdaleka nejsme zvyklí. Na podzim roku 2016 se po šedesáti letech otevřela obnovená tramvajová trať spojující centrum a přilehlé předměstí, jež dala naději nově vznikajícím obchůdkům v okolí linky.
Jeden velký problém ale zůstává - kriminalita. Ať se neworleanští starostové a policejní šéfové snaží, jak chtějí, s násilím se nedaří bojovat. Za rok 2016 napočítali policisté 479 útoků střelnou zbraní a 175 vražd (pro srovnání: v celém Česku je průměrně 160 vražd ročně). Není dne, kdy bych si přečetla noviny s úlevou, že včera se nic nestalo. Tehdejší výstrahy a varování místních nám nezkušeným studentům už dnes chápu. Paradoxně já sama teď předávám všem svým návštěvám naprosto stejné rady.
Tehdy jsem netušila, jak rozhodnutí vydat se na půl roku studovat do USA bude důležité pro můj život. Ze na neworleanské univerzitě potkám svého budoucího manžela, že se sem za několik let přestěhuji, že se mi v nemocnici s výhledem na Mississippi narodí dvě dcery a že o městě, o Louisianě, zajímavých místech, skvělé kuchyni a úžasných lidech budu psát pro česká média a natáčet reportáže pro Český rozhlas. V disneyovce Princezna a žabák, která se odehrává v New Orleansu, zpívá na konci princezna Tiana: „Sny se v New Orleansu plní". A má pravdu.
