O dnech opuštění
Lucie Žáčková netouží po ,,rychlým kafi" a následně prázdném pocitu. Je sice ráda s lidmi, ale nepotřebuje vzbuzovat dojem, že je obklopena množstvím přátel. Naše posezení sice postrádalo kofeinový adrenalin, zato bylo nakopnuté myšlenkami a pocity dvou žen, které na svět nahlížejí podobně. A protože Lucie Žáčková před nedávnem načetla pro rozhlas knihu Eleny Ferrante Dny opuštění, které v těchto dnech vydává Radioservis jako audioknihu, i to bylo námětem našeho rozhovoru.
Jak byste román Eleny Ferrante charakterizovala?
Nazvala bych to monologem ženy, kterou opustil manžel, a jí se rapidně změní život. I když ji to zlomí, nesnaží se utéct od bolesti, smutku ani hněvu.
Kdo vám nabídl, abyste román pro rozhlas natočila?
Režisérka Izabela Schenková. Bylo to náročné - četba měla osmnáct dílů.
Tohle byla myslím vaše první rozsáhlejší práce pro rozhlas.
Ano, dá se to tak říct, že jsem nováčkem. Na podzim minulého roku jsem načetla svou první audioknihu, Jezero od Biancy Bellové. Takže opravdu nemám moc zkušeností. Román Eleny Ferrante Dny opuštění byl pro mne možností hodně se naučit.
Jak jste se vypořádala s prací ve studiu?
Rozhlas hodně poslouchám, mám svůj vyhraněný názor na to, co se mi líbí jako posluchači. Ve studiu pak člověku dojde, že to není tak jednoduché, jak se někdy při poslechu zdá. Chtěla jsem se oprostit od přílišné deklamace. Měla jsem strach, že nezaujmu, nebo že se budu snažit zaujmout příliš, což člověka nějak ponouká, aby se do toho tak nějak falešně, na oko, opřel. Ono se o té práci dobře teoretizuje, ale potom prakticky zjišťujete, kde máte slabiny. Ale kdy a kde se to jinde naučit? Každá práce je originální a začínáte vždy od nuly, přesto jsou ty zkušenosti důležité.
Elena Ferrante je v současnosti kritikou řazena mezi populární italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. Její vypravěčské umění je založeno na výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech. V čem je podle vás její vliv na čtenářskou obec tak silný?
Řekla bych v tom, že je autentická a není pokrytec. Dává se všanc. Spekulovalo se o tom, zda je to opravdu žena, nebo muž.
Ferrante je pseudonym a vedou se spory, zda se jedná o překladatelku Anitu Rajovou, nebo jejího manžela, spisovatele Domenica Starnoneho. A není to nakonec jedno?
Pro mne je to autorka, která obnažuje sebe samu, ale ne v tom vulgárním slova smyslu, dává prostor svému nitru, ale přitom není exhibicionistka. Přichází s tím, jak určité situace prožívá, jak myslí, jak kalkuluje, přizná si, že lže.
K jakému zamyšlení vás při tom čtení zavedla? Do jakých koutů duše vás dostala?
Mně je sympatické, že Ferrante si nenasazuje masky. Nabízí nám pohledy na sebe. Člověk často zjistí, že během svého života dělá věci třeba jen proto, že se líbí někomu jinému. Ze vám někdo kdysi řekl, že se takhle máte chovat, že si toto máte myslet. A mně se líbí, že v tomhle románu hrdinka tohle přesvědčení opustí a dovolí si jednat jinak, tak jak to cítí a vnímá ona. Není vždycky hodná holka, někdy nemá chuť se smát a někdy ji všechno hodně s.... Omlouvám se za ten výraz, ale mně to přijde výstižné, jasné a srozumitelné.
Mně se na té postavě během čtení líbila svoboda ženy, která chce být tím, kým opravdu je, hledá ji a nachází ji. Autorka ví, jak se to v ženě bouří, že některé situace občas nezvládá. Myslím, že spíše než co řeší, je důležité, že reflektuje sebe samu. Uvědomuje si, že dělá něco špatně, nebo naopak dobře. Pro mne je nejhorší varianta, když předstíráte, že jste v pohodě, a někde hluboko uvnitř sebe sama jste na dně. V románu žena řeší samu sebe vůči muži, jiným mužům a dětem, aniž by přímo v centru stála otázka genderu a feminismu.
A jak vy osobně vnímáte gender a feminismus? A snahu obstát v mužském světě?
Slyšela jsem na toto téma spoustu názorů. Když jsem o tom přemýšlela, nechci se vyhraňovat a kritizovat. Pro mne je to otázka svobody, rozhodovat se, jakým směrem se vydám. Já to mám vnitřně vyřešené - jsem žena a chci tou ženou být se vším všudy.
Jak to máte s ženským hereckým světem? Mám na mysli herecké přátelství mezi ženami - je to reálné bez špetky nějaké té špatné vlastnosti?
Netoužím po rychlým kafi a jako že pokecáníčku a následně prázdném pocitu. Já se ráda setkávám s lidmi, ale nepotřebuji vzbuzovat dojem, že jsem obklopena množstvím tzv. přátel. To u mne nefunguje. Chci kvalitu, nikoliv kvantitu. Cítím to tak, že se přátelství buduje nikoliv přes happy momenty, ale díky různým životním situacím, které vás prověří. Třeba když jsem byla v Národním, vzniklo i tam několik přátelství. Rodilo se přes kotrmelce, přes žárlivost, závist, rivalitu, ale byly jsme ochotné si to každá přiznat a mluvit o tom.
Pro vztah (a nebudeme to specifikovat) je nutná komunikace, a jak řekl herec Jan Kraus, rozhovor mezi lidmi je královská disciplína. Co si o této verbální formě komunikace myslíte?
Rozhovor je jedním z největších darů života. Je nutné komunikovat s druhým, ale i sám se sebou. Konfrontovat se s vlastním pocitem, myšlenkou či názorem. Já jsem typ, který nenavazuje kontakt hned, spíše čekám, vyčkávám... Rozhovor je i schopnost darovat se někomu druhému, darovat sám sebe a dát prostor druhému, aby nás obdaroval sám sebou.
Vždyť i divadlo nebo rozhlas je rozhovor mezi hercem a divákem. Není to právě slabina lidí, že spolu vzájemně střídmě hovoří, anebo jen prostřednictvím sociálních sítí a chytrých telefonů? Možná na tom má podíl i styl a tempo současné doby.
Ne všichni se podrobují komunikačním technologiím. I když tady v Praze mám pocit zmaru, nepřítomnosti druhých, kteří mají v ruce své iPhony a jsou uzavřeni do svých světů. I já se občas přistihnu s „kamarádem mobilem" v ruce a sama sobě říkám: Lucie, máš deset minut, pak to vypneš! Kolikrát jsem si svým rodičem, který mne nabádá k poslušnosti, i když někdy ho neposlouchám (smích). Každý musíme začít u sebe a zajímat se o sebe, a ne trávit čas tím, jak žijí někteří lidi na sociálních sítích, nebo třeba kopírovat slavné osobnosti. Dívat se na to, jak se oblékají, co jedí, kam jdou a s kým. proč trpí. Já chci věnovat svou pozornost svému nitru, také tomu, čím a kým jsem byla jako dítě a jaká jsem teď. Když jdu do lesa, tak bez mobilu. Je to osvobozující pocit. Je to na každém z nás.
Přivedla vás víra k většímu klidu a vyrovnání?
Podle toho, jak se na to podívám, protože já jsem spoustu pocitů, emocí, agrese v sobě popírala, takže to mohlo vypadat, že jsem byla dříve více navenek vyrovnanější, ale uvnitř se odehrával boj. Byla to lež, přetvářka a maska. Podle mne Bůh chce, abychom byli opravdoví, a to nejen před jeho tváří. Já to vidím tak, že bych neměla naplňovat představy druhých o tom, jaká mám být. Já i v té bolesti, slabosti nebo emoci setrvám, protože si řeknu, Pane Bože, je teď tady tohleto, co s tím budeme dělat? Ta cesta se většinou ukáže úplně v jiném světle, než bych očekávala. V tu chvíli vím, že mi někdo pomohl, že mě vnímá a záleží mu na mně a nepotřebuje mě nějak ponižovat, deptat či manipulovat. Je to opět o té svobodě a důstojnosti člověka.
Minulost je odžitá a nemá smysl opakovat stejná témata. Nebo -přece jen byste našla zkušenost, emoci, která trvá?
Myslím, že celá ta moje minulost je se mnou přítomná, jen je nějak proměněná a já ji vidím už jinak. Vyplouvá na povrch i s traumaty, která mám, a přesto lze s nimi žít, i když to bolí. I ta bolest a smutek patří do mého života, nevzpírám se jim. Jsou se mnou i obrovské limity, promítající se do komunikace. to vše jsem já a je to součástí mého já. Jsem možná lekavá, přecitlivělá a někdy ustrašená, no a? Minulost mne už neděsí a neutíkám před ní. Ale přiznávám, občas bych sama od sebe emigrovala!
Na hereckém kontě máte pochvalné kritiky, zajímavé role, cenu Thálie (2004), Českého lva za vedlejší roli ve filmu Kobry a užovky (2016), Cenu Alfréda Radoka... Je to důvod ke spokojenosti? Vím, že k tomuto stavu je těžké dojít.
Já nemám ideu být za každou cenu spokojená. Myslím si, že když se člověk snaží být spokojený a šťastný, je to takové divné. Vytvářet si iluzi, že existuje nějaké štěstí, spokojenost a já si teď mohu na chvíli oddechnout. Je to fajn, super, když se obojí skloubí a stane se to skutečností. Ale nemám to jako cíl svého života.
A pomohly vám ceny prorazit cestu k dalším zajímavým nabídkám?
Nemyslím si, možná v něčem asi ano. Když jsem získala Českého lva, potom dlouho žádná nabídka nepřišla. Teprve po třech letech budu točit film. Během té doby jsem byla na dvaceti kamerových zkouškách, kde mě přesvědčili o tom, že takto ne, a to mne dost zdeptalo. Nebudu to lámat přes koleno.
Diváci vás mohou vidět na různých pražských scénách (Činoherní klub, Městská divadla pražská, Divadlo Kalich...). Je výhodné být takto „rozdrobená“? Každé divadlo má svůj rukopis, režiséry a herce.
Činoherní klub považuji za svou domovskou scénu, na které působím už deset let. Tam je jakési bezpečí a zázemí. Iva Janžurová mi nabídla roli v Divadle Kalich. Souhlasím s vámi, že každé divadlo má svůj rukopis. Cítím, že každé divadlo je jiné. Například Rokoko jsem si vybrala kvůli textu, který mne zaujal. Jsem velmi ráda, že tam jsem. Je to atypická inscenace. Ale, já nejsem ten typ, abych byla rozesetá po více divadelních scénách a honila jednu roli za druhou.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
