Písničkářka Radůza: Není už nic, co bych chtěla tajit

Vaše poslední alba byla koncepčními projekty – ať už šlo o vánoční desku Studna v poušti, album protiválečných písní Marathon – Příběh běžce nebo poctu trampingu Muž s bílým psem. Písně na novém dvojalbu Nebe je odemčené na první poslech společné téma nespojuje. Nebo je to jen zdání?

Koncepční album jsem tentokrát v plánu opravdu neměla. Ale když jsem si nové písně s odstupem znovu poslechla, došlo mi, že jsem natočila svůj deník. Na dvojalbu mám skladby inspirované domácí výukou, kterou jsme provozovali s dětmi za covidu. Další písně odrážejí čas stěhování z Kladna, kde jsem dlouho žila. Z jiných skladeb je zase cítit, jak těžce jsme prožívali lockdown. Celé to prostě dokumentuje poslední dva tři roky mého života.

Natočila jste osmadvacet nových písní. To je pořádná dávka. Dvojalbum jste zamýšlela dopředu, nebo jste se tak rozepsala, že to nakonec nešlo udělat jinak?

Původně jsem měla natočit jen jedno cédéčko. Po všech těch koncepčních deskách jsem se chtěla vrátit k solitérnímu písničkaření a nahrát album sama a živě. Pak přišel covid a nešlo to. Jenže já jsem chrlič, nemůžu se zastavit. Oslovila jsem svého kytaristu Pepu Štěpánka a začali jsme natáčet ve dvou. Sice ve studiu, ale opravdu živě, sedli jsme si a nahráli patnáct písní vcelku, jako by to byl koncert, bez dodatečných střihů, například ve zpěvu. Oddechla jsem si a říkala si, že budu mít konečně chvilku klid. Jenže za pár dnů jsem napsala další dvě písničky. Takže žádný klid. Šlo se znovu nahrávat s tím, že nakonec z toho bude dvojalbum. A aby byl ten druhý disk trošku jiný, natočila jsem ho už s celou kapelou.

„Prozaické texty píšu hlavně proto, abych pořád nepsala písničky. Protože písniček chrlím strašně moc. Kdo to má pořád poslouchat?“ říká Radůza|foto: Jana Pechlátová

Album vychází s anotací, že jde o váš nejotevřenější a nejniternější počin. Proč jste se rozhodla být v písních ještě přímočařejší než dřív, a hlavně víc osobní?

To je ten bonus, který s sebou nese věk. Je mi čtyřicet devět a už nemusím na nikoho dělat dojem. Zjistila jsem najednou, že v mém životě není nic, co bych měla potřebu skrývat, co bych chtěla utajit. Můžu teď říkat cokoli – a řeknu vám, je to úlevný! 

Nebojíte se, že se nových písniček chytí bulvár a bude chtít vyzobávat pikantnosti?

Z toho strach nemám, já jsem totiž pro bulvár absolutně nezajímavá. Naštěstí! (smích)

Zmínila jste stěhování z Kladna, z domu, kde jste se svými dětmi řadu let bydlela. Můžete říct, proč k tomu došlo?

Dům na Kladně prodávám, protože splácím vysoké dluhy, které vznikly za dob mého manželství. Můj muž byl producentem filmu Tenkrát v ráji a já v té době bohužel neuváženě podepsala směnku, kterou teď splácím. A kdybych neprodala dům, budu ji splácet ještě osm let. Takže jsme s dětmi z Kladna odešli a bydlíme teď v Berouně. To se stalo během covidu, takže jsem zažívala dost těžký období. Ze dne na den jsem přišla o práci a do toho exekuce.

Čtěte také

Písně na nové album mám. Snad to bude živák a návrat zpátky, přeje si Radůza

Jak stěhování nesly vaše děti, čtrnáctiletý Attila a o dva roky mladší dcera Asena?

Špatně. Na Kladně žily celý život a nic jiného neznaly. Budou si muset zvyknout.

Proč jste se rozhodla zrovna pro Beroun?

Našla jsem tam velmi výhodné bydlení a taky se mi Beroun vždycky líbil. Baví mě, že je tam řeka, ve které se můžeme koupat, teče nám hned za barákem. Z města vycházejí úžasné turistické stezky. Začala jsem běhat a každý den si můžu vybrat jinou cestu, což je hrozně zábavný. O víkendu do Berouna příjíždí vlakem docela hodně turistů, takže nakonec bydlím ve městě, do kterého jiní jezdí na výlet. (smích) Já se snažím brát všechno pozitivně a přestěhování vidím jako dobrý krok.

Byly pro vás v té těžké době nové písně i formou osobní terapie?

Tak vznikaly všechny moje písničky. Pro mě je psaní psychohygiena, píšu, abych se nezbláznila, a především pro sebe. To, že moje písničky mluví z duše i jiným lidem, mě samozřejmě těší, ale neskládám s tím, aby se to druhým líbilo.

Z nových písní není slyšet akordeon, který býval poznávacím znamením vašich skladeb. Proč, zanevřela jste na něj?

Někdy na začátku lockdownu jsem si uhnala luxusní zánět šlach a ještě  pořád ho řeším. Harmonika je fyzicky těžký nástroj, proto jsem začala hrát na banjo, ukulele a elektrickou kytaru. Ne že by to bylo pro šlachy míň namáhavý, ale aspoň nenesu strašnou tíhu toho nástroje.

Radůza: „Harmonika je fyzicky těžký nástroj, proto jsem začala hrát na banjo, ukulele a elektrickou kytaru.“|foto: Jana Pechlátová

S banjem a ukulelem jste začínala od nuly?

Naučila jsem se na ně během lockdownu. Na banjo i na ukulele. Teď chodím ještě na elektrickou kytaru. A k tomu jsem se ještě vyučila brašnářkou. Tohle řemeslo nás teď dva roky živilo.

Prohlížel jsem si váš e-shop Radůza Leather a musím říct, že vaše kožené peněženky, opasky, spony do vlasů nebo kabelky jsou skutečně nádherné umělecké kousky. Předpokládám, že stejného názoru byli zákazníci, nebo ne?

E-shop se tak rozjel, až musím ten obchod zavřít, jinak bych nestíhala muziku. I když ale s e-shopem končím, práce s kůží mě pořád moc baví, takže budu dál šít alespoň pro kamarády a známé. Neuvěřitelně se při tom vyřádím.

Proč jste si vybrala tenhle obor?

Když nás ze dne na den zatípli, seděla jsem a přemýšlela, co budu dělat. Do toho nade mnou visela hrozba exekuce. Říkala jsem si, že přece neskončím s dětmi na ubytovně. A protože jsem vždycky ráda dělala rukama, napadlo mě zkusit nějaké řemeslo, které by nevyžadovalo nějakou závratnou počáteční investici. Abych nemusela kupovat třeba keramickou pec. Z lukostřelby, kterou už léta dělám, jsem znala brašnáře Pepu Štola a napadlo mě, že by mě mohl to řemeslo naučit. Ale vlastně pozor… Já úplně nejdřív šla na úřad práce, jestli by mi nezaplatili rekvalifikační kurz.

A tam to nedopadlo?

Z jejich nabídky se mi líbil kurz pro tvůrce webových stránek. Jenže pak se dlouho neozývali, až za tři měsíce jsem měla telefon z úřadu, že mi to nepřiklepnou, protože jako tvůrce webových stránek bych prý nenašla uplatnění na trhu práce. No, naštěstí jsem nečekala, až se vyjádří, a začala se učit u Pepy. Jenže byl covid, takže výuka probíhala online, on seděl někde v jižních Čechách a já na Kladně, kde jsem na obrazovce počítače sledovala, jak se šije, jak se krájí kůže a na YouTube si pouštěla videa brašnářů z Turecka, Ruska nebo ze Španělska. Loni v lednu jsme se pak s Pepou dvakrát viděli a už v dubnu začal fungovat e-shop.

Je obdivuhodné, že za tak krátký čas jste se naučila dělat z kůže tak krásné věci.

O to větší škoda, že v tom nemůžu pokračovat. Jenže teď bych si už na práci musela někoho najmout, což by nebylo ono. Už by ten výrobek nebyl ode mě. Dřív mi přišel flák kůže, ten jsem nakrájela, obarvila, ozdobila, sešila. Komplet moje ruční práce.

Brašnařina ale asi není fyzicky úplně nejjednodušší práce, ne?

Je to těžký řemeslo. Ale já kůži třeba neprošívám šídlem, na to bych neměla sílu. Udělám si  dírky v kůži a pak to prošívám proti sobě dvěma nitěmi. Ta náročnost mě na brašnařině právě bavila. Přes den jsem se zavřela do dílny, pustila si nějakou hezkou muziku a šila si a šila…

Dělala jste i na zakázku. O co byl největší zájem?

Muzikanti hodně chtěli popruhy na kytaru. Řekli si, co tam chtějí mít, logo kapely nebo třeba nějaký indiánský symbol. Taky jsem do popruhu přišívala vzácný kámen, který si někdo přivezl z Ameriky.

Jak jste řekla, zboží na vašem e-shopu se prodávalo samo. Přitom nebylo vůbec levné.

Levná jsem nebyla, ale musíte si uvědomit, že platíte za stoprocentně ruční práci. Každý, kdo dělá rukama, dobře ví, kolik času to zabere. Když bych tu práci přepočetla na hodiny, tak jsem dělala třeba za sto korun na hodinu. Protože jenom vyhladit klihem hrany jednoho kytarového popruhu vám zabere hodinu a půl.

Vraťme se ještě k vašemu dvojalbu Nebe je odemčené. Mezi osmadvaceti písněmi je i pár coverů. Například The Wayfaring Stranger, kterou známe od Johnnyho Cashe a u nás od Poutníků nebo That Lucky Old Sun, což je písnička, kterou pod názvem Šťastné slunce zpívala Hana Hegerová. Jsou to vaše srdcovky?

Jak se mi blíží padesátka, ohlížím se nazpátek. Dávno jsem toužila natočit si jednou svoje verze písniček, které jsem měla vždycky ráda. Chtěla jsem si je udělat po svém. Některé zpívám už od dětství a nikdy se mi neomrzely.

Radůza: „Je mi čtyřicet devět a už nemusím na nikoho dělat dojem. Zjistila jsem najednou, že v mém životě není nic, co bych měla potřebu skrývat, co bych chtěla utajit. Můžu teď říkat cokoli – a řeknu vám, je to úlevný!“|foto:Archiv Radůzy

Ve studiu jste měla jediného hosta – Roberta Křesťana z Druhé trávy. Jak to přišlo, že jste mu nabídla, aby s vámi nazpíval závěrečnou píseň Dobrý lidi?

Druhá tráva měla v září koncert v Berouně, a protože se kamarádím s Lubošem Malinou, který v ní hraje na banjo, koncert jsem si samozřejmě nenechala ujít. A jak jsem tam tak stála, poslouchala a kochala se, řekla jsem si, že by bylo hezký mít s Robertem Křesťanem písničku. Po koncertě jsem za ním zašla, to jsme si ještě vykali, jestli by se mnou něco nazpíval. Byl hrozně milej, souhlasil a pak za mnou přijel do studia. Mám z toho setkání moc pěknou vzpomínku – náš duet.

V písni s Robertem Křesťanem zpíváte, že bez lásky je člověk jen smutnej, ale bez přátel by nepřežil. O co všechno člověk přichází, žije-li bez lidí, o které se může opřít, když je mu nejhůř?

Bez takových lidí žít nejde. Potřebujete někoho, kdo vás podrží. Je jedno, jak a čím. Každá pomoc je stejně podstatná. Může mi ji poskytnout kamarádka, která mě vezme na motorce na výlet na Ještěd nebo mi třeba upeče bezlepkovou bábovku. Stejně tak mě podrželi zrovna kluci z Malina Brothers, když mě za covidu pozvali jako hosta na streamovaný koncert a zaplatili mi honorář.

Za lockdownu jste i vy koncertovala online prostřednictvím streamů. Jaká to byla zkušenost?

Skvělá. Můj stream zajišťoval štáb Petra Horkého, cestovatele a dokumentaristy, jeho lidi ke mně přišli, doma mi to nazvučili, nasvítili, dokonce přinesli i občerstvení. A když pak odešli, tak mi v pracovně, odkud se vysílalo, srovnali i věci na stole! Navíc kvalita streamu byla velmi dobrá. Ale já se do internetového světa zapojila i tak, že jsem začala online učit. Vymyslela jsem si školu, která se jmenovala Hudební slévárna, a učila songwriting.

Kolik jste měla studentů?

Bylo jich osm a já je učila psát písničky. Byli to pomalu jediní lidi, které jsem za dva roky covidu viděla bez roušky. Kurz byl tříměsíční, měsíc jsem učila text, měsíc melodii a nakonec harmonii. Studenti měli vždy jednu hodinu týdně výuku samostatně a jednou za měsíc uspořádali hromadný chat, kde hráli svoje písničky a navzájem si je kritizovali. Takže jsem jim nejen zadávala práci, ale přinášeli i svoje nápady.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Radůza|foto:Filip Jandourek, Český rozhlas

Jaké třeba bylo vaše zadání?

Řekla jsem například, že mají napsat zdánlivě jednoduchý text, který bude vypadat, jako že ho kdysi napsal nějaký lidový tvůrce. Stačilo mi čtyřverší. A musím říct, že všichni studenti se toho zhostili se ctí. Vůbec jsem nečekala, že jim to tak půjde. Protože napsat něco jednoduše bývá nejsložitější. Nakonec se moji žáci dali tak dohromady, že spolu dodnes vystupují živě a pořádají společná setkání. Na jednom jsem taky byla, v lese na srubu, který patřil jedné té slečně. Byl z toho super víkend.

Covid naštěstí polevuje, jak se to odráží na vašem koncertním kalendáři?

Vůbec si nestěžuju, samozřejmě nemám tolik hraní, co před covidem, ale musím zaklepat, že lidi chodí a jsou velmi vřelí. Rozjíždím sólové hraní, k tomu pořád vystupuju i s kapelou. Počítám, že od září bude samostatných vystoupení víc, protože doteď hlavně dohrávám odložené kapelové koncerty. K tomu píšu další písničky, cvičím na kytaru… Já mám tolik práce!

Během covidu vyšlo koncertní album Kupředu plout, které jste natočila s rozhlasovými symfoniky ve Foru Karlín. Je šance, že by se tenhle projekt ještě někdy odehrál naživo?

Strašně bych chtěla. Ale to by mě asi musel oslovit nějaký orchestr. Nemusí to být nutně SOČR, nicméně rozhlas je, domnívám se, vlastníkem partitury, takže bychom si ji museli vypůjčit. Ale ráda bych si to zahrála ještě jednou. Vystupovat s orchestrem je zážitek.

Celý rozhovor s Radůzou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.