Písničkářka Lucie Redlová: Lidovky jako staronové téma

13. červen 2022

Písničkářka Lucie Redlová se vždy vyhýbala tomu, aby byla v muzikantských souvislostech spojována se jménem svého slavného otce Vlasty Redla. Začínala v kapele Docuku, s členy irské kapely The Walls natočila folkovou desku První, poslední, s americkým producentem Timem Eriksenem rockovější album Křižovatka. Až nyní jako by se konečně našla – paradoxně v žánru, který proslavil právě jejího tátu. Důkazem je křehké i divoké album lidovek a ohlasové hudby Lidová Redlová.

Už táta slyšel vaše nové písničky?

Ještě ne. Asi mu budu muset cédéčko do té jeho Tramtárie v Kobeřicích u Brna dovézt. Nebo mu pošlu empétrojky a budu čekat na verdikt. Nechtěla jsem, aby to slyšel ve fázi, kdy ještě album nebylo kompletně hotové, on by měl určitě připomínky, jak něco udělat jinak. Kdybychom natáčeli spolu, klidně bych vyhověla, ale tohle album jsem si chtěla udělat po svém.

Proč jste se po čtyřicítce rozhodla obrátit se takříkajíc ke kořenům, k valašskému a slovenskému folkloru?

Lidovky jsou takové moje staronové téma. Před dvaceti lety jsem začala hrát v kapele Docuku, která dělala lidovky i ohlasovou hudbu. Pak jsem ze skupiny odešla a dělala svoje věci, jednou folkové, jindy do bigbítu, třeba i s elektrickou kytarou. Ale i tak byly lidovky vždycky součástí mého repertoáru. Hrála jsem třeba Otevřte sa mraky, tahle písnička Kuby Horáka je se mnou snad patnáct let, hraju ji jak sama s looperem, tak s klukama z mé současné kapely.

Ale kdy přišel ten zlom, že jste se rozhodla na lidovkách postavit celé album? Lidová Redlová, to je půl tuctu valašských a slovenských lidovek a zbytek lidovkami inspirované písně.

Když jsem se v roce 2019 chystala na festival do Banátu, napadl mě ten úderný název Lidová Redlová. Vybrala jsem lidovky, které mám ráda, a sestavila z nich koncertní set pro vystoupení na menší scéně, kde jsem chtěla hrát něco trochu jiného než na té hlavní. Některé jsem znala už dlouho. Třeba Prší déšť je titulní písnička alba, které natočila Zuzana Lapčíková s Jurou Pavlicou a Emilem Viklickým. Pak je tam Fialečka od slovenské kapely Banda, tu jsem slyšela poprvé na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti. Další písnička, Vdávala bych sa, je valašská lidová, naučili mě ji kamarádi až krátce před natáčením desky, protože jsem na ni chtěla i něco z Valašska. A písničku Já su od Lidečka mi přinesla kamarádka Eva Štěrbová, která ji se mnou na albu i zpívá.

Písničkářka Lucie Redlová

Na desku jste zařadila i Horehronku, kterou jste hrávala už s Docuku.

Horehronku mě naučila babička, ona je ze Slovenska, právě z Horehroní. S Docuku jsme ji hráli v jiné aranži, ale na téhle desce jsem ji chtěla taky, přišlo mi, že tam patří.

Album Lidová Redlová je z poloviny autorské. Proč jste se tak dlouho bránila psát si vlastní písně?

Hudbu jsem si psala i dřív, ale texty jen maličko. Dlouho jsem neměla o čem psát, nenapadaly mě náměty, které bych mohla považovat za své. Ale pak mi během roku a půl umřeli dva kamarádi, Jitka Šuranská a David Stypka, moji vrstevníci. To se mnou zatřáslo. Písničku Kamarádko moje jsem složila pro Jitku. Vypadla ze mě druhý den ráno po jejím odchodu. V noci jsem toho moc nenaspala, seděla jsem na posteli, myslela na ni a mluvila s ní. A hned mě napadly první tři sloky. Najednou jsem měla potřebu se z toho neštěstí a šoku vypsat. A podobné to bylo s písničkou Hudci, ta je zase věnovaná Davidovi.

S Davidem Stypkou jste kdysi i něco natočili, nemýlím se?

Vidíte, na to se mě ještě nikdo neptal… Když vydavatelství Indies Scope chystalo albový tribute Vladimíru Mišíkovi, nabídli mi, abych si vybrala nějakou jeho písničku a udělala ji po svém. Vybrala jsem si Baladu z desky Ztracený podzim a napsala Davidovi, jestli mi s ní nechce aranžérsky pomoct. Tehdy jsme byli v docela úzkém kontaktu, v roce 2016 jsem ho dotáhla i do Banátu, protože jsem měla pocit, že by tam tak nějak pasoval, což se potvrdilo. David doma Baladu nahrál tak, jak by asi mohla na tom tribute albu znít. Nazpíval ji tak hezky, tím svým sametovým hlasem, že jsem mu ji nechala a doporučila lidem z Indies, ať ji na album zařadí taky. Sama jsem si pak našla písničku Ďáblíci, kterou mi David pomohl zaranžovat i nahrát, byť na dálku, jen bicí natočil Matěj Drabina z jeho kapely Bandjeez.

Čtěte také

Taky jste spolu vystupovali.

Než se Davidovi rozjela kariéra, byl takovou lokální hvězdou, kterou mimo Frýdek-Místek nikdo moc neznal. To jsem nechápala, a jak jsem byla z jeho hudby nadšená, snažila jsem se domluvit různá společná hraní, kde jsme si v písních i navzájem hostovali. Dokonce jsem s ním zpívávala i slavný duet Dobré ráno, milá, který pak natočil s Ewou Farnou. Takže jsme spolu cosi zažili…

Na desku Lidová Redlová jste si jako producenta vybrala Jiřího Hradila, který zaujal projektem Hrubá Hudba, přetavujícím do současného zvuku horňácké lidovky. To byla asi záměrná volba, ne?

Hrubou Hudbu jsem slyšela loni naživo a úplně jsem se z toho koncertu složila. Ano, toužila jsem přesně po někom, kdo dovede propojit tradiční lidové písně se současným zvukem. Okamžitě jsem za Jurou běžela, že připravuju desku lidovek a jestli by mi ji neprodukoval. Zkusili jsme spolu před Vánoci udělat jednu písničku, Vodo moja, kterou zhudebnil a celou zaranžoval. A pak jsme na jaře točili celé album. Má na albu obrovský podíl, bez něj by zkrátka znělo úplně jinak. Obecně to byl pro mě ve studiu takový dream team ve složení bubeník Marcel Gabriel z Mňágy, baskytarista Péťa Vavřík z Butů, horňácký primáš Petr Mička a jeho muzika nebo majitel studia Ivo Viktorin z AG Fleku, který si se mnou v jedné písničce zazpíval – šel zrovna kolem, tak jsme ho museli zaměstnat. (smích) Bylo by hloupé nevyužít takových osobností, když byla ta možnost.

Písničkářka Lucie Redlová

K hudbě jste inklinovala odmala, což možná nebylo jen geny, ale i muzikantským podhoubím Valašského Meziříčí, odkud pocházíte. Jak vás formoval „Valmez“?

Zásadně. Vyrostla jsem v M-klubu, což byl středobod dění ve Valašském Meziříčí. Motala jsem se kolem už jako děcko, protože moje babička dělala v účtárně Kulturního zařízení, kde se M-klub nachází. Někdy od šestnácti jsem tam brigádničila jako šatnářka, takže jsem byla prakticky na každém koncertě, který se v klubu pořádal. To bylo zásadní pro formování mého vkusu a rozhledu, protože jsem chodila i na kapely, na které bych jinak nešla. A Karel Prokeš, vedoucí M-klubu, mě dostal i do mé první kapely Docuku.

Je Valmez v muzice pořád tak „úrodnou půdou“, jako býval?

Na možnost zahrát si na Valmez Festu, kde vystupují jen kapely z Valašského Meziříčí, je stále velká fronta. Kapel je ve městě snad třicet a to nepočítám revivaly. Zvlášť bigbítu se tu daří. Velkou zásluhu na tom má právě Kulturní zařízení, kde už za totáče město poskytovalo zkušebny mladým kapelám, začínaly tak třeba Betula Pendula, Mňága a Žďorp a další. Podmínkou bylo, že minimálně jednou za půl roku musí skupina, která v kulturáku zkouší, odehrát v M-klubu živý koncert. To byla super motivace. Jiné kapely si ve zkušebnách jen něco šudlají, ale tady se s tím muselo jít ven, před lidi. Hodně kapel to určitě popostrčilo. Dnes už si kapely musí hledat zkušebny jinde, ale to podhoubí tam asi zůstalo.

Z Valašského Meziříčí je i kapela Docuku, kde jste začínala. Jeden čas měla hodně napřáhnuto, zato dneska o ní už není slyšet.

Tahle kapela pro mě byla hodně důležitá, získávala jsem tam první zkušenosti, co se týče pódiového hraní a zvučení obecně. Taky jsme se v ní potkaly s Jitkou Šuranskou a staly se z nás velké kamarádky. Myslím si ale, že Docuku nevyužili svůj potenciál, nechopili se šance, kterou dostali. Když se nehrálo, všichni v kapele brblali, ale když pak Karel Prokeš, náš manažer, zamakal a vyjednal koncerty na spoustu víkendů dopředu, brblalo se zase – že toho je moc a nedá se to stíhat. Vždycky jsme prostě narazili na nějaký limit, a proto jsme s Jitkou v roce 2010 odešly. Ale za těch osm let se pár věcí povedlo. Hráli jsme třeba na festivalu v Rudolstadtu, což je absolutní mekka world music. Určitě jsme se mohli s Docuku posunout dál a nebýt jen za regionální hvězdy. Ale kluci jako by brali Valašsko za svůj strop.

Zmínila jste se o cestách do Banátu, na festival konající se každý rok v krajanské vesnici Eibenthal v Rumunsku. Prý jste co do účasti mezi muzikanty rekordman?

Jsem! Hrála jsem tam už devětkrát a vynechala jsem jen jednou. Do Banátu jezdím od prvního ročníku, kdy se o mně zmínili pořadatelům Martin Knor z Mňágy a Ondra Ježek, producent, se kterými jsem před těmi dvanácti lety pracovala na albu Křižovatka. Nikdo tenkrát moc nevěděl, co nás tam čeká, ale mě Banát hned chytnul za srdce. Nedojímá mě ani tak krásná příroda, tu máme doma taky, ale nadchne mě, že se člověk trmácí čtrnáct hodin někam, kde se mluví česky – i když pro nás trochu roztomile. Lidi v těch rumunských vesničkách jsou hrozně milí, ale to platí i o většině účinkujících a návštěvníků. Bývá tam i přes tisíc lidí, ale nestane se, že byste potkal hňupa. Ve frontě na pivo nebo na višňovku se zakecáte s kýmkoli, nikdo tam nejezdí proto, aby tam prudil – na to je ta cesta příliš dlouhá. A k tomu ta muzika! Žádný mainstream, ale výkvět české alternativy. Češi tam vždycky utratí nějaké koruny, ze kterých pak vesnice může nějaký čas žít. Banát, to je jeden obrovský kvas. Cítím se tam mezi svými.

Kde tam bydlíte? Máte svého pana domácího?

Nejdřív jsem vozila stan, pak jsem se několik let ubytovávala v jedné rodině. Ale ta už v poslední době přestala chalupu pronajímat, protože se jí domů vrátili mladí, kteří jezdili za prací do Česka. Což je skvělá zpráva, protože to znamená, že Eibenthal ožívá. Nemám moc ráda řeči, že už to tam není, co bývalo, že Banát ztratil svou autenticitu. Místní taky chtějí mobily a připojení, taky potřebují někam dojet autem. Když vesnice začala díky festivalu trochu prosperovat, naplnil se původní záměr pořadatelů. Vzpomínám si, že na první ročník nás vezl nějaký starý autobus, který kvůli šíleným dírám v silnici zkolaboval a my museli jít do vesnice šest kilometrů pěšky. Ale hned další rok už tam byla krásná nová asfaltka. Festival krůček po krůčku přispívá k tomu, že se tamním lidem líp daří. Což je naprosto v pořádku.

Jela byste tam ještě pod stan?

Pod stan raději na čundr! Potřebuju se už před koncertem vyspat v posteli, umýt si hlavu, v klidu se namalovat. Už jsem starší osoba… (smích)

Docuku - Jitka Šuranská, housle a Lucie Redlová, mandolína

A jak se v Banátu líbí kapely, které tam z Česka jezdí?

Já myslím, že té hudbě nemůžou místní vůbec rozumět. Poslední roky už je festival soustředěný na jednom místě, ale dřív se pendlovalo od jedné scény U Medvěda přes kemp údolím na hlavní festivalovou scénu, a to byly asi čtyři kilometry. Takže mezi scénami pendlovaly taxíky místních, kteří měli v autě většinou puštěné takové to příšerné rumunské dechno, které bych fakt nevydržela poslouchat moc dlouho. (smích) Místní lidé chodí v rámci festivalu hlavně na sobotní krajanský den, kde vystupují místní okrojované folklorní soubory, děti a tak. To je oproti kapelám, které přijíždějí z Česka, úplně jiný svět.

Vraťme se ještě k vašemu vztahu s tátou, Vlastou Redlem. Léta jste se zdráhala navázat na jeho odkaz, ale nyní jste natočila hodně redlovskou desku. Proč jste vlastně dřív tak dbala, abyste nebyla s tátou spojována?

Nechtěli jsme, aby to vypadalo, že mi prošlapává cestu. Vždycky mě zpovzdálí podporoval, dal mi třeba mandolínu nebo mi sehnal krásnou koncertní kytaru od Furcha, kterou mám doteď. Ale jinak se do mě nemontoval. Pro mě bylo nejhorší, když jsem dohrála koncert a přišli za mnou lidi, že milují mého tatínka a že ho mám pozdravovat. Co má na to člověk říct?

A naučil vás něco, co jste pak sama jako muzikantka uplatnila?

Učila jsem se z jeho písniček. Když jsem ve čtrnácti začala mlátit do kytary, poslouchala jsem vedle Beatles a Queenů třeba Nohavicu, Dobeše a Redla. Naši se rozvedli, když jsem byla malá, ale s tátou jsme se občas vídali, jezdila jsem k němu do Zlína a později do Kobeřic. Že bych u něj doma seděla a sledovala, jak hraje na kytaru, to ne, on popravdě stejně moc doma nebyl, spíš jsem si hrála s mladšími bratry. (smích) Ale přivedl mě ke spoustě dobré muziky, to se určitě počítá. Když už jsem byla starší, šli jsme v Tramtárii třeba na pivo, a jak on je totální noční zvíře, tak mi po návratu pouštěl do tří do rána Joni Mitchell, Genesis nebo Petera Gabriela, taky něco od McCartneyho… Tím mě určitě ovlivnil.

Ještě než jste začala hrát na kytaru, dali vás prý na housle. Na co ještě umíte?

Na housle mě mamka dala kvůli babičce, která si mě představovala v cimbálovce. Bylo to ale totální fiasko. Já jsem chtěla odmalička hrát na klavír, ale ten jsem doma neměla, tak jsem se pak učila na akordeon, u kterého jsem vydržela celou základku. A hned po ní jsem začala s kytarou a úplně jsem se do toho zažrala, protože jsem si konečně mohla hrát, co jsem sama chtěla. Beru kytaru jako svůj nástroj a k tomu mám pro zpestření mandolínu.

Lucie Redlová, Tim Eriksen a Garde

Na novou desku jste střádala na crowdfundingové platformě Donio. Podařilo se?

Cílová částka byla 170 tisíc, což není úplně málo, ale vybrala jsem skoro 220 tisíc. Zafinancovala jsem studio, zaplatila producenta i všechny hosty, v podstatě se mi zaplatilo vše, co jsem si loni financovala ze svého, singly a klipy Kamarádko moje a Voda moja, a ještě zbylo na další klip, který plánuji natočit v létě. Za odměnu jsem dárcům nabídla kromě CD třeba náušnice vytvořené kamarádkou z firmy Parada nebo sukýnku či baťůžek v barvách bookletu desky.

Kdo vám poslal nejvíc peněz?

Jeden podnikatel z Valmezu, dvacet pět tisíc. Nechtěl za to nic, ani logo, přál si zůstat v anonymitě. Prostě borec. Bylo zajímavé sledovat, že lidi, od kterých jsem čekala, že mi přispějí, neposlali nic, kdežto někdo, koho jsem viděla naposled na táboře, když mi bylo dvanáct, ale teď mu táhne na čtyřicet a má prosperující firmu, si třeba koupil logo firmy v bookletu. Větší částky přišly většinou z míst, odkud by je člověk nečekal.

Ne každý o vás ví, že jste na Karlově univerzitě vystudovala ekonomii. Hodí se vám teď, že máte povědomí o tom, jak funguje svět financí?

No, je to pravda, jsem vlastně mladší spolužačka Tomáše Sedláčka z Institutu ekonomických studií! Ale po pravdě, studovala jsem obor, který mě vůbec nebavil, ekonomickou teorii. Po střední škole mě napadlo, že by mohlo být zajímavé jít na Karlovku, zkusila jsem to a nakonec se tam dostala. Matika mě vždycky docela bavila, ale ta škola byla fakt dřina. Kolikrát jsem si i poplakala, ale nakonec jsem se kousla a dostudovala. Dneska už ani nevím, jak jsem udělala zkoušky, mám to v mlze. Schválně jsem si nechala skripta, abych si mohla za pár let projít, co jsem to vlastně zvládla. (smích) Vlastně jsem si z té školy odnesla jediné – když se člověk rozhodne, že něco dokáže, tak se mu to podaří.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Související

Více o tématu