Osud jménem divadlo

Gabriela Míčová

Filmoví a televizní diváci ji znají z Hřebejkovy série Zahradnictví, ze seriálu Bohéma, kde si zahrála manželku Vlasty Buriana, nebo jako matku Tří bratrů z pohádky Jana Svěráka. Velké role ale hraje hlavně na divadelních prknech. Patřila k největším hvězdám Pražského komorního divadla, jehož slavnou éru bohužel před sedmi lety ukončily spory s magistrátem, a dnes hraje hned na několika scénách, od Studia Hrdinů po Činoherní klub.

Gabriela Míčová se přitom na hereckou dráhu vydala trošku oklikou, ve Vyškově vystudovala střední zdravotnickou školu a připravovala se na profesi sestřičky. Jenže současně chodila do divadelního kroužku - a to nakonec rozhodlo.

S divadlem jste začínala poměrně pozdě. Co vlastně rozhodlo o tom, že jste se vydala na hereckou dráhu?

Od patnácti let jsem navštěvovala Dětské studio při divadle Husa na provázku, které vedl Vladimír Morávek. Natolik mě to ovlivnilo, že po maturitě bylo jasné, že se herectví budu chtít věnovat i nadále. Nejlépe na profesionální úrovni. Tak jsem vystudovala DAMU.

Na školu vás ale nevzali hned, rok jste jako absolventka zdravotní školy pracovala v nemocnici. Jak na tuhle dobu vzpomínáte?

Bylo mi osmnáct, v nemocnici jsem pracovala deset měsíců, samozřejmě jsem měla možnost za tu dobu poznat těžké okamžiky i to, jak je práce zdravotníků náročná a velmi potřebná. Nicméně je to už tak dávno a můj život je spjatý s úplně jiným prostředím. Žiju současností, do minulosti se zas tolik neohlížím.

Myslíte, že byste u profese zdravotní sestry zůstala, kdyby vás na DAMU nevzali?

To opravdu netuším, ale myslím, že fascinace divadlem a přitažlivost tohoto prostředí pro mě byla tak osudná, že bych u herectví stejně tak jako tak skončila.

Jako holka jste dělala závodně gymnastiku. Máte sportovního ducha? Pomáhá vám zkušenost s aktivním sportem v běžném životě?

Jo, snažím se brát v životě všechno sportovně, a když se něco nedaří, vím, že musím víc trénovat.

Vaší nejnovější rolí je ruská básnířka a novinářka Anna Barkovová v recitálu Vladivojny La Chia 8 hlav šílenství. Tento koncertní program navazuje na stejnojmenný film, kde hlavní hrdinku hrála zpěvačka Aneta Langerová. Jak jste se k Vladivojně dostala a jaké to je vstupovat do již „rozehraného“ projektu?

Oslovila mě režisérka projektu a stejnojmenného filmu Marta Nováková. Recitál dostal novou podobu. Hlavně tím, že texty Anny Barkovové teď už nejsou jen čtení, ale jde víc o činoherní ztvárnění. Přibyly také videoprojekce Jana Cechla. Takže jsem vlastně spíš u začátku něčeho nového.

,,Žiju současností, do minulosti se zas tolik neohlížím," říká herečka Gabriela Míčová

Čím vás zaujal osud Barkovové, ženy, jež strávila skoro třicet let svého života v gulagu nebo ve vyhnanství?

Tím, že ji to nezlomilo. Zůstala silnou, sebevědomou ženou.

V recitálu 8 hlav šílenství jsou vaší úlohou citace z dopisů a deníkových zápisků Barkovové. Budete mít dost prostoru pro herecké uplatnění - a pokud ano, jak chcete Barkovovou přiblížit, jako ženu s tragickým příběhem, revolucionářku nebo třeba feministku?

Sám text je dost určující, vypovídá sám za sebe. Já ho jen předávám a zhmotňuji svojí přítomností na jevišti. Snažíme se o co největší civilnost.

S netradičními projekty máte již svou zkušenost. Zahrála jste si ve filmu Odpad město smrt, jenž je vlastně převedením stejnojmenné divadelní hry do filmového tvaru. Jak obtížné bylo svůj divadelní projev korigovat, přiblížit své herectví potřebám filmu? A v čem se obecně liší divadelní a filmové herectví?

Režisér Dušan David Pařízek vždy usiloval o co nejpřirozenější, nejcivilnější, uvěřitelný herecký projev, až téměř filmový. Takže v tomto případě jsme hodně vycházeli z toho, co jsme již znali z divadla. Jen s tím rozdílem, že film Jana Hřebejka byl zasazen do reálného prostředí. Ale samozřejmě divadlo a film jsou úplně jiná média. Musíte své hraní přizpůsobovat daným okolnostem.

Pikantní je, že jste za Odpad město smrt získala jak divadelní Cenu Thálie a nominaci na Cenu Alfréda Radoka, tak filmového Českého lva a nadto ještě Cenu české filmové kritiky. Nic podobného se u nás v historii uměleckých cen nestalo. Jak jste ta ocenění, jež přišla velmi krátce po sobě, brala? Vážíte si Thálie víc než třeba Českého lva nebo je to naopak?

Ze všech cen jsem měla samozřejmě radost, i od české filmové kritiky a Divadelních novin. Ale jak vnímám rozdíl mezi hraním před kamerou a hraním na jevišti, tak mezi těmi oceněními rozdíl nedělám.

Zmínila jste odlišnost herecké práce před kamerou a na jevišti. V čem vy osobně cítíte ten zásadní rozdíl?

Divadlo se zkouší kontinuálně a tak se i hraje. Každá repríza je jedinečná, má na to vliv mnoho faktorů. Jak aktuální naladění herců na jevišti, tak přítomnost diváků. S každou reprízou je představení vyhranější, jistější, máte šanci na postavě dál pracovat. Zatímco když u natáčení padne poslední klapka, už na svém hereckém projevu nic nezměníte. Film je hotový a konstantní.

Odpad město smrt spadá do slavné éry pražského Divadla Komedie řízeného Dušanem Pařízkem. Vy jste v Pražském komorním divadle, působícím na scéně Komedie, účinkovala skoro od začátku až do konce. Jak na tuhle hereckou kapitolu vzpomínáte?

Naprosto mě to desetileté působení pod vedením Dušana Pařízka ovlivnilo a poznamenalo v tom nejlepším slova smyslu pro můj další profesní život. Jsem ráda, že jsem mohla něco takového zažít a musím říct, že mi práce s tímto režisérem stále chybí.

Pražské komorní divadlo sklízelo cenu za cenou, mělo úspěch i v zahraničí, presto se s ním Praha poněkud nedůstojně rozloučila. Jak jste to tehdy vnímala? Byly v tom smutek, rozhořčení, vztek, bezmoc - nebo jiná emoce?

Myslím si, že ukončení činnosti našeho divadla proběhlo velkolepě, skončili jsme v nejlepším. Na vrcholu. Proto jsme mohli zanechat tak viditelnou stopu. To, že v Praze a v českém divadle je stále po odchodu Dušana Pařízka velká díra, je další věc. To je samozřejmě smutné. Pro nás. Dušan sklízí ceny nadále.

V Divadle Komedie jste hrála i Baarovou v představení Goebbels/Baarová. Co vás bavilo na téhle postavě?

I když to zní otřepaně, pro mě to představovalo především výzvu. Ztvárnila jsem legendární herečku, nebo dokonce ikonickou herečku, kterou doteď obestírá fluidum určité kontroverze. Což dokládá i nedávné filmové zpracování.

Po konci Pařízkova Divadla Komedie jste prošla několika scénami. Přiblížila se některá z nich éře Pražského komorního divadla, například co se vašeho osobního uplatnění týče nebo pocitu sounáležitosti s daným hereckým souborem?

Jsem osm let na volné noze. S každou novou inscenací se potkávám s novými lidmi a jiným pojetím divadla. Je to inspirující, ale nemůže to být tak na blízko, jak je to v souborových divadlech. Nebo v prostředí, kde pracujete dlouhodobě a na více inscenacích. Na druhou stranu to pro mě teď představuje změnu a možnost seznámit se s novými kolegyněmi a kolegy. Což je skvělé.

Nyní hrajete v divadlech, která mají k sobě na první pohled dost daleko. „Intelektuální“ Studio Hrdinů, „kultovní“ Činoherní klub, „zábavné“ Studio Dva. Je to náhoda, nebo záměr? Přeskakujete ráda domnělé hranice, je pro vás pestrost herecké práce důležitá?

A také ještě hraji představení pro děti, které se jmenuje Neubližujme si!. Tématem je šikana na školách a její prevence. Hrajeme ho pro první stupeň základních škol. A navíc působím v audiovizuálních projektech některých výtvarných umělců, jako jsou třeba Adéla Babanová a skupina Rafani. Takže ano, tato různorodost mě zajímá a vyhledávám ji.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.