Od práva volit k prvnímu orgasmu

Švýcarsko patří k posledním zemím na světě, kde ženy získaly volební právo. Až do počátku sedmdesátých let minulého století se tamních voleb směli účastnit jen muži, manželkám a dcerám byla vyhrazena role v domácnosti, měly se starat o děti a rodinu. Poslední kanton modernizaci podlehl až roku 1991! Dokonce i nástup do zaměstnání schvaloval ženě muž. A proti odvěkému Božímu řádu, k němuž byly volební systém i postavení žen přirovnávány, začaly protestovat ženy nespokojené se svým údělem. Změny pronikaly i do odlehlých osad.

Z PUŤKY BUŘIČKOU

Mezi takové buřičky se zařadí i dlouho poddajná „domácí puťka“ Nora (Marie Leuenbergerová), kterou nejprve ovlivní darované aktivistické brožurky, poté se ve městě účastní protestního průvodu a po něm s okouzlením absolvuje noční sezení, během něhož poznává intimní místa vlastního těla a jeho potřeby. Aniž by ztrácela lásku k manželovi i svým dvěma dětem, ve vesnici se jí podaří oslovit další spojenkyně, dokonce vyhlásí „lysistratovskou“ stávku, kdy ženy opustí své rodiny a žijí společně v místním penzionu, který patří jedné z nich. Muži se tomu vysmívají, také vyhrožují, i nadále si činí právo rozhodovat o všem. Připojují se k nim i politici, církev i některé postarší mužatky horující pro zachování stávajících poměrů. Situaci vhodně dokreslují připomínky tehdejších televizních pořadů.

Režisérka Petra Volpeová, jež si sama napsala i scénář, postihla pozvolný vývoj ústřední hrdinky od nesmělé ostýchavosti, jak se to projevovalo nejen v hlasu, ale zejména v celkovém držení těla, až k rázné sebejistotě, když se v kostele při pohřbu stařičké sympatizantky ujme slova, aby reagovala na pokrytecká a licoměrná farářova slova. Ačkoli její manžel zprvu velké nadšení pro její aktivity neprojevuje (a spoluzaměstnanci se mu dokonce vysmívají), posléze se přidává na její stranu.

Příběh ovšem nezachycuje jen prozření jedné ženy - připomíná i další neduhy „zvykové“ švýcarské demokracie, ať již je to majetkové područí hospodářských statků vnímané jako omezující, rozpadající se jistoty tradiční rodiny, kdy se muži s trochou nadsázky učí ženským pracím včetně vaření, až ke svévolným zásahům státní správy do rodinné výchovy. Například vzpurná dívka, ještě nezletilá dcera Nořiných příbuzných, končí s otcovým souhlasem v polepšovně a po útěku odtud rovnou ve vězení. Přitom jen utekla s dlouhovlasým přítelem. Tato pobočná rovina vlastně tvoří důležitý tematický doplněk, rozšiřující obraz strnulé společnosti se silným důrazem na řádné chování, které nevybočuje z obecně uznávaných norem.

OSVĚTÁŘSKÝ AKCENT

Film Ženou z boží vůle se dozajista deziluzivně vyslovuje o stínech švýcarského veřejného i privátního života, kdy rozhodující slovo měl výhradně muž. Ovšem zpracování se podřizuje melodramatickým konvencím, které vlastně znemožňují hlubší vhled do načrtávaného dění, jež je zpodobněno dílem s osvětářským akcentem, ilustrativně, s postavami konstruovanými často prvoplánově, dílem jímavě, neboť spoléhá na osvědčená klišé při rozvržení zápletek, směřujících k oslavě sebeprosazení ženského hnutí. A vnímavý Nořin manžel, byť dokonce v jednom slabém okamžiku uvažoval o rozvodu, se nakonec cítí být tím šťastnějším, čím šťastnější je jeho žena. Opouštíme je v okamžiku, kdy oba hledají a nacházejí uspokojení i z obapolně probouzené sexuality, kdy Nora možná zažije svůj první orgasmus v životě...

Zbývá dodat, že podobných filmů vzniklo vícero, ovšem zvykli jsme si, že byly zasazeny do historických kulis. Třeba Československo bylo v tomto ohledu prozíravé, ženy v něm získaly volební právo záhy po jeho vzniku. Teprve později, mnohdy až po druhé světové válce, následovaly další evropské i zámořské země (Itálie, Francie, Belgie, Indie, Mexiko...) - a naposledy muslimské státy.