Abych si mohl zahrát, musel jsem si něco napsat sám, usmívá se Jaromír Hanzlík

9. červenec 2018
Jaromír Hanzlík

Některým jubilantům možná není zrovna dvakrát příjemné, když jim oslavami někdo připomíná věk, ale Jaromír Hanzlík je se svou sedmdesátkou zřejmě v pohodě. Má radost ze Zlatého střevíčku, který dostal na zlínském filmovém festivalu, jen si zavtipkoval, že střevíček je jen jeden, zatímco on má nohy dvě. Těší se z ocenění letošního ročníku festivalu karlovarského. „Je od kolegy herce, o to víc si jí vážím“.

Kdo si ji zaslouží víc než herec, který má ve své filmografii na stovku filmových a televizních rolí? Letošní léto ovšem neprožije oslavami, ale prací: podle Hanzlíkova scénáře bude Jiří Adamec natáčet film Léto s gentlemanem. „Abych si mohl zahrát, musel jsem si něco napsat sám,“ usmívá se. Film představí dva debutanty: Jaromíra Hanzlíka jako scenáristu a známého televizního režiséra Adamce, pro nějž to bude první hraný film.

Název připomíná titul jednoho z vašich nejúspěšnějších snímků - Léto s kovbojem. Má s ním obsahově něco společného?

Ne, oba filmy na sebe nijak nenavazují. Snad jen tím, že v něm budu hrát já. Ale moje postava nemá nic společného s „kovbojem“ Honzou Macháčkem, kterého v tehdejším filmu hraju. Vůbec nic z něj v mém současném hrdinovi není. V názvu jsme jen trochu využili někdejší popularity Léta s kovbojem.

Při práci na novém filmu se scházíte jako dva debutanti zralého věku, vy se představujete jako scenárista, televizní režisér Adamec dosud nenatočil hraný film. Jak došlo k vaší spolupráci?

Psal jsem scénář poprvé a jako začátečník musím mít při psaní nějakou pomůcku. Tou je pro mě vizuální vjem, který jsem měl předem. To znamená, že jsem psal už s představou nějakých konkrétních hereckých tváří. A samozřejmě jsem taky chtěl mít jasno, kdo to bude režírovat. Nejraději bych točil s Jiřím Menzelem, ale jak víte, je teď nemocný. Jako druhý mě hned napadl Jiří Adamec. Jednak ho dlouho znám, jsme vrstevníci, letos oba sedmdesátníci. Jednak o něm vím, že je skvělý režisér, což v televizi mnohokrát dokázal - a nejen v estrádách, které režíroval, ale také v inscenacích a televizních dramatických filmech. Natočil jsem s ním velice úspěšnou první Sanitku. Navíc dlouhodobě vím, že jeho touhou je natočit celovečerní film. A tak jsem chtěl využít jeho schopností i jeho touhy a nabídl jsem mu svůj námět. Líbil se mu a přijal jej, z čehož jsem měl radost. Zdá se, že se pro tu látku nadchl, což je výhoda. Samozřejmě by byl rád, když debutuje v sedmdesáti, aby ten film takzvaně zazvonil.

Jiří Adamec se zřejmě na natáčení těší, v jednom rozhovoru řekl, že to nebude detektivka, policejní manévry ani vraždy, „ale lidský, krásný příběh, jaký jsem dlouho nečetl“.

Jenže pozor, ještě není docela vyhráno, musím vytknout před závorku, že zbývá sice sotva nějaký týden do první klapky, ale pořád to nemáme stoprocentně jisté. Protože, jak už to v této krajině chodí, to nejméně podstatné nám ještě chybí - část peněz. Před nedávnem nám totiž nečekaně vypadl jeden partner, v této chvíli sháníme někoho, kdo by byl tak laskav a doplnil náš rozpočet. Nemáte náhodou nějaký milion v kapse?! Nebo nám třeba přispěje nějaký čtenář, který si tenhle rozhovor přečte...

Jiří Adamec je původně vystudovaný herec, svého času hrál například v sugestivní detektivce Vím, že jsi vrah. Objeví se jeho tvář ve vašem filmu?

Ano, zahraje si tam, napsal jsem mu jednu roli. Je to kratičký výstup, ale věta, kterou tam řekne, doufám zboří kino.

Jak se autorovi píše role, kterou určil sám sobě?

Vyšlo mi z toho něco, co jsem vlastně nečekal. Scénář má dvě mužské postavy a jednu ženskou. Jednu mužskou roli jsem si napsal pro sebe, druhou bude hrát Igor Bareš. A když jsem to pak po sobě četl, najednou jsem zjistil, že moje postava je herecky méně zajímavá, zatímco role Igora Bareše je přitažlivá, lákavá, má několik poloh. Takhle to dopadá, když píšu pro sebe.

Jiří Menzel, kterého jste zmínil, má letos také jubileum. Natočil jste s ním skvělé hrabalovské filmy, možná své nejlepší role vůbec - Postřižiny a Slavnosti sněženek. Jaký je váš osobní vztah k Jiřímu Menzelovi?

Vřelý a vděčný. Jiří Menzel je vedle Otakara Vávry pro můj herecký kariérní postup stěžejní režisér. Možná není náhoda, že oba mají něco společného, Menzel byl Vávrovým studentem na FAMU, nesmírně si ho váží a stále na něj rád vzpomíná. A já si velice vážím obou tvůrců. Jistě i proto, že jsem s nimi udělal - řekl bych - své kultovní filmy: s panem Vávrou Romanci pro křídlovku, s Jiřím Menzelem vedle Postřižin a Slavností sněženek také Konec starých časů. Jsem oběma pánům vděčný, že mi dali příležitost.

Ve Zlíně jste dostal ocenění za přínos dětskému filmu. Co považujete za svůj přínos dětskému filmu?

Ale já vůbec žádný přínos nevidím, byl jsem tím upřímně překvapen!

To jste ovšem příliš skromný, vždyť jste hrál třeba ve filmech Lucie, postrach ulice, Metráček, v televizním seriálu My všichni školou povinní i v pohádkách. A co jen bylo králů! Navíc jste stál před kamerou už jako dítě.

To je vlastně pravda. Je přitom zajímavé, že jsem sice hrál krále, ale ani jednoho prince. Byl jsem oceněním překvapen a hodně potěšen, že si někdo vzpomněl zrovna na mě.

Postřižiny (1980)

Letos vás oceňuje za celoživotní přínos českému film i karlovarský festival.

To taky nechápu, vždyť je mnohem víc zajímavějších a zasloužilejších kolegů než já. Ale mám z toho radost, protože jde o ocenění od kolegy herce - prezidenta festivalu Jiřího Bartošky. Je velmi příjemné, když vás ocení kolega, se kterým se sice samozřejmě známe, ale nejsme výrazní přátelé. Takže to není ocenění, které by mi dal jako kamarád kamarádovi.

Náš rozhovor se odehrává na festivalu filmů pro děti a mládež, chci se tedy zeptat: sledujete současný český dětský film? A co o něm soudíte?

Přiznám se, že pokud jde o dětské filmy, zůstal jsem někde u Pyšné princezny a u klasických pohádek vůbec. Takové ty moderní pohádky v současných kulisách, kde lítají ve vzduchu nějaké stroje a pobíhají nejrůznější nestvůry, to mě moc neláká. Pokud jde o pohádky, jsem pořád staromilec.

Dovolte chvilku čerpat z vašeho životopisného soudku. Chodil jste do základní školy v Ostrovní ulici, tu školu navštěvovali zajímaví žáci, třeba bratři Martin a Petr Štěpánkovi. Znal jste je?

No jistě, do Ostrovní jsem chodil od první třídy až do devítky, což bylo v padesátých letech. A mým spolužákem ve třídě a celoživotním parťákem byl Petr Štěpánek. Po letech jsme se pošťuchovali, že zatímco on hrál spoustu princů, já hned na začátku postoupil vejš na krále.

Muži v říji (2009)

Z Ostrovní jste přešel přes most na gymnázium do Hellichovy ulice, které bylo proslulé kvalitním amatérským divadelním souborem. Nenahradil vám ten soubor aspoň trochu DAMU, kam jste sice byl přijat, ale z vlastní vůle nenastoupil, protože jste dal přednost angažmá v Divadle na Vinohradech?

Divadlo v Hellichovce byl studentský ochotnický soubor, neměl nic společného s profesionálním divadlem. DAMU nahradit nemůže. Ale zase je pravda, že čtyři roky studia na DAMU mi nahradil jeden rok angažmá v divadle. Takže to bylo vlastně časově rentabilní.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio
autor:Agáta Pilátová
  • Kultura
  • Rozhovor