Nevěřím na pravdivé biografie, říká režisérka Agnieszka Hollandová

Šarlatán se dostal do širšího výběru na oscarové nominace a máte za sebou i úspěšné tažení Českými lvy. Sbírat filmová ocenění pro vás ale není nic nového. Jakou pro vás mají hodnotu?

Sice to není poprvé, co se můj film dočkal podobné pozornosti, ale neřekla bych, že to pro mě znamená méně a vnímám to jako samozřejmost – pořád je to pro mě čest. Především je čest být zvolena Českou filmovou a televizní akademií k reprezentaci na Oscarech. Neberu jako jednoznačnou volbu, že je mi coby polské filmařce prokázána taková důvěra. I když tedy Česko cítím jako „svou zemi“, nemohla bych se divit, kdyby akademici upřednostnili domácího umělce. Navíc, a to je opravdu důležité, každá taková nominace a ocenění pomáhají při distribuci. Když chcete za hranicemi nějak protlačit film z malé země v cizí řeči, potřebujete každý nástroj, každý prostředek, jak si k tomu pomoct.

S filmovými představiteli Jana Mikoláška Ivanem Trojanem a jeho synem Josefem|foto:Zuzana Panská

Vytvořila jste spoustu autorských filmů, ale pracujete také pro televizi a máte na kontě i několik vysloveně producentských projektů. Zdá se, že jste ochotná takzvaně vzít zakázku.

Víte, já bych neřekla, že jsem někdy nějaký film vzala prostě jako „zakázku“. Dostává se ke mně spousta scénářů, čtu jich průměrně tak deset měsíčně a většina mě nezaujme. A nemyslím, že jsem si někdy vybrala takový, k němuž bych nenašla osobní cestu. Kývla jsem na Šarlatána proto, že mě scenárista Marek Epstein zaujal a potkal se s mým zájmem. Pak nastává proces, kdy si scénář nějakým způsobem přivlastňuju, začnu do něj vkládat svou citlivost a své postřehy. Tvořím určité poselství a sdělení, která jsou „moje“. Samozřejmě tím neupírám Markovi jeho vklad, ten ve scénáři dál zůstává. Mnoho scénářů mi také přijde skvělých a doufám, že je někdo zrealizuje. Necítím ale, že je v nich něco pro mě, že jsem vhodnou osobou pro jejich realizaci. Proto je odmítnu. Film mi bere příliš mnoho času na to, aby pro mě byl prostě „zakázkou“, pouhým řemeslným úkonem a zdrojem obživy. Něco jiného jsou seriály – u těch realizujete něčí vizi a musíte se přizpůsobit předepsanému rukopisu, lze je tedy skutečně vnímat jako stylistická cvičení. Pracovat na seriálu znamená pořád se přizpůsobovat, pořád se hlídat, musíte zjednodušit a upozadit svůj styl a v určité chvíli hrozí, že zapomenete, jaký je vlastně váš rukopis.

Čtěte také

Vinohradská 12 na neděli: Vize z krize režisérky Agnieszky Holland

Mluvila jste o svém vkladu do Šarlatána. Můžete nějak přiblížit, jak jste vyznění příběhu tvarovala, jak jste ho posunula od syrového textu?

Spolupráce s Markem i dramaturgem Jardou Sedláčkem byla velmi harmonická a kreativní. Základní struktura se příliš neměnila, přizpůsobila jsem si ale určité akcenty hlavní postavy, například v jeho vztahu s asistentem. Hodně jsme pracovali na konkrétních dialozích – byla jsem ráda, že jich není příliš mnoho. To je nešvar anglosaských scénářů, příliš se v nich mluví. Nesnadno se mi ale jmenují konkrétní zásahy – proces příprav trval několik let, stihla jsem mezitím realizovat další projekty a těžko říct, co v tom dlouhém dialogu vyšlo ode mě a co jsem naopak přijala od všech svých kolegů.

„Dostává se ke mně spousta scénářů, čtu jich průměrně tak deset měsíčně a většina mě nezaujme. Kývla jsem na Šarlatána proto, že mě scenárista Marek Epstein zaujal a potkal se s mým zájmem.“|foto:Jacek Poremba,Profimedia

Když pracujete ve Francii, v Americe a Česku, vnímáte specifika daných oblastí? Existuje národní vkus, kterému se přizpůsobujete?

Nezdá se mi, že bych se nějak přizpůsobovala, ale rozdíly jistě existují. Pramení z jazyka, z kultury, zkrátka z lidí, s nimiž pracujete. Možná vnáším do projektů nějaký odstup a nadhled – myslím, že se o nich můžeme bavit u Šarlatána, ale třeba i u Hořícího keře. Ten adaptoval velké národní téma Jana Palacha a bylo opět odvážné, že byl svěřen polské filmařce. Samozřejmě nejsem úplně cizí, osmašedesátý jsem prožila v Praze, Palachův příběh ke mně tedy osobně promlouvá a je součástí mé identity. I tak jsem ale já tím, kdo do „národního filmu“ přinesl jiný úhel pohledu.

Šarlatánovi se u publika dařilo docela dobře. Na to, že to rozhodně není typická rodinná podívaná.

Ano. A to jsme se báli, že nám ho pandemie zabije. Naštěstí jsme se jednak vešli do mezery mezi dvěma loňskými vlnami pandemie a navíc se ukázalo, že lidi mají o to téma velký zájem. Ve stejné době jsem měla ve Francii v kinech film Mr. John a bylo to stejné – žádný jiný můj film neměl ve Francii takový úspěch, přitom jde o snímek, oproti němuž je Šarlatán veselá historka. Lidé se zřejmě těšili do kin, chtěli využít příležitost a mé projekty je oslovily nejvíc. A přitom vidíte, že nešlo o nejpříjemnější a nejlehčí filmy, které byly v nabídce. Lidé se asi starali i o to, aby jim ten jeden film, na který po dlouhé době můžou vyrazit, dal i něco víc než jen zábavu.

Ivan Trojan ve filmu Šarlatán|foto:Cinemart

Pamatuji si, že Hořící keř jste na tiskovce představila jako „cvičení v patosu“. Přišlo mi velmi zajímavé rozhodnout se vědomě vložit takový emocionální nádech právě do této látky. Co jste ale historii dlužná? Cítíte nějakou povinnost dodržovat fakta?

Minulost není minulost, ale naše přítomné vyprávění o něčem, co se stalo. Minulost může existovat jen skrze své projevy v současnosti, skrze náš výklad a úhel pohledu. Faulkner se řečnicky ptal, jestli nějaká „minulost“ vůbec kdy byla. Hořící keř byl specifický, protože jak už jsem zmínila, šlo pro mě o vzpomínku na vlastní mládí, jsem přece vrstevnicí Palacha. Je pro mě tedy skoro nepřirozené mluvit o něm jako o historickém filmu. I když se bavíme o stalinismu Šarlatána a starších událostech, jediné, co můžu dělat, je předložit divákovi, jak ony události vnímám. O historii se zajímám, když cítím, že je nějak relevantní a že si skrze ni můžeme klást současné otázky. Nejde nutně o hledání přímých paralel, to může být zavádějící, ale na historickou otázku můžeme někdy odpovědět způsobem, který nám umožní lépe se podívat i na sebe. Věrnost faktům je na nějaké rovině vhodná, ale přinejmenším stejně důležité je, abychom je smysluplně interpretovali. A co se týče biografií, jako je Šarlatán, tak musím říct, že nevěřím na „pravdivé biografie“. V případě léčitele Jana Mikoláška existuje celkem málo informací – krom pár oficiálních zpráv o něm tolik nevíme. Co cítil, co si myslel, jaké byly jeho motivace? Můžeme jen hádat. U známých osobností existují sice obrovské katalogy materiálu – osobní dopisy, svědectví, názory druhých, ale to se zase vracíme k tomu, že abychom si v tom udělali jasno, musíme realitu nějak interpretovat.

S představitelem léčitele Jana Mikoláška Ivanem Trojanem|foto:Marlene Film Production/Alžběta Jungrová

Vůči Mikoláškovi máte možná o kus víc zodpovědnosti. Jan Palach je dodnes tak známou osobností, že jakýkoliv film o něm nemá sílu zcela otočit povědomí veřejnosti. Mikolášek je ale skoro neznámou osobou a natočit o něm film znamená, že ho teď národ bude vnímat výhradně skrze vaši interpretaci.

Myslím, že by s námi Mikolášek nebyl spokojený. Když jsem četla jeho autobiografii, měla jsem z toho dojem skoro pohádkového převyprávění života světce. Velmi mu záleželo na vzbuzení dojmu neposkvrněného moudrého muže. Šlo asi o směs určitého narcisismu, pýchy a strachu z odvržení. Tyhle tři emoce ho podle naší interpretace určovaly jako člověka a ovlivnily způsob, jakým využíval dar, který dostal od přírody, Boha či od kohokoliv myslíte. Na scénáři se mi líbilo, že když jsem ho četla poprvé a o Mikoláškovi nic nevěděla, myslela jsem si, že jde o smyšlené historky. Nakonec jsem zjistila, že Marek změnil překvapivě málo. Často se to ale má tak, že realita nám poskytne zápletky, které by si scenárista nedovolil vymyslet, protože by je považoval za neuvěřitelné. Řekla bych ale, že osmdesát procent filmu je exaktních. Těch zbylých dvacet je nezbytný prostor pro filmaře a herce, jak se v tom příběhu umělecky projevit. Jde o naše přemítání, co se asi dělo v jeho duši.

Agnieszka Hollandová hostem Radiožurnálu|foto:Alžběta Švarcová,Český rozhlas

Vaše alma mater FAMU se zmítá v neustálých diskusích o střetu „umění“ a „řemesla“. Je k tomu co dodat?

Hlavní věc, kterou se učíte na škole, je vyjádřit svou vizi světa tak, aby jí bylo rozumět, ale aby byla pořád „vaše“. Samotné řemeslo je poměrně jednoduché se naučit. Kam postavit kameru, jak pracovat se střihačským programem – to dnes může kdekdo. Technologie je mnohem dostupnější a levnější než dřív. Otázka je, jak svou řemeslnou zručnost využívat. Jak ji zužitkovat tak, abych vyjádřila city a zapůsobila na diváky. To je totéž jako s fotkou – fotit dnes může každý a také skoro každý fotí. Mnoho těch fotek je dokonce řemeslně velmi dobrých, ale není na nich nic výjimečného, nejsou originální. Čím víc lidí fotí a čím víc jich fotí řemeslně dobře, tím větší hodnotu mají umělecké fotografie, které vás donutí se zastavit a zamyslet se. Stejně tak to, co dělá film filmem, je hledisko, jedinečný úhel pohledu tvůrce. Být umělcem znamená být schopný vytvořit něco, co doposud neexistovalo, a vytvořit tak artefakt, o který se lidé zajímají a který jim otevírá novou perspektivu. Řemeslo je k tomu nutné, je k tomu potřeba hodně cvičení, ale v jednu chvíli si umělec musí říct, že řemeslo mu není zapotřebí, a musí najít jinou cestu, vystoupit z komfortní zóny a mít odvahu narušovat věci, které se naučil.

Celý rozhovor s Agnieszkou Hollandovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.